Graenino útočiště

Začátkem března Matyáš znovu odjel. A magnáti s ním. Zemský sněm byl za dveřmi a šlechta se do Tolny, kde se tentokrát konal, sjížděla už teď. Bylo to tak vždy. Magnáti tak měli příležitost v klidu potkat staré známé, potvrdit stará přátelství a uzavřít nová, ještě než se začne rokovat. Budínský hrad ztichl a osiřel.

Než Matyáš odjel, neopomněl samozřejmě přísně nakázat, že k nejnovějšímu obyvateli malé pevnosti se nikdo, kromě osob pověřených hlídáním, nesmí ani přiblížit.

Eliz od toho předvánočního rána, kdy knížete odvedli dolů, chodila po chodbách jako tělo bez duše. Jakoby se v ní ta odvaha, naděje a víra, se kterou sebe i jeho držela nad vodou, náhle zlomila a kamsi vytratila. Nejedla a Kateřina téměř s jistotou věděla, že ani nespí. Tmavé, téměř šedomodré kruhy pod očima o tom vypovídaly jednoznačně a velmi výmluvně. Několikrát ji mladá královna viděla stát na hradbách horního parkánu a hledět dolů, na malou pevnost, jakoby snad mohla prohlédnout skrz její zdi a spatřit ho. Takhle už to dál nejde, rozhodla se, je třeba s tím něco udělat, nebo se utrápí.

Eliz ji však sama předešla, když toho večera přišla k tabuli. Umyté, bylinami vonící vlasy pečlivě spletené do prostého ale efektního účesu, na sobě oblíbené vínové cotte a bělostříbrný brokátový surcot. Jen příliš bledá tvář a temné stíny pod očima napovídaly, že není zcela v pořádku. Oči jí ovšem svítily odhodláním.

„Takhle už to dál nejde,“ prohlásila a vyslovila tak nahlas myšlenku, která mladou královnu pálila už pěkných pár dní.

„Konečně jsi na to přišla. To je dobře,“ usmála se na ni Kateřina.

„Začnu se dívat, pozorovat a zjišťovat. Dokud tu Matyáš a většina magnátů není,“ pravila Eliz vážně. „Musím se k němu dostat, i kdybych měla podplatit polovinu královského hradu. Musí existovat někdo, kdo povolí.“

Namísto odpovědi se uherská královna tak prazvláštně usmála. Trochu tajuplně, trochu sebevědomě a hodně spiklenecky. Eliz na ni spočinula široce rozevřenýma tázavýma očima, plnýma nevěřícné naděje. Kateřina se jen usmála ještě víc a na nevyslovenou otázku v jejím pohledu s mírným úsměvem kývla.

„Zatímco tys truchlila, bloudila jsi po parkánu a celé noci nespala, já jsem nelenila a dívala se a zjišťovala za tebe,“ sdělila jí šeptem.

Eliz netrpělivě poposedla.

 „Jeden ze strážných je Valach,“ pokračovala Kateřina stále stejně potichu. „Což samozřejmě samo o sobě nic neznamená. Co už ovšem něco znamená, je ten fakt, že jeho otec sloužil u vojska knížete Vlada II. a náš milý strážný na něho i celý jeho rod nedá dopustit. Zjistila jsem totiž, že ačkoli Matyáš potvrdil můj příkaz, aby bylo o knížete, co se jídla, pití i relativního pohodlí týká, dobře postaráno, ta dobrá duše mu stejně ještě tajně přináší víno navíc. A včera mu nabídl ,že pokud chce, může po něm komukoli poslat vzkaz.“

Eliz zahořely tváře nadšením. „A co on? Co mi vzkazuje?“

Kateřina skousla spodní ret a sklopila oči.

„Víš, Eliz…prý nemá komu co vzkázat.“

„Cože?“ vyhrkla Eliz, až příliš nahlas a nevhodně, takže se po ní otočilo hned několik párů očí s pohoršeným výrazem. To, že vytáhla strašlivého Vlada Ţepeşe z královského vězení a pečovala o něho, jakoby byl její bratr nebo choť, se samozřejmě po Matyášově návratu a poté, co se to dozvěděl a vzteky obrátil celý hrad vzhůru nohama, rozneslo po rezidenci i po městě jako blesk. A skrz prsty se na ni začali dívat i ti, kteří ji snad doposud i litovali. Přeci jen, protivit se takhle otevřeně králově vůli, starat se takto o vlastizrádce, to už přesahovalo všechny meze. A Matyáš jí ve své blahosklonnosti dokonce odpustil. Jen několik málo lidí, na prstech jedné ruky by je jeden spočítal, pomyslelo na to, že je to možná proto, že kníže Vlad ve skutečnosti žádným zrádcem není, a kde není zločin, není ani prohřešek a že tedy nebylo mladou hraběnku za co trestat.

„Mírni se,“ napomenula ji Kateřina.

„Promiň…,“ šeptla Eliz potichu, ale tváře jí hořely hněvem. Rozzlobeným šeptem také hned vzápětí pokračovala, celá se zajíkajíc rozčilením.

„Jak nemá komu co vzkázat?…Já ho přivedla od bran smrti, a on mi ani nemá co říct? Měla jsem ho nechat umřít.“

„Znovu ti opakuji. Mírni se,“ Napomenula ji znovu Kateřina. „Nevíš proč to řekl.“

Eliz se okamžitě zarazila: „No, vlastně můžeš mít pravdu.“

„Co myslíš, pustí mě ten dobrý muž za ním za nějakou sympatickou, kulatou sumu grošíků?“ schýlila se k uchu mladé královny, tak aby nikdo jiný neslyšel.

„Nemyslím, jsem si jistá. Už jsem s ním o tom totiž hovořila,“ usmála se na ni Kateřina. „A teď se pusť do jídla.“

              ***********************************************************

Ruce se jí poněkud chvěly, když před ní žalářník otvíral těžká, zčernalá dvířka. Slíbila mu, že přijde a povedlo se jí to až teď. Po měsících truchlení a beznaděje. Pozvedla svícen, aby rozehnala tmu v místnosti. Seděl úplně v rohu, na provizorním lůžku z vlněných podušek a několika beraních kůží, opřený o chladný kámen zdi. Zamžikal, jak ho náhlé světlo oslnilo. Zjevně odvykl, den po dni zavřený v neměnném tmavošedém šeru a noc za nocí v černočerné temnotě.

„Odpusť, že jsem nepřišla dřív,“ řekla.

Upřel na ni pohled. Tak hořký a zoufalý, že se jí skoro zastavilo srdce. Pokročila blíž.

„Neměla jsi sem chodit vůbec,“ ucedil studeně, v příkrém rozporu se zoufalstvím, které se mu zračilo v očích.

„Tohle vůbec neříkej,“ okřikla ho jemně, ale on se jí jen ušklíbl do očí.

„Hlavně mi zas nepovídej nic o tom, že to se mnou není tak zlé.“

„Přišla jsem snad, ne? Jak jsem slíbila. Dostal jsi kožešiny i přikrývky. Máš pocit, že věci v rámci možností nejdou hladce?“

„Ale jistě…starají se tu o mne jako o oko v hlavě,“ uchechtnul se ohavně a mírně zvedl ruce. Celou zachrastily řetězy. Ztuhla. Sklouzla pohledem k jeho pažím. Krve by se v ní v tu chvíli nedořezal. Na zápěstích měl okovy, od každé paže pak vedl ke zdi řetěz, právě tak dlouhý, aby si mohl celkem pohodlně lehnout, ale právě tak zlomyslně krátký, aby nemohl vyhlédnout z okna nebo nedej bože přiblížit se trochu blíž ke dveřím.

 „Pěkné, ne? Co říkáš?“ nastrčil jí obě ruce s ošklivým, zlým úsměvem před oči.

„Matyáš vzal tu péči pěkně gruntu,“ ušklíbl se ještě víc, když viděl, jak se tváří.

„No a?“ opáčila mu, rty zlobně stisknuté k sobě, násilím potlačujíc tu hrůzu, bezmoc a lítost, která jí zaplavila a hrozila, že se vylije v podobě potoků slz. Zatnula zuby a pokračovala dál. „Nemáš snad hlavu na krku? Řekli ti, že tě zítra popraví? Neslyším. Že by tedy ne?“

Zadíval se na ni s náhlou směsicí údivu a vzdoru.

„Ty se nevzdáváš snadno, viď?“

Nahnul se k ní, tak blízko, až se zajíkla a pokračoval sotva slyšitelným šepotem:“ Jenže zůstat naživu je ještě daleko horší. Zkusila sis představit, jaké by to vůbec bylo, strávit takhle zbytek života?“

„Nech toho,“ otřásla se, jak si to opravdu představila. To pomalé živoucí umírání. Šílenství pomalu se rozpadající duše, zatímco tělo stále žije. Beznaděj a nicota. S vypětím vůle zahnala tu příšernou představu a donutila se pousmát.

„Vidím, že jsem přišla právě včas. Dokud dýcháš, doufej. Opravdu nejsou všichni magnáti s králem za jedno. Něco se z toho nakonec vyvrbí. Matyáš podle mě jen taktizuje. Jinak už bys nežil. Co musíme dělat teď, je čekat, jak se dál pohne politická situace na Balkáně. A zatím…Slíbila jsem, že udělám všechno proto, abych ti to tu ulehčila. A udělám to. Pro začátek tu pro tebe mám docela dobrou zprávu. Matyáš odjel na zemský sněm.“

„Já vím,“ kývl.

„Víš?“ zvedla udiveně obočí.

Tak zvláštně, zahořkle se usmál, v tváři na zlomek vteřiny tak ztracený a vyhořelý výraz, až ji obešel mráz.

„Mluvil o tom, když jsem se s ním setkal na podzim v Braşově.“

„To bylo tehdy…?“ načala větu, ale nechala ji utnutou v půli, jak se její myšlenky i slova rozbily o náhle znovu nepřístupný, zlý pohled. Ano, o tom nešťastném jednání jí v jedné své zřídkavé slabé chvíli vyprávěl, byla hloupá, že se vůbec ptala. Poté, co byl nucen uprchnout z obléhaného Poienari, poslal okamžitě listy do Uher. Vzhledem k tomu, že s Matyášem měl smlouvu, očekával logicky od silnějšího souseda pomoc. Usadil se zatím v Braşově a čekal. Uherský král skutečně do města dorazil, dokonce i s částí vojska, ale k žádné okamžité akci se jinak neměl. Jednání se táhlo a táhlo, a Vlad záhy pochopil, že král mu nepomůže. Matyáš měl tehdy obrovské problémy s císařem Fridrichem, pomáhat svému valašskému sousedu by jen tříštilo jeho síly. Přesto by se bývalo slušelo učinit alespoň něco. Mladý král to ovšem vyřešil po svém. Kde se vzaly, tu se vzaly listy, dokazující Vladovu zradu a Vlad, kterému to donesl jeden ochotný braşovský radní, uprostřed noci musel ujet z města. Schovával se pak, kde to šlo. Jenže narazil na Jiskru a jeho stíhací oddíl, který za ním okamžitě Matyáš vyslal. Byl sám proti přesile, a tak to dopadlo, jak to dopadnout muselo. Krátkou krvavou řeží, na jejímž konci ho čekala děsivá cesta do Budy na provaze za jeho vlastním koněm.

„Ano, to bylo tehdy…tehdy když jsem ho prosil o pomoc, protože osmanská ofenziva byla nad mé síly,“ kývl, jako by celou dobu zcela jasně a přesně sledoval tok jejích myšlenek. „Jenže Matyáš měl plnou hubu řečí o vyjednávání a o tom, že dokud neproběhne zemský sněm, nemůže nic dělat. Ale to už je teď jedno.“

Nevěděla, co říct. Ano, teď už to bylo jedno. Valašsko si muselo pomoci samo, on neměl v současnosti možnost ani pomoci sám sobě. Nemělo cenu zbytečně jitřit už beztak krvavé rány na duši. Otočila tedy hovor znovu k přízemnějším věcem.

„Jak se tu o tebe tedy starají? A chci rozumnou odpověď, bez ironie...,“ loupla po něm docela vztekle okem, když viděla, že se zas chystá něco jedovatého říct.

„Vůbec mi to neulehčuješ,“ Povzdychla si vzápětí.

„To ty sama ses rozhodla hrát si na svatou,“ neodpustil si další poznámku s jedovatou příchutí.

„Jistě. Kdo jiný než světec by zvládl tu trpělivost ztrácet tu čas s někým tak nesnesitelným jako jsi ty,“ odsekla mu stejným tónem, připravena odrazit další ironickou ťafku, která po takové drzé odpovědi určitě bude následovat.

„S jídlem to není tak zlé,“ odpověděl naprosto nečekaně na původní otázku, tak normálně a mírně, jakoby předchozí jedovatosti vůbec nebylo. Jen zavrtěla hlavou. Který ďábel způsobil, že jí srdce zůstalo zrovna u někoho, jako je on. Spolkla ironickou odpověď, kterou měla připravenou a donutila se k vlídnému tónu.

„Dohlédnu, aby to bylo lepší. A budu sem chodit, jak často to jen bude možné. Dokud bude Matyáš pryč, bude to snazší. Pak už to bude o něco horší, ale nějak si s tím poradím. A Kateřina mi pomůže. Už teď mi pomohla. Bez ní by mi to možná nevyšlo, dostat se sem za tebou.“

„Poděkuj jí za mně,“ požádal ji mírně.

„A už jdi,“ dodal a kdovíproč to zaznělo ostře, jako rozkaz.

Zamračila se.

„Za chvíli se budou střídat stráže,“ poznamenal tiše s náznakem lehoučkého posměchu.

Nejradši by si dala políček. Byla úplně přesvědčená, že ji prostě chce vyhodit. A on ji jen upozornil. V životě se nenaučí v něm číst, v životě ne, dumala ještě na schodech k paláci. Ale bude to zkoušet až do skonání světa.

                ********************************************************

Už od rána hustě mrholilo. Matyáš potlačil kýchnutí a nenápadně zívl. Byl unaven, neskutečně unaven. Věci se nevyvíjely tak, jak by si přál. Jeho císařská Výsost Fridrich se nechala před pár lety drze prohlásit uherským králem a část uherských magnátů stála za ním. Složitá jednání provázená hned několika vojenskými střety probíhala již několik let. Teď se zdálo, že se miska vah snad konečně obrací na Matyášovu stranu. Biskup z Varadínu, Jánoš Vitéz se vloni dokázal ve Štýrském Hradci s jeho císařskou Milostí předběžně dohodnout. Fridrich nazval Matyáše svým milým synem, vrátil mu Šoproň a ujistil ho o nehynoucí snaze ukončit jednání smírem. Jenže slova se mluví a řeky tečou, kolikrát už se stalo, že jeden panovník sliboval druhému bratrství a vzápětí na něho vytáhl s vojskem. Teď by se měl Matyáš obrátit a jet co nejdříve osobně s císařem dojednat smlouvu, kterou nebude možné jen tak lehce porušit. Jenže to vypadá, že nepojede. Papež se nechal veřejně slyšet, že od něho, uherského krále očekává, že udělá pořádek na jižní hranici s osmanskou říší. Zoufale se mu to nehodilo. A pověřit tažením nikoho jiného v tuto chvíli také nemohl. A můžeš si za to sám, napadlo ho. A ještě to za chvíli stvrdíš.

Ano, dnes ho čekala další zásadní a důležitá věc. Věc, které by se nejraději vyhnul. Dnes potvrdí nového valašského vojvodu. Ačkoliv bylo odjakživa Valašsko svobodným a samostatným knížectvím, bylo také odjakživa zvykem, že nového knížete potvrzoval uherský král. Oficiálně byl vlastně každý valašský panovník uherským vazalem, ale Matyáš si nebyl jist, nakolik je tento vztah opravdu vazalský a nakolik je to již jen pouze čistě formální záležitost, která neznamená vůbec nic. Poslední valašský kníže se tedy rozhodně choval tak, jakoby to opravdu neznamenalo vůbec nic. Vlad Dracula s Matyášem vždycky jednal jako rovný s rovným, občas měl dokonce mladý uherský král pocit, že se jeho soused chová lehce přezíravě, dávaje mu tak najevo, že je starší a zkušenější a proto nemusí královy rozkazy, pokud se neshodují s jeho vlastním přesvědčením, poslouchat. Bylo s ním těžké pořízení a jediný, kdo se s ním dovedl dohodnout, byl Ilonin otec Mihail. Když zemřel, vztahy se okamžitě přiostřily. Zatímco Matyáš vnímal jejich vzájemnou mírovou smlouvu, kterou ještě před smrtí vyjednal Mihail, jako potvrzení vazalského vztahu, Vlad měl naopak pocit, že tím, že se přižení do Matyášovy rodiny, nabyde také svrchovaného práva mluvit naplno i do jeho politiky. Nelíbilo se mu, že Matyáš se ve svých politických snahách obrací daleko více k západu. Měl pocit, že trestuhodně zanedbává ožehavý problém osmanské hrozby a dával to velmi důrazně najevo. Mohlo se stát cokoli. V tu chvíli si Matyáš uvědomil, že Vlad začal být nebezpečný. Ne, vůbec to nebylo dobré. Bylo to zlé. Dokonce tolik, že se uherský král odhodlal k radikálnímu kroku. Už pár týdnů měl v ruce dopisy. Dopisy zjevně padělané někým, kdo chtěl knížeti Draculovi uškodit. A tak udělal to, co se mu v této chvíli zdálo jediné rozumné. Ne dobré, ne čestné a už vůbec ne spravedlivé…jen rozumné. Veřejně dopisy uznal za pravé a pravdivé a postavil pyšného a příliš radikálního souseda mimo zákon. Však přeci nemůže nic dělat. Velezrada uherského trůnu je velezrada uherského trůnu. S čím se však spletl, byla kalkulace, kdo vznese nárok na valašskou knížecí korunu. On sám osobně předpokládal, že to bude někdo z Danovské větve Basarabova rodu. Jako uherský král by samozřejmě přispěchal na pomoc a zavázal si tak nového knížete vděkem a nějakou pěkně výhodnou smlouvou. Jenže ouha. O své právo se přihlásil Radu z Draculů, Vladův mladší bratr. A stál za ním neotřesitelný argument. Byl bratrem bývalého knížete, a pro stabilitu země přeci není dobré, aby se na valašském trůně znovu měnila dynastie, i kdyby původně pocházela ze stejného prastarého rodu. Rod Draculů má dospělého muže knížecí krve, je tedy jasné, že vojvodství patří jemu. A Matyáš to chtě nechtě musel uznat i přesto, že dobře věděl, že nejmladší z Draculů je poturčenec nejhoršího kalibru. Radu se zapřísahal při všech svatých, že zemi svých otců povede v duchu dobrých tradic jako věrný vazal uherského krále.

Matyáš si promnul unavené spánky. Tak se tedy staň. Dnes před celými uherskými stavy potvrdí nového valašského vojvodu a dál už se zbývá jen modlit. A předpokládat, že Radu udělá co nejdříve nějakou závažnou chybu, aby ho mohl nechat sesadit. Najednou si nebyl jist, jestli varianta s Vladem Ţepeşem na trůně nebyla přeci jen o chlup lepší. Asi jsem táhnul špatně, napadlo ho. Nebo také ne. Ale to ukáží až příští měsíce.

Zazněly fanfáry a dveře síně se rozletěly. Středem mezi magnáty přicházel muž. Měl dlouhé kučeravé vlasy barvy rašeliny a bledý úzký obličej stejně jako Vlad a stejně jako bratr nosil také pečlivě upravený knír. Poklekl před trůnem a schýlil hlavu.

„Vaše Výsosti.“

„Princi Radu,“ oslovil ho Matyáš. Vladův bratr zvedl hlavu.

Matyáš se mu zadíval do tváře. Nejmladší princ z Draculů byl výrazně hezký. Na první pohled  daleko pohlednější než  kníže Vlad. Ne nadarmo se mu přezdívalo Radu cel Frumos, Radu Krásný. Měl tvář souměrnou a krásnou jako panna. K svému překvapení ale Matyáš musel konstatovat, že je svému bratrovi svým způsobem velmi podobný. Měl stejně úzký obličej a stejně velké výrazné oči. U Radua ale byly rysy úzké asketické tváře jemné a půvabné, nikoliv ostré, jako když je pán Bůh načrtnul špičkou meče, jako tomu bylo u Vlada, a oči nesvítily věčnou bouří emocí, ale dívaly se měkce, možná až malinko nevýrazně. A tak trochu neupřímně, napadlo Matyáše. Aby taky ne, když ho vychovali Turci. Hledat u těch psích synů byť jen kousek cti by bylo stejně marné jako hledat uprostřed pusty kopec. O Raduovi šly Evropou navíc zkazky tak divoké, že z toho šla Matyášovi hlava kolem. Že prý na tureckém dvoře odvrhl nejen svou křesťanskou víru, ale i svou čest a svou duši a žil v sodomii se samotným sultánem Mehmedem. Copak někdo takový, obtížen tolika smrtelnými hříchy, může sedět na trůně křesťanské země, byť jakkoli zaostalé? Radu ale s úsměvem všechno popřel a Matyášovi nezbylo, než nároky mladého prince beze zbytku uznat a pozvat ho na sněm. Nic se mu nepříčilo v tuto chvíli víc, než to, co se v příští vteřině chystal udělat. Nic ze svých pocitů ale nenechal vyplynout na povrch. Namísto toho se na mladého valašského knížete vlídně usmál a povstal, aby přijal jeho lenní přísahu.

          **********************************************************

Život na budínském dvoře si plynul svým vlastním, ospalým, tak trochu lenivým tempem. Bylo znát, že tu král i většina důležitých šlechticů není. Hrad poněkud utichl a jinak živý a hlučný tep dvora se zklidnil a zpomalil. Bylo to tu teď daleko víc jako doma, v Transylvánii, kde býval po večerech vlídný klid, a to Eliz zcela vyhovovalo. Samozřejmě také proto, že mohla relativně nerušeně navštěvovat královského vězně. Méně lidí na královském dvoře znamenalo méně zvědavých očí. Přesto si neopomněla dávat bedlivý pozor, aby ji nikdy nezahlédl něčí nepovolaný pohled, když s košíkem jídla a pití za večerů mířila na předhradí do katakomb. Paní Erzsébet ji sice občas zpod přimhouřených víček pozorovala prazvláštním pohledem, nikdy jí ale nic neřekla. Eliz se to proto rozhodla neřešit. Nedovedla si představit, že by tam přestala chodit. Ty návštěvy se pro staly samozřejmé jako dech.  Už si ani nedovedla představit, že by tam už nikdy nešla. Že by ho už nikdy neviděla. Že by ještě někdy mohla žít bez jeho přítomnosti. Bez jeho smyslu pro humor, jeho vzteklé povahy. Že by už nikdy nepohlédla do té ostře vytesané tváře a propastných očí. Přesto se chránila dát mu jasně najevo, co k němu cítí. Nechtěla mu komplikovat už tak komplikovanou existenci. Vzplanula jako bláznivé mladé děvče, kterým přeci jen ještě byla. Nakonec by se jí možná i vysmál, kdyby mu to všechno řekla. Měl ji v oblibě, to ano. Líbila se mu jako žena, to ano. Ale láska? Kdoví a nejspíš těžko. Přesto se svého citu nehodlala vzdát, i kdyby měl zůstat zamčený v jejím srdci do konce jejích dnů.

Druhý týden v dubnu přijel královnin posel s čerstvými zprávami ze zemského sněmu. Jakkoli to pro dívku, a nadto ještě pro dívku jejího věku bylo neobvyklé, královna Kateřina byla zvyklá být pravidelně informovaná o nejnovějším politickém dění. Nicméně nikdo už se nad tím nepozastavoval. Byla Poděbradovou dcerou a celý dvůr už si stihl zvyknout na to, že svého otce zkrátka nezapře. Mezi všemi ostatními, dobrými, ale daleko spíše těmi špatnými zprávami byla jedna, o které věděla, že Eliz nepotěší. I když se dala očekávat. Inu, co očekávat, byla vlastně stoprocentně jistá. Matyáš definitivně a oficiálně potvrdil Draculova mladšího bratra Radua právoplatným valašským knížetem.

„Pitomec, idiot…,“ hromovala Eliz, když jí to Kateřina řekla. Ovšemže to také čekala, což jí ovšem nebránilo v tom, aby se pořádně nerozběsnila. Odnesla to zdobená sklenice a  špičky brokátových bot, které naprosto okopala,  jak se spravedlivě mstila na nábytku své vlastní ložnice.

„Až se to Vlad dozví, tak se pomine vzteky nebo se zblázní žalem. Nebo obojí dohromady,“ vysypala zpanikařeně, sotva pominul největší výbuch vzteku.

„Kateřino, šlo by zařídit, aby se to nedozvěděl?“

„Ale co to plácám, samozřejmě, že nešlo,“ odpověděla si vzápětí sama.

„ Dříve nebo později k němu tahle informace určitě doputuje. Pokud mu ji Matyáš nedojde sdělit osobně, jen co se vrátí ze zemského sněmu. Ach Bože, proč to musí být tak strašně složité,“ složila hlavu do dlaní.

„Nejsme sedláci z chalupy. V našich kruzích je všechno složité. Naši muži poroučejí národům a to nikdy nebude jednoduché,“ pokrčila útlými rameny Kateřina, najednou, jen na zlomek vteřiny, strašlivě smutná.

„Proč jsme se tedy oba raději nenarodili někde v chalupě uprostřed hor nebo v obyčejné měšťanské rodině?“

„Pak byste se ovšem možná nepotkali.“

Ten večer se Eliz modlila hodně dlouho a hodně intenzivně, jakkoli věděla, že marně. Dozví se to. Dřív nebo později. V tu chvíli ještě nevěděla, že z těch dvou možností to bude ta první.

         ************************************************************

Tolenský zemský sněm se pomalu chýlil ke konci. Pan Jiskra z Brandýsa ovšem vyrazil dřív. Bylo potřeba.

Mezi jinými žhavými novinkami ho ovšem nejvíc pálila ta, která se týkala nového valašského knížete. Vlastně nedovedl říci proč, ale celou kauzu s valašským knížetem bral osobně. Tak osobně, jakoby ho s Draculou pojilo něco, co nešlo odčinit jinak, než krvavou nenávistí až za hrob. Ano, nenáviděl ho, přestože mu bývalý kníže osobně nic zlého neudělal, pokud pominul ty mrtvé ze své družiny a to zranění, které mu Dracula způsobil v urputném boji o vlastní svobodu. Ne, kníže Vlad nebyl prvním ani posledním člověkem, se kterým se Jiskra takto střetnul. Byl voják, byl kondotiér, takovéto věci ho potkávaly neustále. Přesto Draculu krvavě nenáviděl. Možná proto, co se o něm vyprávělo, možná proto, jak moc ho popouzel tou nezlomnou hrdostí, kterou prokazoval celou cestu do Budy, proto, že ani na konci a v pasti necouvl, zatímco Jiskra sám to kdysi dávno nedokázal, a zcela jistě díky tomu, že právě kvůli němu, kvůli tomu, jak s ním po jeho zatčení naložil, mu nakonec dal Matyáš nůž na krk. To královna, Její Výsost Kateřina a ta její dvorní dáma, ta transylvánská bosorka s vlčíma očima, která toho ďábla div že nebránila vlastním tělem. Ty dvě zařídily, že se místo pochvaly dočkal důrazného varování. Ještě jeden takovýhle špatný krok a tví husitští krajané budou mít volnou ruku. Už tě nebudu chránit., řekl mu tehdy král a Jiskra byl nucen jen sklopit hlavu a všechno odkývat.

Jak se teď těšil, že bude první, kdo tomu valašskému ďáblovi sdělí, že na jeho trůně teď sedí jeho vlastní bratr, ta ubohá osmanská loutka bez vlastního názoru. A těšil se i z toho, že tohle rozhodně nebylo to, s čím kalkuloval král Matyáš. Posadit si na trůn země, která jediná zadržuje osmanský nápor poturčence. Bůh má zjevně smysl pro ironii. Matyáš skřípe zuby a Dracula zešílí vzteky, až se to dozví. A on, Jiskra, se bude smát. Skoro blaženě se usmál při té představě a pobídl koně proti větru. Buda už byla nedaleko.

          ************************************************************

Vida, vida, takže tentokrát  plavá krása Její Výsosti nebyla k ničemu, nehnula s mladým králem ani o píď, on stále je tam dole, pomyslel si uspokojeně Jiskra, když scházel po mazlavých vlhkých schodech kamsi dolů pod zem. Stále tam dole, úplně nejhlouběji. V chladu a temnotách. A snad stále tak, jak ho tu zanechal, když ho sem před Vánoci odvedli. V řetězech. Když vstoupil, s mírnou nevolí musel zkonstatovat, že zas až tak podle jeho gusta to není. Vězeň měl sice stále na rukou okovy, ale měl tu vcelku pohodlné improvizované lůžko z teplých vlněných houní a beraních kožešin, byl čistě a teple oblečen a tak vůbec na to, že byl v žaláři, vypadal moc málo přešle. Jen oči měl od vlhka a nedostatku světla zarudlé. Teď se vzdorně na Jiskru zahleděl. Jiskra přes všechno své sebeovládání nedokázal skrýt rozladění.

Žalářník si záblesk nesouhlasu v Jiskrových očích ovšem vyložil úplně chybně.

„Staráme se o něho dobře, pane,“ zadrmolil úslužně. „Pravidelné jídlo, pití i čisté oblečení. Jak nám Jeho Výsost nakázala. Děláme skutečně vše, co můžeme.“

Jiskra zatnul zuby. Tak přeci jen královna něčeho dosáhla. Starají se tu o něho pomalu jak o princátko. Jako na důkaz toho, že dobře ví, co se Jiskrovi honí hlavou, se bývalý valašský kníže posměšně ušklíbl.

„Vida, to jsou k nám hosti. Přišel sis kopnout? To je přeci tvá oblíbená zábava.“

Jiskra se nadýchnul. Vypěnil v něm vztek. Nejraději by to opravdu udělal.

„Víš čeho jsem si všiml? Ty máš problémy s ovládáním. To chce zhluboka dýchat,“ poradil mu Vlad vlídně.

Jiskra nakročil dopředu.

„I jen si kopni. Pak si rád nechám povyprávět o tvé popravě,“ usmál se ten ďábel vesele.

Jiskra zatnul pěsti. Měl co dělat, aby nevybuchnul. Dobrá, tak tedy po tvém.

„Mám pro tebe novinky,“ sdělil vězni s podobně veselým úsměvem, jakým ho před chvíli počastoval.

„Nepovídej,“ zavrtěl zlehka hlavou Vlad, ale Jiskra si dobře všiml náhlé obavy, která se kmitla v jinak chladném výrazu tmavých očí.

„Budou se ti líbit,“ protáhl Jiskra medově. „Tvůj bývalý skorošvagříček, tedy Matyáš, potvrdil v Tolně nového valašského knížete.“

Vlad sebou trhl. Tvář zůstala beze změny, stále s mírným úsměvem ve tváři, v jeho pohledu se ale zcela jasně prohnala zoufalá prázdnota.

„To mi neříkáš nic nového. To jsem čekal,“ pokrčil rameny, jakoby se vůbec nic nestalo.

„Něco ale zcela jistě nečekáš. Stejně jako to nečekal Matyáš. Přihlásil se jeden velmi nečekaný uchazeč,“ ušklíbl se Jiskra vítězně. Poděšený záblesk v tmavých očích ho nadevše potěšil. Zhoupl se na patách. Zděšení v Draculových očích vystřídal výraz šokované nevíry. Zjevně ho napadlo, kdo by to tak mohl být.

„Vidím, že tě někdo napadl. Možná jsi chytřejší než Matyáš. Ten s ním totiž vůbec nepočítal,“ sděloval mu se zjevnou chutí Jiskra. „Uvidíme, jestli máme oba na mysli toho samého člověka. Je to někdo, koho Matyáš prostě nemohl odmítnout. Někdo, jehož nároky na trůn jsou ty největší ze všech.“

V Draculových očích se znovu usadilo zoufalé zděšení, které stále rostlo.

„Ne, to nemůže být pravda…on přeci…není..nemůže…,“ vyhrkl.

„Chytrý..,“ zatleskal Jiskra. „Uhádls, jsi chytřejší než uherský král. Ano, je to tvůj..“

„Bratr,“ zaznělo dvojhlasně kobkou. Výbuch zoufalství či vzteku, který Jiskra očekával však nepřišel.  Bledou tváří neprošlehla jediná emoce, jediný pocit.

„Jistě, to se přeci dalo čekat,“ pronesl místo toho kníže klidně a zvedl k Jiskrovi zpříma pohled. Nečitelný a chladný. Jakoby zoufalství, které se v něm zračilo ještě před zlomkem chvíle bylo jen pouhým zdáním.

„Copak? S tebou to ani nepohnulo? Nerozčílíš se ani trochu?“ nahnul se nad něho Jiskra.

„Jestli přišel jen kvůli tomu, tak tě hluboce zklamu,“ pokrčil rameny kníže a nahnul se do výklenku za kožešiny pro křesadlo a svíčku a jakoby nic začal křesat plamínek. Když se mu to konečně povedlo, stejně bohorovně se natáhl pro knihu, položenou na podušce a začal číst. Jiskra stál nad ním a ostřížím zrakem ho sledoval. Tohle přeci nemůže unést, tohle ho musí zlomit, i kdyby byl bez srdce. Jenže se nedělo nic. Vůbec nic. Hodně dlouho. Prostě jen seděl a četl. Jakoby nic.

„Ehmm…nechám tě tvému rozjímání,“ přerušil Jiskra poněkud zklamaně panující ticho.

„Přeju ti alespoň líbezné sny, bývalý kníže..“, dodal a otočil se k odchodu.

Zatracený prašivý pes, on snad vůbec nic necítí. Cožpak má srdce z kamene? Nebo snad má tak šíleně silnou vůli, pomyslel si Jiskra vztekle, když vycházel nahoře ven na denní světlo. Tohle vůbec nevyšlo, jak si představoval. Dracula měl křičet, klít, zoufat si, prostě cokoli, ukázat jakékoli emoce. Čím zoufalejší, tím lépe. Tímhle ho měl Jiskra zlomit. Sakra. Budu muset zajít do krčmy a následně do nejbližšího hampejzu, abych si spravil náladu, pomyslel si sivooký kondotiér chmurně a chystal se hodit žalářníkovi nějaký ten drobák, když to uslyšel. Nelidské zavytí, výkřik jako z hlubin nejhlubšího kruhu pekla. Výkřik, který zněl tam odtud. Z královských katakomb. Sešel pár kroků zpátky, aby slyšel lépe. Křik nepřestával, stoupal a klesal v napolo zoufalých, napolo vzteky šílených spirálách. Jako křik zatracené duše. Široce se usmál a zaposlouchal se. Přeci jen dokázal to, proč sem přišel. Možná jako první člověk na světě byl svědkem zoufalství legendárního knížete Narážeče. O tomhle se jednou budou psát paměti. Byl to nakonec úspěšný den.

      **************************************************************

„Nemusíš chodit tak často,“ vyštěkl Vlad tentokrát bez pozdravu, sotva Eliz prošla dveřmi.

„Nedaří se mi za tebou dostat se tak jako dřív. Jiskra je jako ostříž. Jsi tu poslední dobou strašně sám. Omlouvám se.“

„Vážně?“ ušklíbl se. „Má rodina je tam někde venku sama. Možná už nežijí.“

„Já vím, ale ani jeden z nás s tím nemůže nic udělat,“ podotkla, a ruku za zády stiskla tak, až jí bolestí málem vytryskly slzy do očí. Úzkostlivě se chránila toho, aby mu jakkoli dala najevo, že zrovna nemiluje okamžiky, kdy on vzpomíná na tu druhou a svého jediného, byť nemanželského syna. Podala mu pohár s ohřátou medovinou. Jen těžko se ubránila nutkání pohladit ho po vlasech, když na ní spočinul vyhořelýma očima. Neměl rád cizí lítost.

„Nechci,“ ucedil a vylil pohár do slámy.

Zatnula zuby. Dnes byl na tom opravdu zle. Ale proč?

„Je tu zima. Zahřeje tě to. Musíš zůstat zdráv,“ postavila před něj pohár svůj, ale dostatečně daleko na to, aby ho mohl zvrhnout bez toho, že by se musel nahnout až těsně k ní.

„Dokud tě nepřestane bavit hrát si na milosrdnou samaritánku?“ zasmál se zle.

„Pak mě tu necháš. Ani si na mně nevzpomeneš. Stejně jako zbytek světa. Najdeš si jinou hračku. Někoho u dvora, kdo má postavení, moc, někoho, kdo mě skvěle zastoupí. Stejně jako Matyáš.“

Zatrnulo jí. Ježíši. On to ví. Nějaký dobrák mu donesl nejčerstvější politické novinky. Co ale s tím. Domluvy a utěšování tu nepomohou. Ne u něho. Zaplavil ji vztek. Tak toho alespoň využije.

„Ano, tak to bude nejlepší,“ zasyčela a vyskočila. Přidala na hlase.

„ Najdu někoho, kdo se nevzdává,“ vmetla mu zpříma do tváře.            

„Někoho, kdo by se nezastavil ani na prahu pekla. Někoho, kdo se dokáže i ďáblu vysmát do očí a  ve chvíli smrti těm, co si to zaslouží, plivne do tváře. Myslela jsem, že jsi takový, ale mýlila jsem se v tobě. Tohle není ten, o kterém se za zavřenými okenicemi cařihradských domů mluví jen šeptem a s bázní. Khaziklu bej, postrach východu.“

Otočila se prudce k východu, a vzápětí tvrdě dopadla na podlahu. Zavřískla bolestí. Tmavé oči byly najednou jen na palec od ní. Kostnaté prsty jí tiskly zápěstí jako v železném svěráku. Vůbec nepostřehla, že po ní skočil. Zavzlykla. Pustil ji a ve tváři se mu mihly obavy. Jeho ruka jí nesměle přejela od ramene k lokti.

„Promiň,“ zašeptal a pokorně sklopil těžká víčka.

Zavrtěla nevěřícně hlavou. Jaký on vlastně byl?

„Neublížil jsem ti?“

Se sykáním si třela zápěstí. Bude tam mít pohmožděninu. Pěkný otisk prstů.

„Zbláznil ses?“ zahučela.

Mělo to znít podrážděně, ale hlas se jí zlomil, jak se nahnul ještě blíž. Téměř se jí tváří dotýkal. Dlouhé vlasy jí zašimraly na ruce.

„Neodcházej,“ šeptnul. Zamrkala překvapením. Jeho prostě nešlo  odhadnout. Cítila, jak vzal její dlaně do svých.

„Cože?“ hlesla.

„Neodcházej.“

Oči se mu leskly. Skoro by řekla, že slzami. V příštím mžiku ji chytl za paže a prudce ji přitáhl k sobě, takže mu spadla do náručí. Pevně ji objal. Tvář zabořil do jejích vlasů a křečovitě ji svíral, jako se padající zoufale drží posledního výstupku nad propastí.

„Neodcházej mi. Odpusť mi. Buď tu dál. Přicházej za mnou. Zítra, pozítří, každý den,“ šeptal rychle, hlas se trochu třásl. Jakoby se bál, že když to neřekne teď, už to říct nedokáže. Když už si myslela, že víc neuvěřitelná tahle situace být nemůže, pustil ji, nadechl se zhluboka a vzal její tvář do dlaní.

„Jsi to jediné, co mám,“ hlesl a políbil ji tvrdě a dlouze přímo na rty.

Tu noc si oči vyplakala do krve.

        **************************************************************

Upil medoviny, kterou mu tu dnes na večer zanechala. Už byla studená. Však odešla už před pár hodinami. I když..odešla nebylo to správně slovo. Vyřítila se odtud jako střela. Také měla proč. Nevydržel. Prohrál. Poodkryl to, co se nikdy pro své budoucí štěstí neměla dozvědět. Přestože jí to neřekl naplno, i přesto toho udělal víc než dost. Zkazil víc než dost.

Už dávno padla tma. Opřel se o studený kámen zdi. Měl být tvrdý. Pro její dobro. A odehnat ji včas. Jenže to nedokázal. Nedokázal, protože to při všem tom zoufalství a beznaději bylo tak krásné. Přicházela. A on ji sobecky nechal. Přicházela. Nikdy nezapomněla. Ať se dělo cokoliv. Přinášela mu čisté odění, přinášela lahůdky z hradní kuchyně, měkké teplé houně, své knihy. A přinášela život. Bůh ví, že by se byl zbláznil. Zešílel by v těch kobkách, v neměnných šerých dnech, o samotě, v zatuchlém, vlhkém vzduchu, bez naděje. Držela ho při zdravém rozumu a jeho bolela celá duše a srdce usedalo. Ačkoliv se tomu pocitu dlouho zuby nehty bránil, rval se s ním ve svém nitru s urputností sobě vlastní, nakonec si musel přiznat, že prohrál a nedokáže s tím, co se uvnitř něho děje, udělat vůbec nic. Nebylo pochyb. Miloval ji. Už když byl ještě na purkrabství, v teple a pohodlí, věděl. Vstoupila mu do mysli, do zbytků duše, které ještě měl a srdce naplnila divokým zoufalstvím. Čím víc jím prorůstal její úsměv, laskavý i pokřivený, jímavě smutný a hořký jako pelyňkové květy i láskyplný jako horské letní odpoledne, její moudré, vševidoucí oči, její konejšivý hlas, i její vzteklé stěžování, tím víc si zoufal. Což ji nemohl potkat dřív? Nemohl mu ji osud při některé jeho dvorské návštěvě postavit do cesty? Rod měla dostatečný, aby si ji býval mohl odvést. Vzal by ji až k nebi, domů, do srdce hor, tam, kde nad řekou křičí jestřábi své písně a kde po nocích v kopcích okolo hradu svítí vlčí oči. Kde se člověk může rozletět na koňském hřbetu, až křišťálová voda stříká nad hlavu.

Jenže už se tam nikdy nepodívá. Ani on, ani ona. Nikdy ji nepřivede mezi cihlové zdi a nepožádá ji, aby překročila jeho práh a vše jeho zvala svým. Nenatrhá jí růže ve svém sadu a v honosném sídelním dvorci nezapláče nikdy jeho legitimní syn.

Věř, říkávala pokaždé. Kdyby to bylo opravdu vážné, už bys nežil. Ztratíš možná pár let, ale pustí tě. Uvidíš. Možná už nikdy nebudeš knížetem, ale budeš žít. A život za to stojí. Bůh s tebou má jistě ještě nějaké úmysly.

V ty chvíle věřil. V ty chvíle se také hýčkal s vlahou, voňavou představou, že kdyby někdy dostal svobodu, odešel by s ní někam na některý z hradů její rodiny v Horních Uhrách a dožil tam v klidu a bázni Boží. A měl spoustu synů. I dcer.

To její oči. V těch viděl vlídné kopečky hornouherského předkarpatí u hranic s českým královstvím. Stáda ovcí a stohy vonícího sena, zelené louky a slunce. Po jejích odchodech ale propadal lepkavé, temné beznaději a nocí štkal jako utýrané zvíře, zraňujíc si pěsti o kamenné zdi do krvava, když se snažil vytlouct ze sebe trýzeň a bolest bezvýchodnosti. A den za dnem a noc za nocí pomalu plynuly. Nikdy se jí nezmínil ani slovem. Zakázal si to. A nakonec zklamal.

Vlastně to nechápal. Nikdy si nemyslel, že je ještě schopen lásky. A ona rozhodně nebyla takovou, na jakých obvykle spočinul pohledem se zalíbením.

Vždycky stonal na vlasy barvy mědi a kočičí oči. Na pružnou drobnou postavu, která by víc slušela mladému chlapci než ženě. Ona byla ztělesněné ženství. Široké boky a bujná hruď. Její vlasy vůbec neměly ten odstín říjnového listí, který tak zbožňoval, byly úplně obyčejně světle hnědé, jako dobře zralé ořechy. Jen ty zelenavé proměnlivé, bouřné oči barvy severních moří pod potrhanými mračny měla. O trochu světlejší, o trochu smutnější než..ta druhá… … Přesto ji miloval. Možná právě pro ty zelené vševědoucí oči, které vypadaly, že člověku dohlédnou až na dno duše, možná pro to, jak se jí její bohatá hříva ve vodopádech prstýnků kroutila okolo upřímné tváře s věčným pokřiveným úsměvem. A zcela určitě pro její paličatou, umíněnou a divokou povahu. Hádala se s ním stejně snadno, jako ho dovedla rozesmát. A to dokázal jen málokdo. Ano, teď teprve byl opravdu zatracen. Potíž byla, že ona s ním.