Jdi na obsah Jdi na menu
 


Den třetí - vloupání k hradnímu pánovi (s jeho laskavým svolením)

Ráno je stejně jako to předchozí podzimně lehoučce zamžené, voní listím a podzimem a kradmé paprsky protínající prstýnky mlh slibují další zářivý den. Opouštíme malebný Braşov a míříme a kousek dál na východ, pod hřebeny pohoří Králova kamene, pod níž leží stulené hned dva hrady. Prastará obrovitá citadela teutonských rytířů Râşnov, po německy Rosenau, hrad Růží a turisticky profláklý bratříček našeho Karlštejna, pseudodraculovský Bran. Jako vždycky, u Râşnova parkujeme na centrálním parkovišti pod pevností a dáůl jdeme pěšky. Stoupáme pomalu prosluněným lesem se žloutnoucím listím, libujeme si, jak je zas dneska hezky, když mezi stromy zahlédnu brontosauří hlavu.

„Ty vole, dinosaurus,“ hlesnu. „Cože?“ přilétne zpátky pochybovačná otázka. Ale to už to naštěstí vidí všichni. V lese na vysoké moderní bráně prostě a jednoduše stojí brontosaurus v životní velikosti. Přijdeme blíž. „Dinopark Râşnov,“ slabikuju logo, ne nepodobné tomu ve filmu Jurský park. Jsem z toho lehce otřesena, protože mi to prostě a jednoduše do tohohle prostředí, totiž do romantického lesa pod prastarou pevností vůbec, ale vůbec nepasuje. Mírně v šoku studujeme u veliké tabule plán parku a musím říct, že kdyby tohle bylo postavené někde jinde, než tady smeknu. Mají to rozdělené jak ov zoo, podle období a celé to vypadá moc a moc pěkně.

„Pojďte se k nám podívat,“ mává na nás rozesmátý chlapík od pokladny a výrazně gestikuluje, abychom rozhodně neváhali a šli si park náležitě užít. Se smíchem vrtíme hlavami a vydáváme se dál, k pevnosti.

Râşnov je stále stejně monumentální, krásný a dechberoucí. Jen tu zas o něco přibylo lidí a stánků s nesmysly. Touláme se pevností, kocháme se výhledy a naháníme mezi domky koťata, která ale nenechají na sebe sáhnout. S povzdechem míjím zamčený domeček s vývěsním štítkem Casa archeologei, kde jsem před 5 lety debatovala v improvizované laborce s profesorem Rusu nad pytlíky středověkých střepů. Jeho snem bylo otevřít tu malou expozici. Vidíte, pane profesore, povzdychnu si v duchu, v tom jsou si naše země tak nějak až příliš podobné. Kýč kvete a historie kráčí o žebrácké holi.

Dole ve městě na chvilinku zastavujeme, abychom si vyfotili hollywoodský nápis Râşnov, kvůli kterému se s Braşovem obě města vzájemně hádají, kdo se po kom opičil, a já s hrůzou zjišťuju, že Rumuni od posledka nahoru k pevnosti postavili lanovku, která původně nedotčenou siluetu kopce s hradem dle mého neuvěřitelně hyzdí. Ach jo.

Na Branu je to jako vždycky. Spousta lidí, spousta hluku, spousta nesmyslů ve stáncích na tržišti. Ačkoli si tu ostatní chtěli původně nakoupit trička, tváří v tvář vřavě je to tak nějak přechází. Stejně jako chuť jít dovnitř. A tak jen rychle kupuju nádherný korbel z Corundu, posilním se neskutečně přeplácaným obřím hot dogem, kam jsou mimo klobásy, zeleniny, dipu a kečupu narvané ještě hranolky a necháváme hlučný a pouťový Bran s úlevou za sebou. Od kostelíka kousek za zemskou transylvánsko/valašskou hranicí děláme pár hradních fotek a ujíždíme dál.

Trasa z Branu k Poienari je jedna z nejkrásnějších cest, kterou lze v Rumunsku jet. Vede od zářivě bílého dolomitového pohoří Králova kamene přes alpsky rozervané šedavé hřebeny Bucegi, které následně vystřídají ostře zelené lesy fagarašského předhůří, divoce krásnou horskou krajinou, zelenou a bílou pod modrým nebem, kdy má člověk té boží krásy plné oči i duši. A tak jedeme, otáčíme hlavy jako korouhvičky, protože každou vteřinou po obou stranách ubíhají strmé horské louky s pasoucími se ovcemi a kravkami, horské štíty, hluboká údolí a vesničky jak z pohádky. Několikrát zastavujeme, fotíme.

Padne přání sehnat pravou rumunskou pálenici, a tak v jednom z údolí zastavujeme v malé vísce i okýnka, za kterým sedí stařičká vrásčitá pohádková babička. Široce se usměje bezzubými ústy, až se jí vrásky poskládají jako vějíř. Má jasné modré a neskutečně mladé oči. Jakoby se jí v nich odráželo to horské nebe nad námi. „Palinka?“ otáži se a babička se hned hrne s ochutnávkou. „Acestă,“ ukazuju nakonec na vítěze degustace. „Ale potřebujeme jen půl litru.“ „Nu e problemă,“ zazubí se babka, vezme půllitrovku od coly s jakousi nedopitou tekutinou a ten zbytek do sebe bez mrknutí oka kopne. Do prázdné lahve nám pak s pobrukováním nalije naši vybranou pálenku. „No, blee,“ neudrží se Alex. „Hygiena je kde?“ „Prosím Tě, to má tolik procent, že bacily umřou strachy, jen se na tu flašku podívají,“ pousměju se. Spokojeně si pálenku neseme k autu. Je už podvečer, když konečně zabočíme do údolí s cinkavě běžící Argeş a když se za zatáčkou objeví rozvody elektrárny pod kopcem a nahoře u nebe cihlové zdi Poienai.

Vystupujeme z auta. Rozhodujeme, že se úplně nejprve půjdeme podívat, jestli se nám nepodaří ještě dnes stihnout otevřený hrad. Kolem nás se sbíhá psí smečka. Poienarští strážci všech tvarů a velikostí. Smečka, která je tu snad odjakživa, jen její složení se co pár let mění.  V karpatských lesích není lehké žití a medvědů je tu hodně. Tentokrát skupinu vede velký bílý samec, mix labradora, snad nějakého ohaře, s hlavou vlkodava, ve které planou žlutou sírovou září klasické vlčí oči. Dívají se nebezpečně, oči vlka ve psí tváři, ale jejich majitel vrtí přátelsky ocasem, strká mi čenichem do rukou a vybízí mne k pohlazení. Husím pochodem se vydáváme k hradu. Smečka pobíhá okolo nás a vrtí ocasy, jakoby se jim vrátili jejich právoplatní pánové.  Máme soukromou smečku, poznamená někdo a já jen v duchu pokrčím rameny. Samozřejmě že máme, jak jinak by tomu také mělo být. Nebyl rok, kdy bych tu neměla psí průvodce. Až na ten loňský, ale ten se vymykal. U cedule lákající k návštěvě hradu zjišťujeme, že už jdeme dneska pozdě. No nic, tak zítra ráno. Jdeme zpátky k autu a já jdu zjistit spolu s Mončou a Láďou, jak se to má s naší rezervací. Hned u recepce se mi povede splést si hosta s recepčním, ale omyl se odbyde jen hlasitým oboustranným smíchem. Přichází recepční a po úvodním chabém pokusu o rumunštinu přecházíme raději do angličtiny. Recepční volá další zaměstnankyni hotelu, zřejmě kuchařku a pokojskou v jednom, aby nám ukázala pokoje. Stoupáme za ní po schodech a já nestačím zírat. Tenhle penzion je na férovku prostorová anomálie nebo ho stavěl někdo od Harryho Pottera. Jak zvenku vypadá malý, tak uvnitř je tak rozsáhlý, že má parametry středního hotelu. Pokoje tu jsou hned ve třech patrech a několika křídlech, na každém patře a v každém křídle je tu minimálně 10 pokojů. Začínám chápat, že tady jsme rezervaci předem rozhodně nepotřebovali.  Jelikož jsem zjistila, že pokoje mají i okna do svahu, modlím se, abych měla výhled na hrad a ne do lesa.

Paní pokojská nám ukazuje 2 pokoje se světlým nábytkem v druhém patře, cosi nám vypráví a pak nás táhne ještě do 3 patra. Tady jsou pokoje sice menší, ale vybaveny rustikálnějším, v tmavých barvách mořeným nábytkem. Spát pod Vladovým hradem v moderním pokoji a ve světlé posteli? Ani za nic. Kývu, že bereme tyhle tmavší pokoje. Paní nám dál něco vypráví. Láďa mírně podezíravě kouká na les a svah hned za oknem. „Brum, brum?“ otáže se stylově, zda jsou tu medvědi. Paní se hroutí smíchy. „Nu sunt ursi aici?“ táži se znovu o chlup rozvitěji a naznačuju gesty medvěda cpoucího se oknem do pokoje. Paní se směje, až se za břicho popadá a důrazně vrtí hlavou. Do penzionu míšové nelezou. Jdeme si pro věci, ubytujeme se a já zbytek výpravy před večeří vylákám na malou procházku podél řeky.

Nad zlátnoucími lesy a červenými zdmi Poienari pomalu zapadá podzimní slunce. Šumí listí a voda v Argeş zpívá svou odvěkou píseň. V údolí se už pomalu dlouží stíny, i hrad už v nich tone, ale okolní svahy se ještě koupou ve večerních paprscích.  Je to teprve rok, kdy jsem tu byla naposled, přesto mám pocit, že jsem tu nebyla hodně, hodně dlouho. To proto, že loni jsem měla oči plné lásky a na tu tajemnou auru, dračí dech, to zvláštní, temné chvění, kterým tohle údolí i hrad rezonují, zvysoka kašlala. Dnes je to ale jako zastara, zhluboka se nadechuju horského voňavého vzduchu a po páteři přebíhá mráz. Je to neuvěřitelné, ale dnes večer, až padne tma, vydám se znovu po stovkách schodů, abych spočinula ve zdech nočního Poienari. Vím, že je tam nahoře mříž, která zapovídá kdysi legální možnost vstupu , vím, že na kastelánské budce je kamera a vím taky, že je tu možnost, že zbytek noci strávím v Curtea de Argeş v cele předběžného zadržení. Přesto to risknu. Sama bych do toho nešla, jenže mí spolucestující jsou z tohohle mého hovězího nápadu Bůhví proč nadšeni a chtějí jít tam nahoru se mnou. I proto pevně věřím, že celá návštěva nahoře projde bez problémů. Když už se mi dostalo toho privilegia mít s sebou partu, která je ochotna nechat se semnou sebrat rumunskými policajty, tak to přece nekrachne na posledním schodě. Dnes večer jsme všichni vítáni. Po několika návštěvách už poznám, kdy je nám hrad a jeho náladový pán nakloněn.

Sotva se dáme do kroku, je okolo nás zas naše smečka a vydává se společně s námi na procházku. Courám se, koukám mezi křoviska a mladé stromky na druhý břeh Argeş a vzpomínám. Vzpomínám na svou první návštěvu před více než sedmi lety. Na svůj první nocleh pod stanem na břehu řeky a na své první setkání s hradním pánem. Mezi listím keřů se mihne něco bílého. Jezdec. Na bílém koni. Nadskočím a na vteřinu mi vstanou vlasy v zátylku. Zjevení??  Ale ne, to je nesmysl, dojde mi, když koně mezi listovím zahlédnu znovu. Nicméně když napřáhnu ruku a prohlásím: „Jezdec, na koni, tam!“, zbytek si mne změří jako totálního cvoka. Zvlášť proto, že jezdec právě zmizel z dohledu.

„Jezdec??!!! A kde, prosím Tě,“ jsem otázána se značnou dávkou skepse. „No tam…,“ ukazuju přes řeku. Naštěstí se v příští chvíli mezi listím znovu blýskne bílá hříva a vzápětí na volný břeh vyjede celý chlapík na koni. Podle oblečení jde asi o baču, který se vydal zkontrolovat stádo. Části naší smečky se jezdec nelíbí a tak jako smyslů zbavení poskakují na žbrlení betonového hrazení nad řekou a štěkají, až jim hlasy přeskakují. Pár z nich dokonce seběhne po příkré betonové navigaci dolů a dotírá. Bača se ožene a zrychlí. Dívám se za ním s nostalgií, taky bych se tu jednou chtěla takhle projet na koňském hřbetě, ale v Rumunsku jsem zatím bohužel neměla to štěstí.

Scházíme po štěrkové cestě k Argeş, tam, kde obvykle v létě kempujeme. Dneska by to nešlo, na stanování už je docela dost velká zima a i když se mi to ze začátku až tak nepáčilo, teď jsem ráda, že spím pod střechou a radiátor u okna hřeje. Scházím k řece. I v létě je ledová, teď ale doslova pálí jako arktický mráz. Být tu sama, asi bych se vydala ještě dál za ohyb, směrem k vodopádu, zbytek by se ale rád vydal zpět. Jdeme nikoli po silnici, ale dolem, podél břehů tiše cinkající Argeş. Naše psí smečka pobíhá okolo nás s nezmenšeným nadšením. Připojil se i zbytek, který přestalo bavit nahánět baču za řekou. A tak jdu, pod nohama mi šustí tráva, sem tam mi sjede dlaň po psím hřbetě nebo hlavě pohotově nastavené k pohlazení. Je to dokonale domácké.

Jelikož schody po navigaci jsou až za dalším ohybem řeky, která nám přetíná cestu, a museli bychom se brodit, vylézáme po šikmé betonové stěně. Někdo dobře, někdo hůře. Já osobně jsem tak trochu nestabilní typ, takže s povděkem přijímám nastavenou dlaň od Alexe, který mi pomáhá se vytáhnout nahoru. Než dojdeme k penzionu, bača se vrací. S malým stádečkem krav a pár telaty. Naši smečku zas posedne lovecký běs. Štěkají jak pominutí a nakonec část z nich sbíhá dolů, kde se logicky snaží dostat právě telata, tedy nejslabší kusy stáda. Nakonec se vše odehraje bez zranění na obou stranách. Bača mizí mezi hložím a psi se vrací k nám.

Jdeme na večeři. Jídelna penzionu je rozlehlá, vybíráme si nám sympatický stůl a necháme se hýčkat. A je pravdou, že se mladý hezký číšník snaží všemi silami. Cokoli si vyvzpomeneme, to nám s úsměvem splní. Několikanásobné objednávání, takže k nám musí běžet několikrát, čaj do půllitru, ke slazení med a další přání. Jídelní lístek je tu rumunsky a anglicky, některé místní názvy jídel ovšem přeloženy nejsou, týká se to hlavně polévek, tedy legendárních rumunských ciorb a tak předčítám z rumunské verze jídelníčku a vysvětluju a doplňuju, co je potřeba.

Valná většina z nás si dává jehněčí šašlik s mamaligou a kysanou smetanou. Maso je výborné, jemné a měkké, ale jen ve fázi, kdy je horké. Jak chladne, poněkud zatuhne a zlojovatí. Ale pořád je to dobré.

Venku už dávno padla tma. Hodiny se pomalu sunou k desáté večerní. Je čas jít. Jdeme se nahoru připravit. Teple se obléct, vzít si čelovky a baterky. A někdo možná štipec odvahy. Stojím s Alexem na balkoně a koukáme nahoru. Osvětlené Poienari oranžově září do noci. Jako drahokam ve tmě. Jdu se přiobléct a když se vrátím na balkon, hrad je pryč. Zjevně mimo sezonu osvětlení vypínají nikoli o půlnoci, ale už o desáté večer. Ještě, že jsem si ho stihla vyfotit.

Venku je chladno, až skoro mrazivo, je citelně znát, že už minulo září a nastává říjen. Zapnu si bundu až ke krku. Nálada je zatím uvolněná, plná zřetelného nadšení z nadcházejícího dobrodružství. No, snad jim to vydrží. U paty schodů, hned vedle transformátorů elektrárny, rozžíháme baterky. Před námi je závratné stoupání čítající 1480 schodů a na jeho konci snad možnost setrvat ve zdech Poienari  a rozjímat, než se nad hradem rozklene horská půlnoc, a snad zaslechnout dávno neslyšené povědomé kroky, cinkot ostruh a zvuk koňských kopyt mířících tmou od brány na nádvoří.

Začínáme stoupat a zas je to stejné, jako před šesti lety, divné stojaté ticho a velmi divný pocit z temného lesa okolo nás. Jenže dnes je nás naštěstí pět a nikoho ani nenapadne se odpojit jako minule, všichni se držíme instinktivně pohromadě, a já jsem tomu velmi ráda. Jít o samotě tímhle lesem nahoru byl jeden z nejmrazivějších zážitků, které jsem absolvovala. Tehdy mne zachvátil takový nesmyslný pocit děsu, že jsem nahoru skoro utíkala, ač jsem těžký astmatik.

Teď stoupáme v sevřeném chumlu, povídáme, sem tam vylétne, byť malinko nejistě, vtípek. Mrazivý pocit z lesa to rozpouští natolik, že tentokrát jsem relativně v pohodě. Pravidelně odpočíváme, sem tam proběhne doušek pálenky, která iracionální obavy i zimu rozpouští také velmi účinně. A takhle se pomalu, ale jistě, dostaneme ke kamenu úrazu celé téhle výpravy, k mříži a kameře na kastelánské budce. Teď se bude lámat chléb. Teď se uvidí, jestli jsou ostatní ochotni pro vidinu zážitku stanout ve zdech Draculova hradu riskovat. Zda jim tenhle zážitek stojí za případné komplikace či oplétačky s rumunskou policií.

Jak zjišťuju, mříž od minule ještě prodloužili dál dolů po svahu, ale ještě pořád se to dá s jistou dávkou opatrnosti slézt a obejít. Červené oko kamery na kastelánské budce nás bedlivě sleduje.

„To by asi šlo,“ dumám s pohledem upřeným dolů a hodnotím záchytné body, kořeny, kameny, vše, o co se bude moci noha dobrodruha opřít.

„Někdo sklouzne a zabije se,“ Oponuje Láďa a je vidět, že se mu do toho opravdu nechce. Jenže já to už minule vzdala, dneska už to neudělám. Co když tu možnost mám dnes naposledy? Co když příště bude mříž ještě o pár metrů níž do srázu a už nebude fyzicky možné překážku překonat? Co když je to dnes naposledy, kdy budu moci pohlédnout na hvězdné nebe z hradeb Poienari  a prožít půlnoc v jeho zdech? Projít se po liduprázdném temném nádvoří a setrvat chvíli u knížecí ložnice. Zaposlouchat se do větru a snad znovu uslyšet, uvidět, ucítit. Co když je to dnes v noci loučení?

„Já bych to dala,“ prohlásím. Holky mne kupodivu podpoří, i Alex se tváří příznivě.

„Mně se do toho nechce,“ trvá na svém Láďa. Ne, mříž je opravdu ten nejmenší problém, překonat ji bude pořád ještě relativně snadné. Pokud já mám z něčeho obavy, je to kamera a její rudé vševidoucí oko.

„Spíš mne děsí ta kamera,“ obrátím Láďovu pozornost. „Je pravá, nebo „fejková“?“ „Fejk,“ odváží se zhodnotit Láďa a já mu věřím, je elektrikář a podobné věci mají v sortimentu. „Podobné prodáváme,“ potvrdí mi vzápětí.

„A co když ne, jsme ochotni to riskovat?“ ptám se. Rozhostí se ticho. Chvíli o tom debatujeme, ale nakonec se shodneme, že se snad zvládneme vymluvit a že i na pokutu bychom se složili. Ale Láďovi se pořád nelíbí představa slézání svahu a tak se pokouší nás přemluvit, abychom se vrátili. „Já bych šla,“ prohlásím, co nejpevněji svedu. „Já taky,“ následuje mne ozvěnou Věra. „Já bych se tam taky ráda podívala,“ dí i Monika. Alex souhlasí od začátku a tak je rozhodnuto. Láďa je přehlasován, jdeme dál. Největší diverzní akce téhle dovolené a mého života začíná.

Jsem člověk, který až chorobně dodržuje pravidla a každé sebemenší odchýlení, lež, podvůdek, nesu velmi těžce a považuji to za velmi nečestné (ehm..koho mi to jen připomíná??). Tohle, co se teď chystám udělat, se dalece vymyká mým limitům, přesto tady neváhám ani chvilinku. Opatrně šplhám dolů, visíce za ruce na mříži a chystám se na férovku vloupat do střeženého objektu. A místo studu, v okamžiku, kdy stojím v pořádku na betonu na druhé straně pod kastelánskou budkou, mne zachvátí nadšení. Před námi už je jen pár schodů, v paprscích baterek se míhají cihlové zdi hradu bičované větrem.

Začínám stoupat. A stejně jako před lety, i teď jako by studený vítr náhle nebyl tak studený, jen vlahý, příjemný a konejšivý, co mne na prahu hradních bran vezme do náručí a pohladí po vlasech. Je to jen chvilka, pocit, hladivá dávná vzpomínka, pocit absolutního bezpečí.  Zastavíme se na přední hradbě, hned u brány a hledíme do jasné karpatské noci. Najednou mezi větrem rozhoupanými větvemi listnatých stromů blýskne světlo. Nadskočím.  To světlo se pohybuje. „Někdo jde nahoru za námi,“ vyjeknu potichu. S obavami pozorujeme pohybující se světélko. Chvíli se nám zdá, že míří za námi nahoru. „Co mu řekneme?“ ptá se někdo. „Nějak to ukecáme,“ optimisticky se vyjádří další. Inu, co jiného nám také zbývá. Jenže světlo, které už mělo být minimálně pod popravištěm, se pořád míhá stále vzadu u kastelánské budky. „Ty, hele, to je asi světlo na budce,“ vyslovím domněnku. Ještě chvíli světélko podezřívavě pozorujeme, abychom mohli definitivně potvrdit , že má domněnka je správná. Skutečně je to světlo na kastelánské budce. Jak jsou větve rozfoukané větrem, odhalují ho a znovu zakrývají, takže to vypadá, že se to hýbe. Velmi zhluboka si oddechneme a já si znovu s ulehčením dovolím ponořit se do toho příjemného pocitu klidu a domáckosti. Pocitu, který ale nevydrží vůbec dlouho.

Jak stoupáme k nádvoří, vytrácí se jako teplo vyvanuté oknem otevřeným do studené noci a je nahrazován něčím jiným. Tím, co je nehmotnou součástí tohoto místa stejně jako jeho vlídnost a teplo. To, co okultisté, kteří tu kdy byli, nazvali dračím dechem. Prapodivná, mrazivá, temná a tíživá energie, pulzující z každé spáry a každého kamene. Nevím, zda vůbec, případně nakolik, tuhle energii vnímají ostatní, ale pro mne je to jako vždy…..jako když mne vezme hlubina. Vedu je po baštách, přes nádvoří a pak, nakonec, dolů k donjonu. Tohle místo je v celém hradě to nejhorší. Tady odtud to sálá nejvíc. Tady se dějí ty nevýraznější paranormální projevy a do rána tu vydrží málokdo z těch, co si tu vůbec odvážili ustlat. A i ti obvykle bývají ráno bledí, zamlklí, vykazující projevy šoku a nevolnosti, v horším případě je potřeba je křísit a po uvedení do normálnějšího stavu zarytě odmítají o průběhu svého noclehu hovořit. I já jsem odtud před lety odcházela ráno pobledlá a zamlklá.  Ale nikoliv vyděšená jako všichni ostatní, přestože byly okamžiky, kdy to celé bylo opravdu děsivé. Nevím, co tu zažili ostatní, ale mně se tu nic zlého nestalo. Čímž neříkám, že se nestalo nic. Naopak. Ale asi mohu říci, že jsem jedna z mála, koho hradní pán přijal vlídně.

A teď tu znovu stojím, nikoliv sama, ale s dalšími čtyřmi lidmi a vyprávím, že tohle je to místo, kde jsem si posledně ustlala. Napínám uši, jestli neuslyším cinknout ostruhy nebo vrznout dveře, ale nato je nás tu asi moc a tak s ostatními odcházím poněkud zklamaně. „Vrať se sem sama,“ hvízdá mi vítr do uší a já vím, že bych měla. Jenže, ten ledový, temný dech mně zmrazil stejně jako před lety, až mne to zaskočilo, jako intenzivní a zlé to zase je. Budu muset sbírat hodně odvahy, abych přišla zpět.

Sedáme si v prostřední baště a pozorujeme hvězdy. Láďa pojme nápad nafotit noční nebe nad hradem na hodně dlouhou expozici, která zachytí hvězdy ve svém pohybu po nebeské báni. V tom případě ale musíme vydržet zůstat sedět. Trochu se mi uleví, ale mám i špatné svědomí, že k donjonu nejdu. Sedíme potmě a tiše povídáme.  Koukám do oblohy a zas hvězdnou pláň nad mou hlavou protne létavice. Střídavě upírám zrak k nebi a střídavě se zvědavě rozhlížím. Nahoře u zábradlí najednou ve hře stínů cosi kovově blýskne. Tma jakoby tam zhoustla do temnějšího tvaru. A zas to blýsknutí. Začínám mít pocit, že tam nahoře někdo stojí a dívá se na nás. Své divoké představy a teorie ovšem dál nešířím a jen tiše sedím a užívám tu chvíli.

Tak nějak samovolně vyplynulo, že i poté co Láďa pořídí svůj vysněný snímek, počkáme tu na půlnoc. A tak čekáme. Ostatní se snaží atmosféru odlehčit a tak vytvářejí pár vtípků na adresu zdejších projevů hradního pána. Chvilku se nic neděje a tak vtipkování pomalu nabírá na intenzitě. No, jsou na nejlepší cestě, aby se jim to vrátilo. Zřejmě ve formě nějakého drsnějšího vtípku či něčeho podobného.  Nic hrozného, už to tu znám a vím, čím tu překročit meze a zdejší síly opravdu nakrknout a to se tady zatím neděje. Jediné co dělám, je že napjatě čekám, copak se přihodí. Ostatní nabírají čím dál víc kuráže a potichu se smějí.

 „Vy si z toho děláte legraci, ale počkejte, až se něco stane,“ varuju je.  A sotva to dořeknu, obzor protne létavice, ale nezmizí, nevyhasne do nicoty, jak to létavice dělají, letí dál, blíž. Je to mžik, vypadá to celé jako z nebes vystřelená světlice, bílonazelenalé, oslepivé světlo, které hrad na pár vteřin rozsvítí do jasného dne. A pak je zas tma. Věra zaječí a chytí se v té tmě za nejbližší ruku a já mám chuť se nahlas rozesmát.

„Ty vole, a to bylo co?“ řekne někdo. „To máte za to, že si tady nahoře děláte z hradního pána šprťouchlata,“ zubím se já. „Tys, tys to řekla, že se něco stane, a ono se to stalo,“ říkají mi všichni o překot. Ano, takhle to tu funguje. Opravdu netuším, jestli to byla náhoda nebo co to k čertu vlastně bylo, ale bylo to sakra efektní.

„Bude půlnoc,“ poznamená Láďa. „Po půlnoci půjdeme dolů.“

„Chtěla bych k donjonu,“ špitnu. „Běž, jestli chceš,“ říkají mi, ale já se přesto všechno nedokážu odlepit od hradby. Po půlnoci, slibuju si. Jenže když půlnoc pomine a já konečně seberu odvahu, zavelí Láďa sestup a všichni se sbírají k odchodu. Sakra, to jsem tedy nezvládla. Neochotně se zvedám, když tu vedle mne promluví Alex: „Hele, já mám pocit, že nahoře někdo stojí, vy ne?“  Na chvilinku se zarazím, překvapuje mne, že v tom nejsem jediná, ostatní nevnímají vůbec nic, nakonec ale jen pokrčím rameny a tiše odpovím: „Ano, já vím.“

Ještě na schodech se ohlížím. To jsem to zas zvrtala, myslím si a jistojistě vím, že sem budu muset zpátky, abych to odčinila. Znovu v noci vylézt nahoru, posypat si pomyslně hlavou popelem a o samotě si ustlat v portálu donjonu. Až bude ten správný čas, přivede mne to zpět, než si stihnu uvědomit, že se to děje.

Tiše scházíme dolů a cesta se nám zdá najednou hrozně krátká. Je to chvilinka a už jsme dole u elektrárny. Malinko s obavami se rozhlédnu, ale odnikud žádný policajt naštěstí nevyskočí. Skutečně nám to prošlo. Takže je to jasné. Příště i s noclehem nahoře.

Je pozdě, k jedné ranní a tak se moc nevybavujeme, pácháme rychle večerní hygienu a jdeme spát. Usínám tak rychle a tvrdě, jak už se mi to hodně, ale opravdu hodně dlouho nestalo a za celou noc mne nevyruší nic a nikdo. Přesto ráno u snídaně zjišťuji, že naše návštěva nahoře na hradě  (ostatně je tomu tak vždy) byla oplacena. Monika s Láďou vypovídají, že slyšeli, jak jim někdo na terase šoupe s nábytkem a také kroky nahoře nad hlavou, kde už je jen půda. Přesto tvrdí, že to asi byla jen jejich rozjitřená fantazie a nic jako toulavá duše valašského knížete, který dodnes dohlíží nad svým panstvím, prostě neexistuje.