Den pátý – Neříkejte Kapitánovi, že posádka usnula
Ráno nám Kapitán dopřeje krátký výsadek do města, abychom si ho mohli prohlédnout i za světla a zatím se Zdeňkou a Petrem trénuje přistávání.
S foťákem se nořím do starých uliček. Nemůžu se nabažit toho neuvěřitelného prázdna bez turistů. Takhle jsem chtěla vždycky Hvar vidět. Absolutně bez lidí, jen s občasným místním spěchajícím pro ranní nákup do supermarketu na náměstí. Bílé a šedavé tiché uličky s citronovníky sklánějící své větve ze zahrad nad mou hlavu. Starodávné dvorky, zavřená okna gotických paláců, opuštěné průchody, desítky bílých mramorových schodů, kočky odpočívající na parapetech. Hvar je v tuhle chvíli jako sen. Jako oživlý historický sen. Skoro nic neruší iluzi, ve které jsem se propadla o několik staletí zpět. Benátští lvi, shlížející tu pomalu z každého rohu mohli být klidně vytesáni teprve včera. Cinkavý zvuk zpoza rohu mohl být s klidem zazvoněním kordu. Jsem navýsost spokojená, když se vracím v udaný čas na promenádu, abych se nalodila zpět na Mariu.
Je téměř bezvětří. Nebe se znovu vyjasnilo do azurové modři. Z Hvaru do Kaštely je dlouhá cesta a protože je moře v podstatě bez vln a slunce svítí, posádka upadla do ospalého, blaženého klidu. Posedáváme na palubě, nastavujeme tváře sluníčku, popíjíme kávu a čaj a necháme se kolébat vodou a sněním.
Když mě na chvilku pustí za kormidlo, už se ho nevzdám a na hodně dlouhou dobu okupuju místo skippera. I kafe a vychlazeného radlera si nechám přinést až k nosu. Moře je klidné a liduprázdné, takže mě nechají tam, kde jsem. Nehrozí, že bych to s Marií někam napálila. Kapitán se nesměle ptá, jestli nechci vystřídat, protože se zjevně nudí. Dovolím si malé sobectví, a s díky odmítám. Kormidlování mě baví a v létě na divočejších vlnách Středozemí sotva asi jako totální námořnické embryo bez papírů dostanu loď do ruky. Takže teď toho musím využít. Kapitán z nedostatku jiné lepší činnosti zapadá do podpalubí s cílem si tedy alespoň zdřímnout, když už na palubě není do čeho píchnout.
Zbytek posádky také poklidně pospává, zachumlaný v čepicích a bundách. Nastavuju obličej slunci a vlasy větru, pod rukou na kormidle cítím jemné pohyby lodě. Přivírám oči. Rádio vyhrává můj milovaný swing. Ta chvíle snad nemůže být ještě lepší. Retro okénko s Glennem Millerem v rádiu střídá série vánoční. Spletla jsem se. Teď je to teprve dokonalé, i když hodně zvláštní. Nad hlavou skoro letní nebe, pod nohama moře a nad hladinou se dodaleka nesou koledy. Šťastně a dokonale přiblble se usmívám. Když se ohlédnu po ostatních, tváří se zrovna tak. Dokonalý závěr plavby. Jadran se s námi loučí ve velkém stylu. Za zvuků koled v poklidu dříme celá posádka. Přiznám se, taky jsem na chvíli zadřímala, jak mě ukolébalo pohupování, zvuk motoru a vánoční písně.
Před splitskými vraty jen nerada odevzdávám kormidlo. Slunce se pomalu kloní k západu, když vplouváme domů, do naší maríny v Kaštele.
Vzdáváme díky Jadranu a Neptunovi za vydařenou plavbu bouchnutím lahve šampaňského. Sedíme na palubě, koupeme se v posledních paprscích sluníčka, pozorujeme rybáře na okrajích mola a je nám strašně líto, že tohle neuvěřitelné dobrodružství už zítra končí. Naše dnešní kuchařská služba – Jarka s Honzou pomalu připravují večerní závěrečnou hostinu na rozloučenou. Neváhají se dokonce vydat do poměrně vzdáleného pekařství pro čerstvý chléb.
Slunce zapadlo a soumrak rychle přechází v tmu. Razantně se ochlazuje, přeci jen, i tady je v zimě v noci pořádná zima. Přesunujeme se do podpalubí.
Protože hostina ještě není zcela připravená, jdeme se s Drahuškou projít do města. Když se vrátíme, čeká nás už prostřený stůl a nalité víno. Z lahve kapitána Morgana, kterou jsem nechala na stole k volnému ochutnávání, slušně ubylo a našemu Kapitánovi se tak pěkně lesknou oči, že není pochyb, kdo byl nejhlavnějším pachatelem.
Večer s jídlem, pitím a zpěvem krásně ubíhá. Možná až příliš rychle. Kapitán lomí rukama, když zjistí, že v jednom okamžiku během odpolední plavby usnula celá loď včetně kormidelníka, očích mu ale svítí jiskřičky smíchu. Moře bylo prázdné a tak se nic stát nemohlo.
Zvedá se vítr. A opět zní úplně jinak než včerejší jugo, které nás uspávalo na vlnách zátoky ve Hvaru nebo bora, která nás kolébala první noc v Kaštele.
„Začíná vát nevera,“ usměje se Kapitán. „Budou zpívat lodě…“
A opravdu. nevera ani nehučí jako bora, ani nepohvizduje jako jugo. Rozechvívá ráhnoví a stěžně v prazvláštních tónech jako zpěv sirén. Je to prapodivná píseň, syrová jako noční moře a tklivá jako samota sama. Je to jako když sáhneš do strun stovek harf. V tichu zimní tmy zpívá celé přístaviště, každičká loď. A každá má svůj vlastní hlas.
„Slyšíte?“, pousměje se znovu Kapitán. „Sáhněte si…“ pobídne nás a obejme dlaněmi stěžeň. Napodobíme ho. Je zvláštní ten tón nejen slyšet, ale i cítit v prstech. Stěžeň se chvěje jako rozezvučený zvon. Sedíme, mlčíme, dotýkáme se všichni lodního stěžně a necháme si zpěv naší lodě probíhat tělem.
„Opravdu zpívá…“ vydechnu tiše.
Večer plyne a zásoby alkoholu se tenčí. Už odešla dávno spát Jarka, dobrou noc nám dal už i Honza a nakonec i Drahuška. Sedíme v kajutě ve čtyřech, Petr hraje na mandolínu a zpíváme. Čím víc jsme ovínění, tím víc máme pocit, že nám to jde. Ještěže nás nikdo neslyší. Necítíme se ospalí a snad bychom byli schopni tady vydržet až do rána. Jenže nám dojde pití. V tento okamžik vysloví Kapitán památnou hlášku: „Tak já sjedu do Brna, tam maj v Tescu non stop.“ A nám tak nějak i v tom stavu alkoholového opojení, ve kterém jsme, dojde, že právě nastala ta nejvhodnější doba jít spát. Dřív než někoho napadne ta stupidita vyrazit v tomhle stavu k nejbližší benzínce pro další víno. Přejeme si dobrou noc a rozcházíme se do svých kajut. Stále fouká nevera a tak nás dnes Jadran uspává zpěvem lodí a je to krásné poslední usínání v naší Marii.