Noc první – on the road
Dovolená ještě ani pořádně nezačala (pro mě začne až v okamžiku, kdy usednu do tranzitu s partou mně zatím neznámých lidí a vydáme se z Brna směr jadranské pobřeží) a já už jsem 5 hodin na cestě. Unaveně se ploužím po brněnské nákupní galerii Vaňkovka a snažím se najít parkoviště, kde se mám sejít se svými spolupoutníky za dobrodružstvím.
Inkriminované parkoviště ale nemůžu najít. Jedno velké je na střeše nákupního centra, to hledané to ale nebude. Jedno odpovídá popisu – je za jedním vchodem vzadu za nákupním centrem, ale žádný tranzit tu nestojí. Naproti přes ulici je ještě jedno parkoviště, tam ale žádný minibus taky nestojí. Ať se snažím, jak se snažím, další parkoviště nenacházím, takže nakonec musím potupně volat Kapitánovi, aby mě navedl. Naviguje mě do míst úplně na druhou stranu, kde bych žádné parkoviště rozhodně nehledala. Naštěstí stejně pořád nejsme komplet, na zbylé dva ještě hodnou chvíli čekáme. Když už jsme všichni, vzájemně se popředstavujeme, v šeru auta ale na nikoho pořádně nevidím, takže zapamatovat si své spolucestující podle tváří budu muset až zítra po svítání. Konečně vyrážíme a já, protože jsem opravdu vyčerpaná a unavená, zalomím to jen chvíli poté, co vyjedeme z Brna. Kratičce se probouzím na hranicích a pak už je zbytek cesty jen kombinací poloprobuzeného mžourání a kontroly, kde asi tak zrovna jsme a neklidného spaní. Prospím cestu přes Vídeň i přejezd do Slovinska, vzbouzím se až v nejchladnější a nejtemnější hodině před svítáním, když děláme přestávku na slovinské benzínce. Pak už nespím, sleduju, jak nebe za skly auta pomalu světlá do modrého jasného svítání. A mrazivého. Až překvapivě mrazivého. Okna našeho minibusu, zadýchaná spánkem, jsou komplet zamrzlá, jako v pohádce o ledové královně. Sjíždíme z dálnice a drncáme si to v rámci úspor skrz okresky chorvatského vnitrozemí. Mezi horami vychází slunce. Údolí jsou ještě šedá a bělavá ranním stínem a námrazou, ale vrcholky bezlesých hor jsou bělozlaté, pocukrované sněhovým popraškem. Z komínů se kouří. Pozoruju vesničky, kterými projíždíme a dochází mi, jak strašně chudý je tenhle kraj. Dodnes je tu vidět, leckde i velmi jasně, jak šílená a hrůzná musela být válka, která tu prošla už před tak dlouhou dobou. Její stopy jsou tu vidět doposud, jako mrazivá mementa, která nechtěli nebo snad nemohli místní obyvatelé zahladit. Ve zdech domů jsou dodnes stopy po kulkách a granátech, míjíme opuštěné továrny i ohořelá torza kostelů. Po páteři mi vzdor naplno zapnutému topení přebíhá mráz. Jaký to odlišný obrázek od načinčaného pobřeží.
Na snídani stavíme na benzínce v městě Knin, kdysi hlavním městě republiky Srbská Krajina, místě, kde se odehrály těžké boje. A na Kninu je to i po těch letech pořád vidět. Je to šedé smutné místo, které rozsvětluje jen neuvěřitelně rozsáhlá novověká pevnost na horském hřebeni nad městem. Jestlipak sem alespoň zabloudí nějací turisté? Bylo by jich tu potřeba jako soli, aby přiměli tohle údolí znovu ožít.
Ke Splitu je ještě hodný kus cesty a tak už se dál nezdržujeme. Pomalu se otepluje. Čím blíž pobřeží jsme, tím úpravnější a opravenější jsou vsi, kterými projíždíme. A pak vyjedeme na kopec a najednou se hluboko dole před námi otevře světlé pobřeží a modré moře. Je něco po desáté, když zahýbáme do liduprázdné maríny v Kaštele.