Graenino útočiště

Princ Vlad se narodil na podzim či v zimě roku 1431 v domě na náměstí v sedmihradském městě Sighisoara jako třetí syn valašského knížete Vlada II. a jeho první manželky, kněžny Eupraxie, velmi pravděpodobně pocházející z moldavského knížecího rodu Muşatů. Měl dva starší sourozence a tři mladší. Nejstarší byl Mircea, jen o rok starší byla sestra Alexandra. Nejmladším ze sourozenců z prvního manželství byl Radu, později zvaný cel Frumos, Radu Krásný, který byl v letech 1463 – 1475 valašským knížetem. Další dva mladší bratři pocházeli pravděpodobně z druhého svazku Vlada II, je ale možné že byli nemanželští. Prameny uvádějí, že se jmenovali Mircea a Vlad. Vladův otec nosil přízvisko Dracul, tedy Drak, což pochází od faktu, že byl členem řádu Draka, který založil císař Zikmund Lucemburský na obranu křesťanství před nevěřícími. Členství v řádu přinášelo šlechticům zvláštní výsady. K privilegiím členů patřila skutečnost, že případný spor mezi členem řádu a králem byl řešen smírčím soudem řádu. Řádní členové měli právo zúčastnit se projednávání státních záležitostí. V případě smrti člena měl král povinnost chránit vdovu a sirotky.

Řád patřil ve své době k nejvýznamnějším světským rytířským řádům. Postupem času se změnil z uzavřeného společenství na reprezentativní a otevřený spolek evropského významu. Po Zikmundově smrti však řád rychle ztratit svůj vliv a prestiž. Znakem řádu bylo stočené tělo draka s ocasem obtočeným okolo krku. Na zádech byl drak rozetnut červeným křížem sv. Jiří. Drak symbolizoval nepřátele křesťanství, kříž vítězství Krista nad silami zla. Později se červený kříž oddělil a figurka draka byla pod ním zavěšena.

Členové řádu - Řád měl původně čtyřiadvacet řádných členů. Mezi ně patřili král, královna Barbora Celjská a dvaadvacet šlechticů. Král Zikmund přijímal do řádu především spojence a také příbuzné. V roce 1431 Zikmund významně rozšířil počet členů řádu.

Členy řádu byly známé osobnosti tehdejšího světa – mimo samotného císaře např. také Čeněk z Vartenberka, jediný český nositel řádu, dále třeba polský král Vladislav, Jindřich V. anglický král a další.

Vlad III. dostal díky svému otci přídomek Draculea, tedy syn draka. Neplést tedy – Dracul je otec, Draculea je syn. Toto označení se ale začíná používat až později. Ve své době byl Kníže Vlad znám jednoznačně pod svým dalším přízviskem – Ţepeş, osmansky Khaziklu bej, česky přeloženo vojvoda Naražeč podle jeho nejoblíbenějšího způsobu popravy -  k tomu se později v našem vyprávění ještě dostaneme.

V Sighisoaře knížecí rodina žila 4 roky – tedy do roku 1435, v červenci roku 1435 již sídlí v Târgovişti, když se Vlad II. stal valašským knížetem. Tedy ne sedmihradským, jak se občas mylně uvádí a jak se hodně lidí mylně domnívá. Rumunsko v tehdejší době bylo rozdělené na několik samostatných územních celků – Moldávii s hlavním městem Suceava, která byla samostatným knížectvím, Sedmihradsko pod vládou Uherské koruny s částečnou autonomií a samostatné knížectví valašské, s hlavním městem Târgoviştem.

Jak už bylo řečno, v roce 1435 se Vlad II. stal valašským vojvodou. V té době se děla spousta věcí (např. bitva u Varny, tažení k Nikopoli atd.). Politické manévry Vlada II. nakonec dovedly k tomu, že byl nucen poslat své syny Vlada a Radua jako rukojmí k sultánovi. Tam Vlad zůstal dlouhých 8 let, až do roku 1448, Radu pak ještě o 14 let déle. Předpokládá se, že oba bratři byly vychováváni v souladu s osmanským způsobem života, že se naučili turecky a dostalo se jim vzdělání i v oblasti vojenství a strategie. V roce 1448 se tehdy sedmnáctiletý Vlad stal poprvé valašským knížetem. Ve chvíli, kdy valašský kníže Vladislav II. vyrazil na tažení vstříc známé bitvě na Kosově poli, dostal Vlad od sultána vojenské jednotky a bylo mu povoleno zmocnit se valašského trůnu. Jeho vláda ovšem trvala jen pár měsíců. Vzhledem k tomu, že neměl vybudovanou stabilnější mocenskou podporu, původní kníže ho dokázal ze země vyhnat. Vlad prchnul k moldavskému knížecímu dvoru ke svému strýci. I odtud však poté byl nucen odejít poté, co byl moldavský kníže zavražděn. S sebou vzal i svého o šest let mladšího bratrance Štěpána, pozdějšího moldavského vojvodu Štěpána Velikého. Kde se po tu dobu zdržovali, není známo. Ví se ,že Vlad pár měsíců strávil v Braşově, místo jeho dalšího pobytu je ovšem neznámé. Je pravděpodobné, že mohl nějaký čas strávit na hradě Hunedoara, který byl v majetku Jánoše Hunyadyiho, uherského zemského správce. Zda po tu dobu měl po svém boku i svého mladšího bratrance, nevíme, je to ale možné předpokládat. Jediné, co je známo, je událost, bohužel není možné ji přesně datovat, kdy byl Vlad III. představen králi Ladislavu Pohrobkovi, coby přítel Jánoše Hunyadyiho a kandidát na valašský knížecí trůn. To se událo buď v roce 1453 či 1456.

Rok 1456 byl pro Vlada rokem velmi důležitých událostí. Tehdejší valašský kníže Vladislav II., jeho bratranec, se otevřeně postavil na stranu Mehmeda II. Princ Vlad dostal od Jánoše Hunyadyiho zelenou – uherský zemský správce mu poskytl vojsko a Vlad dobyl valašské knížectví. Zároveň ho Jánoš Hunyadyi pověřil střežením jižní hranice Sedmihradska, zatímco bude na protitureckém tažení k Bělehradu (během tohoto tažení ovšem zemřel na mor).

Vlad se usadil v knížecím dvorci v Târgovişti, později zdá se často pobýval i v Bukurešti, kde nechal vystavět další knížecí dvůr (oba dvorce jsou v současnosti již pouze zříceniny, u Târgovişte je nicméně stále dobře patrné, jak luxusní to byla rezidence – dodnes velmi spletitý komplex komnat a sálů postavený v kombinaci západoevropské gotiky a byzantského stavitelského umění konce středověku, v tureckých pramenech se dokonce objevují zmínky o tom, že u knížecího sídla byl růžový sad).

Během léta Vlad definitivně porazil bývalého knížete Vladislava a nechal ho popravit. Svou politiku zpočátku profiloval jako výrazně protitureckou. Sliboval sepsání spojenecké smlouvy s Uherskem, na podzim, po smrti Jánoše Hunyadyiho, však otočil svůj dosavadní postoj o sto osmdesát stupňů a slíbil naopak tureckému sultánovi, že mu bude platit tribut, který po něm chtěl. To pochopitelně rozlítilo Ladislava Pohrobka, který počítal s tím, že se kníže Vlad stane jeho vazalem. Král vznesl žádost městům Braşov a Ţara Birsei, aby byl Vlad z valašského trůnu sesazen a nahrazen jiným kandidátem na trůn, Vladislavovým synem Danem. To se samozřejmě nestalo. Protože Vlad potřeboval v první řadě chvíli klidu, aby si mohl vybudovat pevné postavení, nelenil a ještě koncem roku se zvládnul dohodnout i s Uherskem. Jeho první větší aktivitou coby knížete valašského byla vojenská intervence ve prospěch svého bratrance Štěpána. Pomohl mu dobýt Moldavsko a posadit se na trůn. Štěpán pak vládnul Moldavsku až do roku 1504 a je historii znám pod přízviskem Štěpán Veliký.

Když si oboustranným smírem a dohodou s Uherskem i Osmanskou říší zajistil Vlad relativní klid, bylo na řadě nastartování ekonomiky. Toho hodlal kníže docílit jednáním se sedmihradskými městy Braşovem a Sibiu. K oživení valašského obchodu použil uplatnění tzv. skladovacího práva, což znamenalo, že procházející sedmihradští kupci měli povinnost zastavit v určitých městech a přednostně nabídnout své zboží k prodeji valašským obchodníkům. To se pochopitelně sedmihradským městům nelíbilo, což mělo za následek dlouholeté střídání období příměří a ostrých konfliktů, které kníže Vlad bez výjimky řešil svým typickým razantním způsobem – přitáhnout, porazit a pro výstrahu zlikvidovat. Dalším důvodem pro vyostřené vztahy saských měst a valašského knížete byl fakt, že v Sedmihradsku byl usazen další kandidát na valašský trůn, který byl v určitém období postrkován zezadu uherským královským dvorem, tento stav se ovšem měnil v závislosti na tom, jaká politická nálada zrovna v Uhersku vládla. Tak například v posledních měsících vlády Ladislava Pohrobka se všichni smiřovali -   kníže Vlad podepsal smír s Braşovem, vzdal se prosazování skladovacího práva za podmínky, že Braşov vypoví prince – čekatele z města. Se Sibiní vztahy zůstaly napjaté a nový uherský král Matyáš Korvín v březnu roku 1458 nabádal sibiňskou městskou radu, aby přestala provokovat a s Vladem se smířila. Ještě téhož roku se ovšem situace v Uhrách otočila natolik, že byl princ Dan povolán královským dvorem zpátky, aby za uherské vojenské podpory dobyl valašské knížectví a posadil se na trůn. Matyáš Korvín potvrdil Braşovu a Sibini jejich výluční obchodní práva, na což kníže Vlad odpověděl tím, že braşovské kupce obchodující ve Valašsku nechal pozatýkat a narazit na kůl. Tím dal patřičně najevo, že neuznává své vazalství vůči uherskému králi. V té samé době také přestal platit tribut sultánovi, čímž si proti sobě postavil obě strany. Následujícího  roku – 1460 vytáhl Dan konečně do Valašska, aby se zmocnil trůnu. Kníže Vlad ho ovšem bez problémů porazil. Pokud máte rádi morbidní a děsivá vyprávění, bude se vám následující historka líbit. Německé prameny uvádějí, že poté co kníže Dracula Dana zajal, nechal ho, aby si vykopal vlastní hrob, zúčastnil se vlastní zádušní mše a následně ho vlastnoručně osobně sťal.

Dalším důležitým úkolem, kterým se Vlad musel zabývat, byla centralizace moci. Od vlády jeho dědečka, Mircey Starého, nezadržitelně stoupal vliv šlechty na úkor moci knížete. Vzhledem k tomu, že bojaři mohli velmi snadno pomoci jinému kandidátovi na trůn, pokud by se jim současný kníže nelíbil (což už se několikrát předtím stalo) rozhodl se Vlad, že této možnosti zabrání.

Máme o tom několik záznamů, přičemž líčení z německých pramenů je obzvláště šťavnaté. Východní prameny lakonicky informují o tom, že bojary, u kterých měl kníže podezření, že by ho mohli zradit, nechal i s jejich rodinami a služebnictvem zlikvidovat. Německá verze této události dorůstá ovšem parametrů hororového příběhu – Kníže sezval všechny bojary do svého sídla na hostinu. V rámci konverzace uspořádal tipovací soutěž na téma – „kolik si pamatujete vládnoucích knížat?“ Jeden říkal 30, další dokonce 50. Nato kníže zavolal své vojáky, bojary nechal pozatýkat a všechny do jednoho narazit na kůl. Ani jeden z nich totiž neřekl správnou odpověď – a to 7. Kníže Vlad totiž za právoplatně vládnoucí panovníky považoval jen své předky v přímé linii. Ostatní byli v jeho očích jen uzurpátoři trůnu a bojaři, kteří se je odvážili započítat mezi právoplatné vládce mohli být potencionální zrádci. Odpovědí byla vzpoura části šlechty. Tato frakce veřejně začala podporovat prince Dana, který tehdy dlel na valašských hranicích. Netřeba dodávat, že po Danově smrti jim to Vlad náležitě oplatil tím, že vyplenil a zdevastoval příhraniční oblasti Sedmihradska, kam vzbouření bojaři uprchli a všechny, které se mu podařilo dopadnout, dal narazit na kůl.

Pokud tápete v tom, jak přesně probíhala taková poprava naražením na kůl, zde je citace (neboť sama bych to lépe nereprodukovala):

„Abychom mohli tento trest provést, položíme odsouzeného na břicho, svážeme mu ruce za zády a upevníme mu nohy tak, že je má zeširoka roztaženy. Poté, co je otvor, jímž má kůl do těla vniknout, dostatečně naolejován, uchopí popravčí oběma rukama kůl a vrazí ho co nejhlouběji. Pak ho kladivem narazí do těla do hloubky 50 až 60 cm. Poté se kůl vztyčí a zrazí do země. Odsouzený je ponechán svému osudu.“

 Smrt si ovšem dává pořádně načas. S velkou pečlivostí se totiž dbalo na to, aby špička  kůlu nebyla ostrá, ale co nejvíc zaoblená. Tak se zabránilo tomu, aby špička poškodila a protrhala vnitřní orgány a přivedla s sebou relativně rychlou smrt. Kdepak. Orgány nebyly probodávány, ale pouze odtlačovány se své přirozené polohy v těla. Tak samozřejmě nedocházelo k žádnému masovému krvácení, nýbrž „pouze“ k nesnesitelné bolesti, jak pronikající kůl tlačil na nervová zakončení. Odsouzení často zůstával dlouho při vědomí dlouhou dobu a jsou známy případy, kdy popravovaný zůstal v této situaci naživu tři dny. Odsouzený postupně vlastní tíží klesal níž, čímž kůl pronikal hlouběji a hlouběji, až nakonec pronikl ven zády či hrudí.

Další podobná protibojarská akce, jako byla likvidace potenciálních zrádců při hostině, se odehrála o Velikonocích pravděpodobně roku 1459 a tentokrát to nebyl politický čin, ale akt osobní msty za jednu děsivou událost, se kterou se kníže evidentně nemohl a ani nechtěl vyrovnat. V roce 1447, během divokých zmatků ve valašském knížectví v Târgovişti nechali bojaři a místní měšťané zajmout prince Mirceu, Vladova staršího bratra a posléze ho pohřbili zaživa. Kníže Vlad si s sebou tuto informaci nesl jako nevyrovnaný dluh, který v jeho očích šel odčinit pouze tím nestrašnějším způsobem.

Při oslavě Velikonoc nechal slavící zajmout, staří skončili na kůlu, všichni ostatní, ve slavnostních šatech, byli odvedeni do Fagarašských hor, kde byli donuceni pracovat na opravě citadely Poienari, dokud nepadli zimou a vysílením.

Namísto velkých bojarských rodin se kníže Vlad rozhodl spolehnout na drobnější šlechtu. Podporoval rozvoj nižších bojarských rodů a obklopil se také lidmi, kteří prokázali statečnost v boji. Spolu s tím podporoval také rozvoj tržních měst, prostřednictvím vymáhání skladovacího práva ulehčoval obchod valašským kupcům. Prostředky, které plynuly do knížecí pokladny z obchodu tvořily páteř ekonomiky a činily tak knížete téměř nezávislým na starých bojarských rodech.

Další pilíř svého postavení, na který silně spoléhal, byla církev. Jsou doloženy hojné dary a podpora klášterů. Založil a nechal postavit kostel v Targşoru, bohaté donace věnoval klášterům Cozia, Tismana či Snagov. Velkou finanční hotovost dal dokonce i klášteru Philoteonu na hoře Athos v Řecku.

Spolu s tímto popisem Vladovy vnitřní politiky nemůžeme pominout jeho vnímání morálky a prosazování práva. Ve slovanském spisku „Vyprávění o knížeti Draculovi“ se uvádí, že trestal přísně a bez jediného kompromisu..“ ten, kdo něco ukradl, či uloupil, kdo lhal, či se dopustil nespravedlnosti, se nevyhnul smrti. Ať již to byl šlechtic, nebo kněz, nebo mnich, nebo prostý člověk.“ Existuje legenda o tom, že díky jeho krutým trestům byla ve Valašsku kriminalita tak nízká, že na náměstí v Targovişti stál na studni pohár z ryzího zlata, aby si každý mohl nabrat vodu. Nikdo se ho neodvážil ukrást.

Historky z německých pamfletů, které se už od konce 15. století rojily v Německu (rumunská historiografie je bez výjimky interpretují jako velmi nadsazené, záměrně očerňující báchorky, které měly osobnost knížete Draculy pouze zdiskreditovat) podávají velmi barvitě některé události spojené právě s Draculovým viděním práva a pořádku – už tu byl zmíněn zlatý pohár na studni na târgoviştském náměstí. Další takovou historkou je vyprávění, kterak do města přijel florentský kupec. Nechal se ohlásit u knížete a pořádal ho pokorně, aby mu poskytl místo, kde by mohl v bezpečí uložit své zboží, než s ním začne obchodovat. Vlad mu odvětil, že si v poklidu může své zboží složit přímo na náměstí, nikdo se ho neodváží ukrást. Nestalo se tak. Zboží i s penězi, které kupec měl, do rána zmizelo. Dracula samozřejmě dal po zloději pátrat a kupci celé jmění nahradil. Do váčku s florény ovšem přidal jeden navíc. Kupec si majetek zkontroloval a zjistil, že mu jeden dukát přebývá. Šel ho tedy knížeti vrátit. Ten ho pochválil za poctivost a sdělil mu, že kdyby si onen peníz nechal, skončil by na kůlu hned vedle dopadeného zloděje.

Další podobná historka je o dvou mniších, kteří jednoho dne přišli na Draculův dvůr. Vlad si je nechal povolat a chtěl po nich, aby mu odpověděli, co si o něm myslí. První ho vychválil až do nebes a přiznával mu právo chovat se jako pán nad životem a smrtí, druhý, který si zřejmě řekl, že stejně nedopadne dobře, naopak knížete zkritizoval, vyčetl mu jeho přílišnou aroganci, krutost a nedostatek soucitu. Jak myslíte, že to dopadlo? Prvního dal kníže popravit za pokrytectví a druhého odměnil za upřímnost a odvahu s níž mu dokázal říct kritiku do očí.

Dost ovšem historek – je čas podívat se na Vladovu politiku vůči Osmanské říši. Když přestal platit tribut, dalo se čekat, že na to sultán zareaguje.

První konflikt nám dobové prameny datují již na květen1458 (což ovšem nekoresponduje s dobou, kdy Vlad přestal platit tribut – rumunští historici se tedy domnívají, že k prvnímu střetu došlo později). Sultán poslal vojsko o síle 30 000 vojáků střežit Dunaj z oficiálního důvodu „obrany proti možnému vpádu Uhrů. Velitel se ovšem i s vojskem sebral, vpadl do Valašska a vzal 5 000 zajatců. Nepočítal ovšem s tím, že kníže Dracula je víc než dobře informován a připraven. Celý vpád nakonec skončil tím, že zajatci byli osvobozeni a ze 30 000 vojáků se jich zpátky za Dunaj vrátilo pouze 8 000.

Sultán opakovně vyzýval Vlada, aby zaplatil tribut, Vlad vždy odpověděl výmluvou. To ,že definitivně skončil čas, kdy se, byť neochotně, podvoloval osmanskému impériu, stvrdil tím, s Matyášem Korvínem, sotva šestnáctiletým uherským králem podepsal spojeneckou smlouvu, kterou závazně v duchu panovnických tradic potvrdil tím, že se zasnoubil s Matyášovou sestřenicí Ilonou Erszébet Szilágyi, přestože byl oficiálně stále ještě ženat (respektive nemáme žádné informace o tom, zda jeho žena byla v té době ještě naživu – v tradiční ústním podání se vypráví, že Vladova první manželka Alžběta spáchala sebevraždu skokem z hradeb Poienari, když hrad oblehli Turci v roce 1462. Pokud se Vlad chtěl oženit i přesto, že jeho žena byla stále naživu, musel by se dát rozvést. Přičteme-li k tomu, že trvale udržoval mimomanželské poměry (i jeho prvorozený syn Mihnea byl dítětem nemanželským), lze soudit, že jeho první manželský svazek nebyl příliš šťastný).

Když se to doneslo sultánovi, samozřejmě zuřil. Tajně vyslal z Nikopole posly vedené Hamzou bejem, kteří měli knížete zajmout a dovést před Mehmedův trůn. V knížectví pak měli turečtí vyslanci vyřešit hranice na Dunaji, respektive zajistit obranu proti Uhrům. Historik Stefan Andreescu se domnívá, že to bylo součástí sultánova velkého plánu na postupné ovládnutí Balkánu, kterým se rozhodl razantně odpovědět na plánovanou protitureckou ofenzivu, kterou v roce 1459 začal plánovat v Mantově papež Pius II. Dohoda Vlada Tepeşe a Matyáše Korvína byla v tomto světle jedním z pilířů uskutečnění protiturecké kruciáty.

Schylovalo se neodvratně k válce. Lest nastražená na Vlada Tepeşe nevyšla. Naopak. Vlad Turky zajal, nechal je narazit na kůl a následně se svými lidmi naprosto drze v přestrojení vpochodoval do turecké pevnosti Ghiurgiu, kterou okamžitě obrátil v prach a popel. Následovalo vojenské tažení podél břehu Dunaje, kdy kníže Vlad dobýval, ničil a pálil. V dopise, který poslal v únoru 1462 Matyáši Korvínovi s až úděsnou přesností zaznamenává počty zabitých nepřátel – dochází k číslu 23 884, s dovětkem, že tento počet spočítali jeho lidé..“počet těch, co nám nebyli ukázáni a těch, co zahynuli v zapálených domech, neznáme.“

V tom samém dopise pak úpěnlivě prosil uherského krále o vojenskou pomoc, zároveň se ale obával, že Matyáš ho zklame. Věděl, že v další fázi války nemůže vzdorovat, osmanské vojsko mělo děsivou převahu. Sultán postavil voje zhruba o počtu 100 000 – 150 000 válečníků, Vladova armáda čítala při velmi optimistickém odhadu 30 000 vojáků. Není proto divu, že v závěru dopisu Matyáše varuje:“….A kdybychom, Bože odpusť, došli k trpkému konci a zničili naši drahou zem, Vaše Výsost by z toho prospěch neměla, protože by to byla ztráta pro celé křesťanstvo.“

Ačkoli jeho tažení okolo Dunaje vyvolalo v Evropě ohlas – benátský vyslanec na uherském dvoře obratem psal nadšenou zprávu dóžeti a urgoval finanční podporu pro Matyáše Korvína, aby mohl vyjet valašskému knížeti na pomoc, v praxi mu to k ničemu nebylo.

Matyáš stále otálel. Dracula se tedy na jaře roku 1462 ocitl se svými 30 000 proti 100 000 turecké armádě s tím, že si musí poradit, jak umí. A opravdu si poradil. Zatímco okolní státy stále bombardoval prosbami o pomoc, rozvinul taktiku partyzánské války. Obyvatele vyzval, ať se poschovávají v horách a lesích, ať odeženou dobytek a zničí pole a zdroje vody. Sám se se svou armádou také rozmístil v lesích, odkud podnikal „drobnější“ výpady. Jedním z husarských kousků bylo noční přepadení sultánova tábora. Přepadovou jednotku vedl sám kníže a jeho úmyslem bylo využít zmatku a pokusit se zabít samotného sultána, což by pravděpodobně válku s Turky vyhrálo. Bohužel potmě si spletli stany a místo do sultánovi vtrhli do stanu sultánových vezírů. Hned další ráno sultán úder vrátil – valašské vojsko nechal pronásledovat a v následné krvavé srážce byl Dracula těžce raněn a donucen ustoupit. Jeho odpovědí bylo vztyčení lesu kůlů okolo hlavního města Targovişte. Některé prameny uvádění, že zde bylo popraveno na 20 000 nepřátel. Sám sultán prý prohlásil, že: …“nemůže dobýt zemi na muži, který tohle dokáže…“ a že „kdo spáchal takové skutky, ten by měl být hoden věcí větších…“.

Následovalo několik dalších bitev, některá čísla uvádějí, že Valachům se podařilo zlikvidovat okolo 40 000 Turků. Pomoci od Matyáše se Vlad Ţepeş stále nedočkal, mladý panovník měl totiž plné ruce práce s Fridrichem Habsburským, kterého jedna frakce uherských magnátů zvolila uherským králem. V tuto chvíli navíc na scénu dějin přichází Vladův mladší bratr Radu. V čele osmanských jednotek, vznáší nárok na valašský trůn. A opravdu ho v polovině roku 1462 získává. Jasné vysvětlení pro to historie nemá. Jako nejpravděpodobnější se zdá, že část valašských bojarů, unavená z války, která nešla nikdy v budoucnu vyhrát, dala přednost mladšímu a povolnějšímu z Draculů, který by mohl zajistit v zemi klid, i když za cenu toho, že se Valašsko stane vazalskou zemí Osmanského impéria.

Život i plány se tedy knížeti Draculovi poněkud zkomplikovaly. To, co následovalo, byl pak už jen velmi prudký pád dolů. Se svým mladším bratrem svedl několik bitev a pak se podle lidového podání uchýlil domů, na své útočiště ve fagarašských horách, na hrad Poienari, kde ho Turci oblehli.

Právě tady údajně kněžna Alžběta spáchala sebevraždu se slovy „že raději bude mrtvá, než aby se dostala do rukou Turků“ a kníže Vlad byl nucen z dobývaného hradu krkolomně prchnout. Vypráví se, že vesničané z Arefu, osady pár mil od hradu překovali knížecímu koni podkovy naopak a tak Dracula ujel díky tomu, že zmátl turecké stopaře.

Matyáš se mezitím rozhoupal a vydal se se svým vojskem směrem do Valašska. Na konci září byl v Sibiu, kde zůstal skoro do konce listopadu. Na začátku prosince pak dojel do Brašova. Tady se setkal s knížetem Vladem. Několik dní s ním vyjednával a následně ho překvapivě dal stíhat a zatknout. Důvodem se staly dopisy, které se najednou objevily  jako blesk z čistého nebe – určené sultánovi, psané Draculovou rukou a slibující volný průchod Sedmihradskem, což umožní zemi podřídit sultánově vůli a otevře bránu do Uher. Historikové divoce spekulují, zda to byl podvrh, který legalizoval odstranění příliš bojovného a ambiciózního knížete ze scény evropské politiky, nebo to byl poslední zoufalý čin Draculy jako pomsta za to, že ho král Matyáš ho nechal ve štychu, když nejvíce potřeboval pomoc. Obecně se větší část historiků přiklání k možnosti číslo 1, tj. že dopisy byly podvrh, který umožnil hezky čistě odklidit knížete Vlada ze scény.

Každopádně faktem je, že v  Draculových stopách se se stíhacím komandem vydal králův kondotiér, Jan Jiskra z Brandýsa, na hranicích s Valašskem ho dopadl a kníže putoval do Uherska. Uvádí se, že byl uvězněn na Visegrádském hradě po dalších dvanáct let. Předpokládá se, že uvěznění, zpočátku tvrdé, časem nabylo formy spíše domácího vězení, kdy se dostával do kontaktu s dvořany krále Matyáše. Jak jinak si totiž lze vysvětlit, že se konečně osobně setkal se svou bývalou snoubenkou Ilonou a že ji znovu, tentokrát osobně,  požádal o ruku! A…překvapení, král Matyáš po jistém váhání souhlasil.  To v podstatě přímo potvrzuje hypotézu, která udavačské dopisy pokládá za podvrh. Král by přeci nevdal vlastní blízkou příbuznou za vlastizrádce. Prameny dále skromně uvádějí, že manželé se přestěhovali do domu v podhradí Budy (či snad dokonce v Pešti) a že mladá hraběnka povila bývalému knížeti minimálně dva syny. Některá vyprávění uvádějí, že Vlad si volný čas krátil tím, že se naučil vázat knihy a zařídil si dokonce malou živnost. Také prý ovšem nezapomněl na své krvavé zlozvyky. Pro zábavu prý zabíjel myši i ptáky, které pro ten účel kupoval na tržišti.

Že Turci i přes Draculovo uvěznění měli z bývalého valašského knížete stále téměř pověrčivou hrůzu, dokládá jedna drobná historka. Když za králem Matyášem přišlo turecké poselstvo, pozval k jednání i Vlada Ţepeşe. Milí vyslanci byli tak zkoprnělí a evidentně vyděšení, že odkývali Matyášovi vše, co potřeboval.

A právě tahle legendární pověst, kterou měl u svých nepřátel, mu nakonec opět zajistila svobodu. Uvádí se, že byl propuštěn v roce 1475 na žádost Štěpána Velikého, knížete Moldávie, aby společně s ním mohl obnovit boj s Turky. Je pravdou, že situace na Balkáně byla poněkud vyhrocenou, jediný kdo držel Turky v šachu, byl právě Štěpán. Ve Valašsku se zatím divoce střídala knížata - situace žádala, aby se na trůn posadil někdo, kdo má dostatečně pevnou ruku, aby si ho udržel, byť i za velmi krvavou cenu, a kdo by pomohl Štěpánovi a následně i uherskému králi udržet Turky tam, kde byli. Jediný, kdo přicházel v úvahu, byl právě Vlad. Zdá se ,že do něho vkládaly naděje i další státy evropy. Vyslanec vévody z Ferrari Florius Roverella píše z Budína, že doufá, stejně jak ocelá uherský královský dvůr, že Dracula…“ vykoná hrdinné činy proti Turkům, stejné jako ty, jež vykonal.“

Matyáš ho vybavil politickou podporou a penězi, za které si koupil  Sibini dům. V lednu roku 1476 se připojil jako jeden z nejvyšších velitelů k uherskému vojsku na tažení do Bosny a společně s Matyášem dobyli pevnost Šabac. Pak s částí vojska odtáhl na pomoc srbskému knížeti Vuku Brankoviči a spolu dobyli města Srebrenici. Při dobývání  znovu použil drzou a riskantní taktiku, která mu vyšla už jednou. A vyšla mu znovu. Jednotky Vlada Ţepeşe se přestrojili za osmanské vojáky a s knížetem Vladem v čele suverénně vpochodovali do otevřených bran města, které obratem bleskurychle dobyli. Následně se Vlad spojil s vojskem Štěpána Báthoryho a vyrazili na pomoc Štěpánovi Moldavskému.

A pak už konečně přišel čas na to, na co celá léta Dracula čekal. Král Matyáš veřejně vyhlašuje tažení do Valašska s cílem posadit Vlada Draculu znovu na trůn. 8. listopadu kapituluje Târgovişte, 16. listopadu Bukurešť. 26. listopadu je v přítomnosti zemských stavů a za veliké slávy Vlad znovu korunován knížetem. Dlouho ale klidu neužíval, o Vánocích přišla na knížecí dvůr zpráva, že sultán znovu dobyl pevnost Šabac. Hned následně potom se objevili Turci i ve Valašsku. Kníže tedy znovu vytáhl bojovat. S nepřáteli se setkal v polích nedaleko Bukurešti. A z této bitvy se už domů nevrátil. Prameny popisující jeho smrt se různí. Jedna verze vypráví, že ho omylem zabili jeho vlastní muži, kteří si ho spletli s Turkem, další verze praví, že to byli vrazi najatí jedním z dalších uchazečů o valašský trůn, třetí se s druhou shoduje v tom, že Draculova smrt byla nájemnou vraždou, v této verzi ovšem v režii Turků a poslední, že nad knížetem tentokrát nesvítila žádná šťastná hvězda a zahynul v boji. Popisy se shodují v tom, že ač těžce zraněn, až do posledního dechu se zuřivě bránil. Když zemřel, nepřátelé mu uřízli hlavu a nechali ji konzervovanou v medu poslat do Istanbulu jako důkaz, že postrach Osmanů, Khaziklu bej, kníže Naražeč, je skutečně mrtev. Podle všech zdrojů bylo tělo knížete pohřbeno na ostrově Snagov v kostele místního kláštera. Dodnes se tam můžete podívat na jeho hrob. Faktem ovšem je, že skutečné místo jeho posledního odpočinku je dnes neznáné. Když se ve 30. tých letech konal v prostoru kostela archeologický výzkum, našli vědci pod náhrobním kamenem jen kosti vlka a fragmenty pozdně středověké keramiky. Při pokračování výzkumu pak nalezli u prahu bohatý hrob se zbytky látky a dračími insigniemi. Ostatky putovaly do depozitáře muzea v Bukurešťi, odkud ovšem záhadně jednoho dne zmizely ze zamčené místnosti. Jestli mrtvý pod prahem byl skutečně kníže Vlad, tedy už nikdy nezjistíme. Zbývají nám dohady fantazie. Je faktem, že zrod postavy Draculy jako upíra je spojován až s osobou Brama Stokera a jeho románu. Na druhou stranu, existuje listina, podepsaná v Braşově, datovaná několik let po Vladově smrti, která jasně uvádí, že na jednání, o kterém se v listu pojednává, byl přítomen kníže Vlad, což nám otvírá dokořán brány pro přemýšlení a spekulace. Můžeme si o tom myslet absolutně, co chceme.

Jednoduše na závěr -  udělejte si obrázek sami – snažila jsem se být objektivní, co nevíc to šlo. Obecně se nejvíce hrůzostrašných informací dozvídáme z německých vyprávění – tzv. pamfletů , které se začaly objevovat již po Vladově uvěznění v roce 1462. Ani byzantské a slovanské prameny neopomíjí skutečnost, že kníže byl extrémně krutý, na rozdíl od pramenů německých v nich ovšem jasně vystává postoj, že panovník musí být dostatečně tvrdý, aby vymýtil zločin a zlo. Německé prameny – pamflety, rukopisy, slavná báseň minessangra Martina Beheima i letáky, tisknuté po roce 1476 považují jeho nelítostné počítání jako neúčelné a naprosto despotické. Mezi historiky dnes převládá názor, že německé verze celého příběhu jsou záměrně nadsazené, s cílem očernit knížete v očích Evropy a udělat z hrdiny zrůdu. Stále ale existuje celá řada badatelů, kterým nevymluvíte, že Vlad Dracula byl sadistický psychopat. Je jisté, že to byl člověk velmi inteligentní, i podle dnešních měřítek velmi vzdělaný, cílevědomý, odvážný, s výbornými taktickými a diplomatickými schopnostmi. Na druhou stranu ovšem neznal slitování a soucit a dělal to, co podle něj bylo třeba, i když to znamenalo smrt tisíců lidí.

Třešnička na závěr -  pokud se spolehneme na grafologii, odvětví, které je dnes normálně uznáváno pro určení charakteru, není v jeho písmu po žádné psychopatické osobnosti ani stopy. Naopak – rozbor ukazuje člověka cílevědomého, schopného a rozhodného, ale také (pro někoho možná překvapivě) přemýšlivého s náznaky sklonů k melancholii…a rozhodně bez jakýchkoli chorobných rysů charakteru.

Literatura:

Andreescu, Stefan 2001: Dracula. Vlad III. Ţepeş: Mezi mýtem a realitou.

Martin, Ralf-Peter 1997: Dracula: Život a doba knížete Vlada III. řečeného Naražeč.