Graenino útočiště

Bylo vlhko, lezavé, všeobjímající, snášející se z kopců v podobě bělavých chomáčů mlhy, prosycené pachem mokrého listí a ostrého vzduchu, pronikající do všech záhybů oděvu a každého póru těla. Tmavý a nekonečný podzim, nevlídný stejně jako kraj okolo. Alespoň tak se to jevilo jezdci v čele malé skupiny ozbrojenců, která se právě objevila mezi stromy při úpatí kopce.

Kůň škobrtl na úzké stezce nad prudce klesajícím potokem a jezdec hlasitě a zcela jistě nevybíravě zaklel. To ovšem jeho muži nemohli posoudit, neboť jejich vůdce nadával česky, řečí, kterou ani jeden z nich neovládal.

Přesto měli samozřejmě pravdu.

„Zkurvysyn…,“ ulevil si zdánlivě nesmyslně a opět česky jezdec a obrátil se dozadu na své ozbrojence. Tentokrát v latině.

„Musíme zastavit na noc, i když v téhle zatracené krajině a při tomhle zatraceném počasí se pořádně nedokážu vyznat ani ve dne.“

„ Jak si sakra jeho veličenstvo myslí, že ho najdeme. Jedině, že bych do něj v téhle mlze vrazil,“ zabrblal si ještě pro sebe do vlny pláště, do kterého byl přepečlivě zachumlaný, opět česky, a teplou látku si ještě více přitáhl k bradě.

Jeden z jezdců předjel a ocitl se tak po mužově boku.

„V dalším údolí je hrad. Tam se můžeme ubytovat na noc,“ mávl rukou kamsi do mlhy, kde se nejasně rýsoval další kopec.

Když o dvě hodiny a  několik dalších šťavnatých kleteb později zabouchal na vrata z bukových fošen, už se snášel soumrak.

„Kdo tam?“ ozval se zevnitř po hodné chvíli okounění po okolní tmavnoucí mlze nepříliš ochotný hlas.

„Zavolej svého pána a otevři bránu. Hodláme tu přespat. Řekni mu, že je tu někdo, kdo je pověřen úkolem od samotného krále, a že by nebylo dobré nechat královského zmocněnce moknout a mrznout před branami.“

Po chvilce čvachtání a vzrušeného polohlasného hovoru se vodou nasáklá vrata pohnula a otevřela. 

Jezdci jeden po druhém vjeli na nedlážděný dvůr, v jehož bahně se v prosté jednotě míchala vodou rozmělněná hlína, sláma a produkty trávení houfu zmoklých slepic, které se krčily pod přístřeškem u levé hradby vedle nízké budovy, sloužící zřejmě jako stáj a chlév v jednom. V šeru u vchodu do budovy paláce stál neutrálně oděný muž, na šlechtice příliš obyčejně, na obyčejného knechta nebo dokonce pacholka zas příliš vybraně.

„V těchto časech obvykle náhodným návštěvám vůbec neotvíráme..,,“ řekl bez pozdravu, když velitel ozbrojenců seskočil z koně.

Vůdce se prudce nadechl.

„Ale takový poutník jako ty pane, je tu samozřejmě vítán,“ dodal muž rychle, dřív než neznámý příchozí stačil cokoli oponovat a podíval se mu zpříma do očí.

Jezdec se uklonil: „Jsem Jan Jiskra z Brandýsa, z pověření jeho Výsosti Matyáše, krále uherského plním úkol,“ a významně se odmlčel.

„Asi tušíš jaký. Stíhám zrádce, kterého mám dopravit ke králi. Víš, o kom mluvím, že?“

 Druhý muž  se nečitelně usmál a pokynul směrem dovnitř. Jiskra si všiml, že má jasně modré oči s výrazem dítěte.

„Jsem Nicolas, purkrabí. Tví muži se mohou uchýlit do zbrojnice, čeleď už se o ně postará,“ prohodil jen tak přes rameno, když vcházel a pokynul vedle stojícímu mladíkovi, který okamžitě zmizel v houstnoucí tmě.

Síň paláce byla krásně vyhřátá, kachlová kamna umístěná v koutě byla zjevně vysoko naložená. Na dlouhém nízkém stole bylo prostřeno. Tmavé nízké i vyšší mísy a misky,ze kterých vonělo teplé jídlo a několik džbánů, ze kterých vonělo něco docela jiného a v mnohém i příjemnějšího než jídlo.

„Zrovna jsme se chystali k večeři. Rač si také zavdat, pane z Brandýsa,“ znovu se usmál Nicolas a znovu pokynul, tentokrát k plnému stolu.

Jiskra si sundal promoklý plášť a skoro vděčně se sesul na nízkou lavici k prostřenému stolu. V miskách se nacházelo dobře propečené vepřové koleno, kuře, jak záhy zjistil, ve sladké, po medu, skořici a vínu chutnající omáčce, pohanková kaše bohatě sypaná opečeným špekem a cibulí, ovesné placky a čerstvý chléb. Ve džbánech s velkou radostí objevil kořeněné víno, medovinu a v neposlední řadě i dobře ohřáté a husté pivo.

Zhruba po hodině usilovné práce žvýkacích svalů a polykání mu tenhle kraj už nepřipadal zdaleka tak příšerný, jako byl ještě navečer a za další dvě hodiny hostitelova pilného a neúnavného dolévání tu z jednoho, tu z dalšího džbánku, mu celá výprava dokonce přišla jako příjemné dobrodružství.

„Přeješ si uchystat lože, pane z Brandýsa?“ otázal se Nicolas, když Jiskra krátce zadřímal a povedlo se mu převrhnout svůj poloprázdný pohár s pivem.

„Ne, naopak. Chci si popovídat ….už dlouho jsem na cestě,“ pokusil se pan z Brandýsa zaostřit pohled na modrookého šlechtice potichu sedícího na stoličce naproti.

„Odkud přesně pocházíš, pane?“ zeptal se pan Nicolas dřív, než Jiskra stihnul sehnat dohromady svoje medovinou rozdováděné soustředění a sesumírovat další smysluplnou větu.

„Čechy,“ škytnul oslovený. „ A jsem rád, že jsem odtamtud,“ dodal po několika vteřinách.

„Slyšel jsem o tom vašem kacířském hnutí. Byla proti vám vedená kruciáta,“ kývnul Nicolas.

„Loňské sněhy. Teď jsem ve službě králi Matyášovi a na celé Čechy i jejich kacířství nebo nekacířství  zvysoka seru,“ zavrčel Jiskra a přitáhl si džbán s vínem. Nicolas se narovnal a poposedl blíž.

„Ve službě krále stíháš vlastizrádce. Tos už říkal tam u brány mým lidem a pak i mně,“ pokýval a opatrně dodal: „Tak… a máš, jak bych tak řekl, nějakou stopu? Směr kde hledat?“

„Čerta starýho mám. V téhle začarované krajině, kde je pořád mlha, se motám jako slepý pes,“ zamračil se pan z Brandýsa a znovu škytl.

„Ale dostanu ho, i kdybych si měl v těhle zatracených kopcích zlámat všechny hnáty a dotáhnu ho k Matyášovi jako prašivého čokla,“ bouchnul vztekle do stolu, až víno vyšplíchlo.

„Připravím ti lůžko, pane Jene,“ zvedl se možná až příliš rázně ze stoličky Nicolas. Tváře mu hořely, ale jeho společník měl příliš starostí sám se sebou, než aby si toho všiml.

„Ale já ksakru nechci spát,“ rozkřikl se na celou síň a vstal tak prudce, až se zapotácel a poroučel se pod stůl, kde začal hlasitě, a jak Nicolas odhadl, česky, nadávat.

Nicolas přiskočil, rezolutně ho vytáhl na nohy a začal ho strkat směrem k nízkým dveřím v protější zdi.

Milý pan z Brandýsa sice hlasitě protestoval, ale když v druhé místnosti spatřil široké, byť neodestlané lože, svalil se na něj jako podetnutý, ani boty si nevyzul.

„Postel..,“ zkonstatoval blaženě a v následující chvíli už hlasitě oddechoval.

                                          *************************

Pomalu se začínalo smrákat, vlhké šero se plazilo okolo oken, ale do vytopené a útulné světnice se nedostalo. Tady praskal oheň v kachlových kamnech a vonělo teplé jídlo. Muž s dlouhými tmavými vlasy a pobledlou znavenou tváří sáhl do nejbližší misky a povzdychl. Dlouho neměl teplé jídlo. Jak? Věčnost. Ne, kdepak, jen několik dní, u přítele, u kterého se schovával předtím. A ještě předtím? Ani nevěděl, poslední měsíce mu splývaly v jeden neskutečný, bizarní obraz, plný pocitů bezmoci a bolesti. Zato si velmi jasně a do posledních detailů pamatoval, kdy jedl naposledy v klidu, i to co následovalo bezprostřední dny poté, až do okamžiku, kdy musel utéct ze svého vlastního domova. Ačkoli se zmohl na řešení a sám se vydal za nápravou věcí, osud s ním ještě zjevně nebyl hotov. Když už se zdálo, že po těžkém a složitém jednání se věci obrátí k lepšímu, a jeho prosba o pomoc nezůstane nevyslyšena, dostihla ho další zlá zpráva.  Ze dne na den se stal štvancem hledaným pro vlastizradu a místo, aby si vymohl pořádek, uprostřed noci musel z města ujet jako zloděj. Schovával se po lesích a občas i u některého z těch, co se k němu neotočili zády. Stáhlo se mu hrdlo. Vztekle hodil netknuté kuřecí stehno zpět do mísy a prudce zatnul štíhlé prsty do dlaní, až do zabolelo. Byl v pasti a ven vedla jen jediná cesta.

Do síně vstoupil muž a svýma dětsky modrýma očima se na sedícího usmál.

„Jez trochu. Od té doby, co jsem tě neviděl, jsi zhubl a začínáš vypadat jako smrt.“

Sedící muž zvedl tmavou hlavu a ohavně se usmál.

„Děkuju za lichotku. Spoustě lidí by udělalo radost, kdybych opravdu někde chcípnul.“

Modrooký nesouhlasně zavrtěl hlavou. Cokoli se o jeho nynějším společníkovi říkalo, byla pravda jen zčásti. Valná většina lidi viděla jen to, jaký byl, ale nelámali si hlavu proč.

Tmavovlasý vstal a přešel k oknu. Býval zřejmě štíhlý, i když ne nijak vysoký. Teď na něm teplý dlouhý kabát z jemné vlny přepásaný pestrou šerpou tak trochu visel a svěšená ramena vypovídala o tom, že je velmi unaven. V dlouhých pramenech kudrnatých vlasů prosvítalo stříbro.

 „Rozhodl jsem se, co udělám,“ řekl směrem do šera venku.

Otočil se.

„ Pojedu ke králi a vysvětlím mu, jak to je a není s mou údajnou zradou.“

„Popraví tě. Nebo zavřou na doživotí,“ namítl modrooký a pohlédl druhému muži do očí. Rychle však pohledem uhnul.

„No a?“ usmál se tmavovlasý, stejně ošklivě jako před chvíli. „Když už nic, alespoň se to celé nějak vyřeší, ať už je to jakkoliv.“

„Pojedu zítra ráno, a nezkoušej mě přemluvit. Snad se mi podaří dostat se až k hradu, pak už to půjde samo.“

Očima vyhledal modrý pohled svého přítele, který opět uhnul. A znovu ten ohavný úsměv. Věděl, že ani předtím se mu nikdo moc rád do očí nedíval, a teď už to nedokázal snad vůbec nikdo. Ani on sám. Dobře věděl, jak se uvnitř cítí, nemusel se proto sám sobě dívat do očí, aby si to připomínal ještě víc a bolavěji.

Zvenku se ozvalo prudké zabušení na bránu a panovačný hlas, který cosi zřejmě obecnou latinou poroučel. Slovům přesně nebylo rozumět. Do síně vpadnul vyděšený pacholek.

„Posel krále Matyáše,“ zadrmolil a rozklepal se.

„Sakra,“ zaklel modrooký a nerozhodně postoupil o krok, náhle zmatený a zaskočený.

Tmavovlasý naproti tomu nehnul ani brvou a v klidu se otočil k portálku vedoucí na chodbu.

„Vezmu si jen věci a schovám se u tebe nahoře,“ utrousil přes rameno jen jakoby mimochodem.

V mžiku byl zpátky i s teplým dlouhým kožíškem a mečem. Na prahu položil modrookému ruku na rameno.

„Nemusím ti říkat, že k tvým pokojům se nesmí nikdo ani přiblížit. Nerad bych se bránil zrovna v chodbách tobě svěřeného hradu. To by vůbec nebylo dobré. Hlavně pro tebe ne. Až usnou, přijdeš mi říct a provedeš mě ven. Já potichu vyvedu koně a odjedu. Ať vysunou závoru a nechají dveře jen lehce přivřené.“

„A Nicolasi….. neměj obavy, už bylo hůř,“ dodal, když viděl napjatý výraz na tváři svého společníka a rozběhl se po schodech nahoru.

                                  **********************************

Do rána přituhlo a při opatrné pouti tmavými chodbami ruka skoro přimrzala k malému svícínku, který Nicolas křečovitě svíral v nervózních prstech. Od úst oběma mužům šla pára a srážela se jim na lících a tmavovlasému v několikatýdenním vousu tvořila bělavou námrazu. Nicolas se mírně chvěl, a nebylo to jen lezavou zimou. Jak se ovšem zdálo, Bůh je měl rád. V bezpečí se dostali až do stáje, aniž by potkali živou duši. Tmavovlasý rychlým pohledem přejel nasedlaného koně a několika krátkými, jistými pohyby zkontroloval řemeny.

„Díky…,“ usmál se vděčně na modrookého purkrabího a podal mu pravici. Nicolas vypadal nervózně a zároveň potěšeně.

„Jsem ti vděčný….,“ dodal ještě tmavovlasý  a  lehkým tahem za uzdu nasměroval pěkně stavěného hnědáka k východu.

„A Nicolasi…,“ otočil se ještě ve dveřích. „Bůh tě opatruj…“

Nicolas se vrhnul vpřed a krátce a prudce tmavovlasého objal.

„I tebe…hlavně tebe…Milosti,“ řekl tiše.

„Obávám se, že u mě už to nebude nic platné,“ usmál se tmavovlasý a vykročil do řídnoucí tmy.

Do počínajícího mživého svítání se ozvalo křupavé našlapování člověka a koně opatrně vedeného zmrzlým a jinovatkou pokrytým bahnem dvora. A pak bouchly dveře. Dveře paláce, nikoliv hradní brány. V Nicolasovi se zastavil dech. Následovala vteřina hustého napjatého ticha a pak vzteklý, varovný, všechny burcující výkřik. Čas jakoby se zpomalil…Nicolas vyběhl ze stáje a ještě stihl zahlédnout stát ho u brány, osamocenou, ztracenou postavu proti semknutému, hrozivému houfu. A pak už nic.

                                    *****************************

Oheň v kachlových kamnech dávno vyhasl. Pan z Brandýsa si přitáhl kožešinovou přikrývku blíže k tělu. Hlava ho bolela jako střep. Horečně zapřemýšlel, kde tady asi mají prévet, ale pak rozumně usoudil, že nejpohodlnější bude dojít ven. Obalil se přikrývkou a rozespalým, nejistým krokem se vydal dolů. Dveře mu vyklouzly z rukou, roztřesených dílem ranním mrazem, dílem pořádnou kocovinou, a hlasitě práskly. Zaklel a protřel si oči. Dvorem kdosi vedl nasedlaného koně. Zastavil a bleskurychle se ohlédl po hluku.  I to stačilo Jiskrovi k tomu, aby poznal, že našel toho, kterého hledá. Ostře načrtnutá tvář s výraznými lícními kostmi rámovaná hřívou tmavých, téměř černých vlasů a velké pronikavé oči.

„Štuuurm….,“ zařval Jiskra a obrátil se zpět do domu. Muž se vrhnul k bráně, která však byla zavřená na závoru. Cosi vztekle vykřikl, ale to už se k němu hnala neuspořádaná skupina knechtů.

Bleskurychle ze sebe shodil dlouhý těžký kožich, sáhl po zbrani a stanul nehybně v dokonalém střehu. Ozbrojenci ho půlkruhem obklopili, ale zaútočit se neodvážili. To už z paláce vybíhal sám Jiskra s narychlo přehozeným kabátcem a mečem v ruce. V půli nádvoří zpomalil, jak si uvědomil svou převahu. Jich bylo dvacet, tamten byl sám. Zatlačený u brány, pohublý, bledý a zjevně unavený. Jiskra pomalu, téměř vycházkovým krokem došel až k bráně a změřil si muže zahnaného do kouta.  I přes zjevné vyčerpání a prožitou trýzeň minulých měsíců byl jeho střeh pevný a stabilní jak z obrázků ve fechtbuchu a hlavu držel vyzývavě vysoko. Dlouhé vlasy mu v mírném větru povlávaly okolo bílé tváře s pevně stisknutými rty a z tmavých očí svítilo tolik odhodlání a nenávisti, že by slabší povahy jistě obrátily krok. Ale Jiskra nebyl slabá povaha a oplatil ten zlověstný a ohavný pohled pohledem podobným. Sivé oči si změřily ty oříškové, vzteky ztmavlé skoro do černa a kdesi v pozadí objevily něco, co je nesmírně potěšilo. Zoufalství, bezmoc a nelidská bolest. Ten, který proti němu stál s taseným bastardem, byl na konci, a moc dobře to věděl. Už na ničem nezáleželo.

Jiskra se usmál. Pomalu, s chutí a velmi, velmi nepěkně. Rysy tmavovlasého ještě více ztvrdly a tvář ještě více zbledla.

„Tak…,“ protáhl pan z Brandýsa. „Mohu říci, že jsem rád, že tě konečně poznávám, Milosti. Jsem Jan Jiskra z Brandýsa. Za jiných okolností bychom se zřejmě výborně shodli. Moje povinnost mi však teď bohužel…,“ ošklivě se ušklíbl, „….velí něco zcela jiného než navazovat družné rozhovory.“

Tmavovlasý na něj beze slova hleděl, jakoby náhle zkameněl, jen prudké oddychování prozrazovalo, jak je napjatý a nervózní.

Jiskra postoupil o půl kroku, tmavovlasý sebou trhl a srovnal meč, aby mířil přímo na Jiskrovo hrdlo.

Ten vypadal, jakoby si toho ani nevšiml. Znovu se usmál, povýšeně se narovnal jako před slavnostním proslovem a svýma sivýma očima zavěšen v bledé, hubené tváři, aby mu neunikl ani jediný záchvěv jakékoliv emoce, zadeklamoval jako když předčítá důležitý glejt: „ Na základě obvinění ze zrady své vlasti, ze zrady svého lenního pána, krále uherského Matyáše, z napomáhání nepříteli, jsem povinen tě zadržet a dopravit k Jeho Veličenstvu, kde se budeš zodpovídat ze svých činů před tváří královou i Boží….Vlade z Draculů, odlož meč a vzdej se. Jako zrádce jsi byl obviněn, jako se zrádcem s tebou budu jednat.“

Jmenovaný, Jeho Milost kníže Vlad III. Dracula, řečený Tepeş, vojvoda valašský a regent sedmihradský, se prudce nadechl. Pod bledou pokožkou se zavlnily svaly, jak zlobně stiskl čelisti a pak tiše promluvil.

„Tys zřejmě pozapomněl, koho máš před sebou. Jsem v první řadě kníže, takže bych byl rád, kdybys mě oslovoval, jak se sluší. Ke králi s tebou pojedu, přeješ-li si toho. Ale ne jako zrádce a psanec, ale jako panovník k panovníkovi a jako rovný rovnému mu i osvětlím svou údajnou zradu.“

„Hezká řeč, ale já mám své instrukce,“ potřásl pobaveně hlavou pan z Brandýsa a napřáhl svůj meč proti Draculovu.

„Jako zrádce s tebou nikam nepůjdu…,“ tiše a bezvýrazně prohodil kníže a vzápětí zaútočil prudkým ošklivým spodním sekem. Jiskra odrazil a ránu vrátil, aby se vzápětí opět musel krýt před bleskurychlým sekem ze strany.

„Tak na co čekáte, vy snopové…,“ zařval. „Zneškodněte ho.“

Prudká rvačka, která následovala, byla zoufale kratičká. Kníže skončil na kolenou s několika ošklivými škrábnutími, prudce oddechujíc, ruce vyvrácené nahoru a v pevném sevření, takže nemohl zvednout pohled na stejně prudce oddechujícího pana z Brandýsa.

„Nechtěl jsi, abych s tebou jednal jako se zrádcem. Mě ses zabít pokusil, a dokonale se ti to povedlo u čtyř z mých mužů. Teď s tebou budu tedy jednat jako se psem,“ pronesl Jiskra pomalu a s rozmyslem, sykaje přitom bolestí. Na zmrzlou zem pomalu dopadaly čerstvé kapky krve.

„ A psa patří nakopat, když pokouše,“

Kníže se pod prudkou ranou prohnul jako luk, ale nevykřikl. Naopak se pokusil ze sevření ozbrojenců vytrhnout. Nečekali to, takže se zvládl narovnat, než ho další kopanec do žeber a zároveň rána do zátylku znovu poslaly k zemi.

Pohled, který stihl vyslat k Jiskrovi, trval sice pouze několik vteřin, přesto se pan z Brandýsa kdesi hluboko uvnitř otřásl. Nikdy ve svém životě neviděl, a to během svého velmi pestrého života viděl ledasco, že by se někdo takhle dovedl dívat.

Aby zahnal ten náhlý podvědomý pocit děsu, kopl do nyní bezvládného těla znovu. Prudce se nadechl, bolehlav z kocoviny se ozval znovu plnou silou, v ráně na ruce štípalo a cukalo. Promnul si spánky a pohlédl na bezvědomého knížete zhrouceného na zmrzlé půdě.

 „Svažte ho a ukliďte do stáje, je tam relativně teplo.Teď se dám trochu dohromady a tak za dvě hodiny vyrazíme. Postarejte se, ať je do té doby schopen se udržet na nohou. “

Zasykal bolestí a přejel pohledem zabité, jejichž krev jen ztěžka vsakovala do zmrzlé země.

„Myslím, že mu cestu oproti původním předpokladům poněkud zpestříme.“

A budu opravdu rád, až ho budu mít z krku, zabručel si ještě pro sebe a obrátil se k paláci.

                ****************************************************

„Tatínku,“ Zoufalý, bolestný výkřik se vznesl do teplé, doutnajícím dřívím vonící noci a ozvěnou se tříštil v úzkých setmělých chodbách hradu. Světlovlasá dívka se prudce posadila na širokém loži a znepokojeně se ohlédla na mladého muže vedle ní. Chytil ji konejšivě za ruku a stáhl ji zpět do sedu na lůžko, když se chtěla zvednout.

„To bude dobré, lásko, nemusíš tam hned běžet. Matka se o ni postará, vždyť víš, že spí hned vedle.“

„Ale…,“ zaprotestovala plavovláska.

„Ale je to má sestřenice a ty ji máš ze všech mých příbuzných nejraději, protože spolu můžete provádět hlouposti. Já vím, kytičko. Přesto myslím, že moje paní matka je právě ten člověk, kterého teď vedle sebe potřebuje nejvíc,“ přerušil hned v začátku její protesty její společník a usmál se na ni.

Dívka se mu jemně vyvinula, ale už zůstala sedět.

„Chudák. Taky bych v noci křičela ze spaní, kdyby mi zavraždili otce.“

Mladík vedle ní se posadil a potřásl tmavě ryšavou hlavou.

„Tak to na světě chodí, Katko. Ani mě se něco podobného nevyhnulo.“

„Ale ty ses s tím vyrovnal, Matýsku,“ zavrtěla nesouhlasně hlavou oslovená.

„Kdepak, ani nevíš, jak dlouho jsem měl zlé sny, kdy jsem se pokaždé budil s pláčem a křikem, vykoupaný ve vlastním potu. I teď se mi takové sny sem tam zdají, jen už nekřičím ze spaní.“

Mladíkovy tmavé oči posmutněly a vzápětí na okamžik ztvrdly jako dva onyxové kameny.

„Ale teď o tom mluvit nechci a nebudu. Půjdem spát,“ prohlásil nesmlouvavě a ulehl. Plavovláska se na něj chvilku dívala a pak se uložila k němu, hledajíc potmě jeho ruku, aby v ní schovala tu svou.

„Možná kdyby se vdala. Pomohlo by jí to zapomenout na žal,“ obrátila svou drobnou tvář k ryšavému chlapci, kterého tak něžně oslovovala Matýsku.

Matýsek, z boží vůle již čtvrtým rokem uherský král, si povzdechl a objal svou ženu Kateřinu jako dítě, kterým ještě doposud byla.

„Jenže ona nechce. Prostě ne. Vede si svou, že své slovo už jednomu muži dala a měnit ho nebude. Čert mi byl toho člověka dlužen.“

„Vlastně nechápu, proč jsi s tím tehdy souhlasil. Chtít ji dát zrovna jemu. Vždyť by si oči vyplakala,“ vedla si svou dál Kateřina.

Matyáš si znovu povzdechl a neochotně se pustil do vysvětlování: „To její otec, ten s tím přišel. A ona vůbec nebyla proti. Sice nad tím zůstává rozum stát, ale ona si ho snad doopravdy vzít prostě chtěla. Tak proč bych nesouhlasil.“

„Vždyť by ji utrápil. Jako svou první ženu. Víš, co se ve fraucimoru povídá. Že si nakonec sáhla na život.“

„Ale ne z trápení…byla bláznivá, proto…Zdravého rozumu pozbyla už bůhví kdy. Chtěl se s ní rozvést anebo se tak alespoň tvářil, protože se mu to tenkrát hodilo. Ale to už mě i jemu to celé proč, nač, s kým či pro koho může být úplně ukradené, protože leda tak shnije ve vězení. A Eliz najdeme někoho mnohem lepšího. Třeba některého z tvých bratrů, co?“

„To by to chytla,“ zasmála se do hrsti Kateřina.

Měla samozřejmě pravdu. Oba věděli, že nabízet Eliz někoho, kdo neustále vymetal krčmy a lezl pod každou ženskou sukni byl dobrý vtip, ale jako vážná nabídka to zavánělo katastrofou.

Matyáš si vzpomněl, jak sestřenka vymetla s Hynkem Poděbradským, prostředním z Katčiných bratrů, když se ji na svatební hostině sebevědomě pokoušel okouzlit a vyprsknul smíchy. Ne, to by asi opravdu nešlo.

„Ty, Matýsku, víš, co si myslím? Že on, ať je jakýkoli, je v tomhle, možná jediném ohledu nevinný,“ vrátila se mladičká královna zpátky k tématu, které načala před chvilkou. Bývalý snoubenec její oblíbené přítelkyně jí zjevně nešel z hlavy.

Matyáš podrážděně odfrkl. Byl doma jen na skok, sotva se vrátil z jednání v Brašově, bude muset co nevidět zase odjet. Poslední, co chtěl v takovouto zřídkavou chvilku klidu, jakou byla tato, řešit, byla politika.

„Ještě se ho snad budeš zastávat, ne? zavrčel. „Ty první jsi začala lomit rukama, když jsi zjistila, za koho ji s jejím otcem chceme vdát.“

„Ne, nechci se ho zastávat. Nemyslím si o něm nic dobrého. Ale tahle záležitost je opravdu divná. On…je sice strašlivý člověk, ale není hloupý. A tohle by udělal jenom hlupák.“

„Prosím Katuško, nelam si s tím svou krásnou hlavinku,“ zaprosil Matyáš. Nerad viděl, když mu jeho skoro ještě dětským střevíčkům neodrostlá žena mluvila do vládnutí. Chtě nechtě ale musel přiznat, že bystrý intelekt a schopnost přesvědčit zdědila po svém ambiciózním otci. Vždyť kolik nemanželských šlechtických synků bez kapičky panovnické krve dokázalo posadit se legálně na královský trůn. Mnoho jich věru nebylo a obratný kališník Jiří Poděbradský byl jednou z těchto výjimek. A Katka byla povahou celý on.

„Tak, ale teď už opravdu půjdeš spát, nebo ti naplácám,“ zahrozil na svou mladičkou ženu, přemáhajíc zívnutí.

Tiché zachichotání mu bylo odpovědí. Katka se přitulila blíž a zašeptala: „Miluju tě Matýsku.“

S úlevou si nenápadně oddychl. Vypadalo to, že jeho žena se snad rozhodla konečně tu ožehavou záležitost nechat být. Alespoň dnes v noci. Odpověděl tedy, líbaje ji do vlasů.

„Vždyť já tebe taky, Katko. A Eliz pust z hlavy a klidně spi.“

                      *************************************************

Bubny. Zlověstné dunění v narudlých tmách. Koně, zvuk kopyt ve zběsilém tempu tepající zem. Náhlé ticho zařezávající se do toho děsivého souzvuku jako nůž. Kroky, šedavá tvář muže se zelenýma očima, poklekajícího pod les praporců s půlměsícem a vlající koňské ohony na hrotech kopí. Záblesk nabroušené čepele a tichý výdech. Poslední.

„Tatínku.“

Hnědovlasá drobná dívka s pobledlými lícemi a tmavými kruhy pod očima vykřikla a vzbudila se. Zelené oči otevřela doširoka do tmy. Prudce se nadechla a posadila se. Vlasy i noční oděv se jí lepily na tělo zmáčené potem. Otřásla se a natáhla se pro sklenici čisté vody na stolku u lože. Zdálo se jí to zas a znova, téměř každou noc se opakující směs bezmoci, hrůzy a bolesti.

Ozvalo se tiché zaškrábání na dveře.

Neochotně vstala a otevřela.

„Teto?“

 Do pokoje vešla starší drobná žena s onyxovýma očima a stříbrem prokvetlými tmavými vlasy. Krátce pohlédla hnědovlásce do očí.

„Už zas?“ zeptala se věcně.

Hnědovlasá kývla a chvatně si setřela zbytky slz hřbetem ruky.

Tmavovlasá mlčky rozpřáhla náruč. Dívka se nechala obejmout. Obtočila ruce kolem krku starší ženy a nechala slzy volně téct. Žena ji pohladila po vlasech.

„Přede mnou nemusíš předstírat, že ti nic není. Klidně si poplač. Moc dobře vím, jak ti je.“

Hnědovláska potřásla kudrnatou hlavou. Ano, jestli někdo na světě věděl, jak chutnají probdělé noci plné slz a bezmocných černých pocitů nenávisti, zoufalství a prázdnoty, pak to byla její teta. Tehdy, když otec zahynul, jí o tom v té první prozoufané, děsivé noci vyprávěla. Noční můry. Měla je. Téměř neustále. Už od doby, kdy nechal český král Ladislav popravit jejího staršího syna. Poté, co jí u Bělehradu na mor zemřel její muž, se jen přidaly další a ještě hrůznější. Postupně si zvykla. Možná okorala. Navíc od matky krále se čekalo, že nepodlehne žalu jako kdokoli jiný. Erszébet Eleonora z Hunedoary, pilíř a jistota příliš mladého panovníka, teprve devatenáctiletého Matyáše. Když na dvůr dorazila zpráva, že  její bratr Mihail Szilágyi dokonal pod rukou tureckého kata, vzala to paní Erszébet jako nevyhnutelný fakt. Další drahý mrtvý, po kterém zůstane prázdné místo u stolu i v duši.

Hnědovláska vzlykla a v duchu vztekle zaklela. Ona sama to nedokázala. Vzít to jako fakt. Když dostala zprávu o otcově smrti, zhroutila se jako děcko, jako malá hloupá nána. Cítila se slabá a zbabělá. Nemělo to tak být. Jak její teta, tak její královský bratranec Matyáš svá trápení a rány nesli s hlavou narovnanou. Ona ne. Cítila se ztracená, opuštěná. Tetu i Matyáše milovala. Ještě před rokem by se bratránkovi vrhla bez okolků do náručí, a všechno mu pověděla. Jenže teď nebylo před rokem.

Zatnula vzdorovitě rty.

„Ilono,“ oslovila ji měkce královna matka a pohladila ji po ruce, jakoby tím chtěla naznačit, že ji chápe.

Oslovená ovšem odmítavě zavrtěla hlavou.

Žena v šeru vedle ní si povzdechla a pomyslela si něco o nesmírné paličatosti, kterou Mihailova nejmladší zdědila po svém otci.

„Ilono, musíš zkusit usnout. Dám ti svařit makovice,“ zkusila to znovu paní Erszébet.

„Neříkej mi Ilono, prosím tě,“ zvedla dívka unaveně hlavu.

Neměla to jméno ráda, tak nějak měla pocit, že se k ní nehodí. Svéhlavě ho odmítala užívat a ze všeho nejraději slyšela na velmi domáckou zkráceninu svého druhého jména, kterou jí odjakživa oslovoval její otec. Toho jména, které dostala právě po své tetě a kmotře, králově matce, paní Erszébet. Eliz, svéhlavá a hýčkaná nejmladší hraběnka z Szilágyiů, dcera zemského správce, druhého muže království.

„Dobrá…Eliz,“ opravila se teta. „Měla bys to Matyášovi říct. Poslal by tě domů, za matkou. Nemusíš zůstávat u dvora, když ti tady všechno připomíná otce.“

Oslovená zasmrkala a od své tety se odtáhla.

Ta se na ni zahleděla poněkud posmutněle, s lehkým ostnem výčitky v tmavých očích.

„Prosím tě, nedívej se na mně tak,“ vyčetla jí Eliz. „Vím, že tě mrzí, že s Matyášem si poslední tak nějak nerozumíme, ale také dobře víš proč.“

„Vím,“kývla její teta. „A taky si myslím, že se Matyáš nemohl zachovat jinak.“

Eliz vyskočila, jak když ji bodne. „Mohl, stokrát mohl. Jenže nechce, protože se mu to nehodí.“

„On je nevinný. Nepsal to. Otec mu věřil jako vlastnímu synovi. Matyáš se s ním nejdřív bratřil a teď, když se mu lépe hodí něco jiného, hodil ho přes palubu. Všichni přece víme, že ty dopisy nemůžou být pravé.“

Paní Erszébet sklopila oči.

„Vidíš? Taky tomu ani za mák nevěříš,“ pokračovala její neteř. „Jenže ty jsi ráda, že to tak dopadlo, protože si myslíš, že by mě utrápil. Všichni se ho tu bojíte jako morové rány. A proč? Že si nedá nic líbit? A ještě něco ti řeknu. Ty moc dobře víš, proč jsem kvůli tomu tak nepříčetná. U dvora si na mně ukazují, že jsem si měla vzít zrádce a že můj otec taky neměl čisté svědomí. Že se chtěl s valašskými korouhvemi za zády posadit na uherský trůn. To ti nevadí? Že se odváží hanit tvého bratra?“

„Politika je složitá,“ pokusila se o smír teta.

Zelené oči nejmladší Mihailovy dcery vztekle zasvítily.

„A špinavá. Tenhle skandál vzniknul naschvál.“

„Myslím, že tohle teď nevyřešíme. Ani jedna nejsme král a nemáme ani moc měnit jeho rozhodnutí. Zkus spát,“ zvedla se teta z pelesti a obrátila se k odchodu.

„Ne, to máš pravdu. Nevyřešíme. Dokud Matyáš nedospěje a nedostane rozum,“ zamračila se Eliz ještě víc a učinila velmi neslušné gesto, které odkoukala od svých bratrů. Tím ovšem svou tetu nadobro a zcela rozzlobila.

 „Teď už jsi ale překročila míru,“ zahřměla paní Erszébet a otočila se zpátky s výrazem jako bouřkový mrak.

„Matyáš už není malý chlapec a panuje dobře. Dělá rozumná rozhodnutí, a pokud…a to je velká otázka, pokud se opravdu zmýlí, uzná to a napraví.“

„Jen aby už nebylo pozdě,“ ušklíbla se jízlivě Eliz, obočí hněvivě stažené, místo rtů jen tenkou zlobnou čáru, přesně tak jako její otec, když ho něco opravdu rozzlobilo.

„To už nám nepřísluší soudit. Za prvé od žen se nečeká, že budou mluvit do záležitostí politiky a za druhé, Matyáš je král. Dobrou noc,“ ukončila stroze svou řeč teta a prudce za sebou bouchla dveřmi.

Eliz se uraženě zavrtala do přikrývek a zavřela oči. Jen tak. Už věděla, že hned tak neusne. Takhle to bývalo vždycky. Až k ránu obvykle upadala do téměř bezvědomého těžkého spánku beze snů, po kterém se cítila ještě unavenější a slabší než před ním.

Ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát snila.

Vysoká oblaka a vlahý jarní vítr ve vlasech. Vůně vody a povětří. Sbíhala z hradeb královského Visegrádu a přidržovala si dlouhý brokátový houpelande  neposlušně se vlnící a pletoucí se pod nohy.  Parkánem pod hrad, po schodech dolů pod věž, kde se dá vyhlédnout přes vnější hradbu na město a řeku. Srdce měla rozjásané jako jiskřící peřeje horských řek. Hřálo to a hladilo jako teplá voňavá lázeň. Rozhodila vlasy ve větru a tiše se rozesmála. Z rohu pod věží, kde navazovala hradba, se odloupla štíhlá postava s dlouhými tmavými vlasy. Vlétla mu do náručí jako jarní povodeň. Zatočil se s ní. Ucítila vůni heřmánku a pryskyřice a měkký polibek. Tak opravdový, až naráz procitla, zmatená a rozechvělá. Nechápala to. Nic hezkého ji v posledních měsících nepotkalo. Nic, co by jen vzdáleně připomínalo její sen. Ten světlý obraz jara a štěstí uprostřed toho všeho děsu. Ten pocit bezpečí a lásky, hřejivé jako prosluněná mez a jásavé jako skřivánčí písnička nad rozvoněnou loukou. Nedovedla si to vysvětlit, přesto si ten pocit dokázala jasně vybavit a byla za něj vděčná. Vůně heřmánku, pryskyřice i povětří. Znovu se natáhla a přivolala si znovu všechny ty vjemy a emoce. A během toho přemítání znovu usnula. Poprvé po mnoha týdnech spánkem klidným a tichým, jaký mají jen spokojení lidé.

               *********************************************************

Ledový chlad, ostré bodnutí u srdce následované prudkou bolestí v zátylku. Vlad se zakuckal, jak prudce vdechl studenou vodu, kterou na něj lili a rozostřeně zamžoural. Ranní mráz se mu do mokrého těla zahryzl jako vzteklý pes. Otřásl se a potlačil náhlou nutkavou nevolnost. Uvědomil se, že je spoutaný. Ruce a nohy téměř necítil, jak se mu do zápěstí a do kotníků  zařezávaly pevné provazy. Zamrkal, aby rozehnal mrákotnou mlhu před očima a pohlédl vzhůru. Ležel na slámě v konigsteinských stájích a nad ním stáli dva ozbrojenci se džberem. Když viděli, že se probral, ten vyšší se sklonil a vytáhl ho do sedu.

„Za chvíli vyrážíme,“ oznámil mu.

Kníže mu věnoval jeden ze svých obzvláště studených pohledů, ale neřekl ani slovo. Ozbrojenec se otočil a zmizel ven. Ten co zůstal, výhružně namířil hrot svého tesáku na knížecí hrdlo, jako kdyby se bál, že přetrhne provazy a vrhne se na něj.Vlad si představil, jak by asi v tomhle stavu,vysílený, zmlácený a pevně spoutaný mohl utéci nebo dokonce zaútočit a skoro se rozesmál. Věděl, co se o něm povídá, ale ať si mysleli cokoli, pořád byl jenom člověk.

Ozbrojenec si nicméně jeho pološílený úšklebek vyložil trochu jinak a viditelně zblednul.

Dveře se rozlétly dokořán a ve výřezu ostrého světla stála tmavá vysoká postava Jiskry z Brandýsa.

„Postavte ho,“ rozkázal úsečně a postoupil dovnitř. Kolem něho se prosmýkli dva knechti.

Vlad utkvěl pohledem na Jiskrově pravačce zavěšené v pásce a usmál se.  Tak, jak to uměl jen on, tak, že se z toho slabším a i některým silnějším povahám podlamovaly kolena. Věděl, že za to později zaplatí, ale nemohl si pomoci.

Pan z Brandýsa mu nicméně úsměv oplatil a dodal jízlivě: „Cesta bude dlouhá, jsem rád, že tě dobrý rozmar neopouští.“

Ozbrojenci mu přeřízli provazy v kotnících a prudkým trhnutím ho zvedli. Trochu se zapotácel, jak ho vratké nohy neposlouchaly. Zatnul zuby, když mu prudká bodavá bolest projela od zátylku po celé páteři. Nebyl na tom dobře a pokud přijde to, co myslel, neměl nejmenší tušení, jak vydrží.

Když ho vyvedli na nádvoří a Jiskra usazený v sedle jeho vlastního hnědáka hodil vedle stojícímu ozbrojenci konec dlouhého provazu upevněného svým druhým koncem na hrušce hřebcova sedla, už věděl, že došlo na jeho nejčernější obavy.

V duchu si představil, jak ho Jiskra vláčí za koněm až do Budy, a téměř znovu omdlel. Něco z jeho pocitů se mu muselo odrazit ve tváři, protože pan z Brandýsa, který sledoval, jak mu konec provazu přivazují k poutům okolo zápěstí, se zatvářil nadmíru spokojeně.

„Copak, čekals, že pojedeš na koni? Že ti tamto u brány projde?“

Ne, nečekal, samozřejmě, že ne. V té bezdeché chvíli u těch zamčených dveří mu stihl zabít čtyři lidi a jeho samého tít pořádně do ruky. Sám by se teď na Jiskrově místě nezachoval jinak. Jen kdesi v koutku duše doufal, že se královskému vězni knížecího rodu nebudou chtít mstít. Bláhová naděje. Sebral zbytky své hrdosti a vysoko zvedl hlavu.

„Vidím, že pro tebe cesta do Budy nebude problém,“ zasmál se sivooký kondotiér. „Mimochodem, máš skvělého koně,“ dodal a pobídl hnědáka do kroku.

Z toho, co následovalo další dny, si Vlad mnoho nepamatoval. Už ten první byl jako nekonečná bezedná agonie. Do večera byl vyčerpaný tak, že se skoro neudržel na nohou. Když seděl pozdě v noci opřený o kmen stromu, ke kterému ho přivázali jako toulavé zvíře, třásl se jako stařec. Ačkoli byl vysílený, usnout nemohl. Už neviděl žádnou cestu, po které by se mohl vydat a s hrůzou shledal, jak se k němu pomalu plíží apatie. Možná bude nejsnazší prostě zemřít, napadlo ho, ale vzápětí tuhle myšlenku prudce odehnal. Přeci neudělá Jiskrovi radost a Matyášovi neušetří nemalé diplomatické komplikace tím, že zemře, než dojde do Budína. Že prohrál, to věděl už dávno předtím. Hned když se dozvěděl o svém obvinění. Věděl, jak to dopadne. Věděl, že skončí s hlavou na popravčím špalku nebo kdesi v bezedném podzemí královského vězení. Ale chtěl si zvolit způsob, jakým k bráně katakomb nebo k popravčímu lešení dojde. Chtěl předstoupit před krále svobodně jako urozený muž a panovník, kterým byl. Ne jako prašivý pes, nikdo, zrádce národa i vlastní krve. Svázaný a zbitý, bez špetky důstojnosti. Teď už na ničem nezáleželo. Nebo ano? Na posledním okamžiku před smrtí, ve kterém by se alespoň vysmál Matyášovi do tváře? Na životě samotném, pokud by ho zavřeli na doživotí? Má cenu lpět na něčem, co už se nedá nazvat životem?

Zatnul pěsti v návalu bezmocného vzteku a zoufalství a pak se bezhlesně a intenzivně rozplakal. A během toho vysilujícího, z nitra duše proudícího pláče konečně usnul.

Druhý den se cítil daleko hůř než ten první. Udržet krok a nepadnout ho stálo veškerý zbyteček sil, co měl. V šrámech po tesácích a mečích ho pálilo. Jestli se mu zanítí, zemře zcela jistě a velmi nehezky, ještě než opustí Sedmihradsko. Zjevně si to uvědomili i jeho věznitelé, protože mu navečer zranění ošetřili a obvázali a následně dostal i čerstvý chléb, kus pečeného skopového a čistou, čerstvou vodu k pití. Trochu se mu ulevilo, ale rány, pohmožděná žebra od Jiskrových kopanců a prožitý šok nakonec vykonaly své.

Třetího dne dostal vysokou horečku a znovu se mu výrazně přitížilo. Celé své okolí vnímal jen zčásti a pak už téměř vůbec. Vlekl se a klopýtal za svým vlastním koněm jako hadrová panenka a snažil se neomdlít, a ve svých jasnějších chvilkách po nocích střídavě vytrvale a zoufale plakal a klel. Jen vzdáleně vnímal, že ho ošetřují a nutí mu jídlo. Později nebyl schopen si vzpomenout, zda za celou cestu něco pozřel. Logicky ale předpokládal, že ano, protože jinak by cestu nepřežil.

Když po dvou týdnech uprostřed noci vcházeli do spícího hlavního města, skoro si to ani neuvědomil. Ulice byly v tuto dobu liduprázdné, ale i kdyby ne, stejně by nevzbudil větší pozornost. Ve vyhublé, zubožené postavě s horečkou zarudlýma očima, kterou urozený pan z Brandýsa vedl za svým pěkným novým koněm by totiž už knížete a urozeného muže nikdo nehledal. Ovšem tak docela pravda to nebyla.