Venezia
Je chladné sychravé svítání, když vystupuješ u hlavního sběrného parkoviště na ostrůvku Tronchetto. Stále nevěříš tomu, že jsi tady. Ještě pořád ne. Ani ve chvíli, kdy vstupuješ na rozhoupanou palubu vaporetta, ani ve chvíli, kdy míjíš lodní doky. A pak loď zahne, doky zůstávají vzadu a před tebou najednou přímo z nepravděpodobně jasné modrozelené vody vyrůstají prastaré domy s pastelovými fasádami. A pak loď vpluje mezi ně a ty se ocitneš přímo na Grand Canale. Zhluboka se nadýchneš a srdce se ti zhoupne spolu s vlnami, na kterých pluje lodní autobus, ve kterém sedíš. Zhoupne se a rozbuší…Míjíš domy a paláce, na prastaré střechy dopadají první paprsky slunce. Je ticho, slyšíš jen bzučet tichý hovor spolucestujících, ale pro tuto chvíli ho nevnímáš. Protože teď existuje jen pleskání vln o fasády domů, hučení motoru vaporetta, šum holubích křídel v povětří, racčí křik, osamělé volání gondoliéra. Béžové, růžové i zelenkavé domy, okna jako z krajkoví, ledově bělavý jemně modelovaný profil mostu Rialto. A pak se před tebou otevře široký daleký obzor, ostrý a jasný v ranním slunci. Volná hladina laguny a tmavé siluety paláců a domů na ostrůvcích roztroušených v modrozelené vodě. A jitřním větrem se nese vzdálené volání zvonů. Je benátské ráno….Je benátské ráno a ty víš, že to tu budeš milovat už navždycky. Víš, že kdykoli zavřeš oči a zašeptáš si pro sebe to kouzelné jméno, budeš to cítit a slýchat provždy. Vítr z laguny ve vlasech a vyzvánění zvonů od svatého Marka…..