Graenino útočiště

Snídáme bohatě, šunku, sýry, omeletu, zeleninu. Obsluhuje nás ten samý číšník jako včera. Rozesmátý kluk s jiskrnýma očima, kterého ještě pořád nezačalo štvát naše vymýšlení si nadstandartních objednávek. Jelikož mi dochází hotovost, ptám se po možnosti platit kartou. Rumunsky. Že prý musím k baru. Než se to všechno vyťuká a načte, dá se se mnou mladík do řeči.

„Víte, já si včera večer nejdřív myslel, že jste Rumunka,“ povídá mi. „Da?“ vydoluju ze sebe značně překvapeně. „No, máte totiž strašně dobrý přízvuk. Jako byste se tu narodila,“ vysvětluje mi. „Vy tu žijete?“, zeptá se vzápětí. „Nene, jsem tu na dovolené,“ vrtím se smíchem hlavou. „Ale učila jste se, že?“ „Da,“ pokývu. „Učila.“ „A jaká se vám zdá rumunština,“ je zvědav jako každý správný patriot. „Krásná, ale těžká,“ odvětím. Celý se po té větě rozzáří a krásný den mi přeje obzvláště květnatě a hezky. Rumunsky. A zní to, jako když zazpívá vítr v korunách.

I když už jsme včera v noci jednou na hradě byli, část z nás se znovu vydává na 1485 schodů dlouhé stoupání směrem k hradním zdem. Konkrétně já, Minča a Láďa. Ti dva si chtějí vyfotit hradní zříceninu za dne a ve slunečním svitu, a já…já prostě nemohu jinak. Takhle zrána naštěstí není na hradě ještě moc turistů a hned na schodech nás vítá bílý vůdce poenarské smečky s vlčíma očima.  Pohladíme si všichni tři ohonem nadšeně vrtícího psovlka a stoupáme dál. Pes, který zjevně mimo údolí stráží i zdi poenarského hradu, se vydává s námi. Nahoře si lehne na nádvoří, občas se ohlédne a zas si spokojeně lehne. Projdeme celý areál, nacvakáme pár fotek, tentokrát s Mončou pořídím nezbytnou fotku u donjonu a pomalu se obracíme dolů. Tentokrát nemohu chtít, jako v některých případech, aby ostatní sdíleli tiché kouzlo tohohle místa a setrvali tu v rozjímání třeba několik hodin a tak se poměrně brzo obracíme nazpátek. Náš pes nás doprovází dolů na schody a pak se za námi dlouho dívá, než zmizíme mezi listovím na stezce pod kastelánskou budkou.

Na parkovišti před hotelem zaparkovala celá skupinka nádherných veteránů a tak náš odjezd není tak rychlý, jak jsme původně předpokládali. Fotíme si nádherná nablýskaná auta a já s lítostí pozoruju, jak se po parkovišti motá ukrutně ušmudlané a ukrutně malinké štěňátko. Může mu být jen pár týdnů a je tu úplně samo. Pobíhá od jednoho dospělého psa k druhému, ale všichni ho buď ignorují,  nebo ho odhánějí. Zaběhl se snad jen od mámy a sourozenců nebo přišel o celou svou psí rodinu? Nikdy jsem neměla tak intenzivní chuť si odtud odvézt nějaké zvíře tak jako teď. Je mi ho líto. A ještě horší je ten pocit, že víte, že pro něj nemůžete nic udělat, že vám ho přes hranice nepustí.

Konečně vyrážíme. Vzhůru se šplháme k přehradě Vidraru. Ještě poslední pohled na Poienari a už se řítíme mezi lesy. Stále výš a výš. Na koruně hráze na chvilinku zastavujeme, na pokochání se výhledy a nacvakání pár fotek. Tradičně pak samozřejmě stavíme u vodopádu u stánků, kde pilně ochutnáváme a nakupujeme první dobroty a jednu fotopauzu zařazujeme ještě těšně před hraničním tunelem. Zamávám zelenému Valašsku, vjedeme do tmy a vyjedeme už v Transylvánii. U Balea lac je rok od roku čím dál víc lidí. Necháváme se donavigovat na volné místo na placeném parkovišti a vydáváme se na obchůzku. U Bale lac je poslední dobou stejný Disneyland a vřava jako pod Branem, já tu ovšem musím zastavit pokaždé. A to z dvou důvodů. Kvůli krásnému ledovcovému jezeru, které je skryté v plochém ledovcovém údolí za skálou, před kterou stojí parkoviště a kvůli jídlu. Právě tady je tržiště, kde člověk může po kupě sehnat všechny dobroty, které rumunská země nabízí. Medy, sýry, pálenky, klobásy, masa, džemy. Nejdřív lae s ostatními jdu pojít se okolo ledovcového jezera a až pak  se vydávám mezi voňavé stánky, ochutnávám a pomalu si skládám seznam, co a u kterého stánku nakoupím.

U jednoho stánku se dávám do hovoru, protože se mi zdejší sortiment obzvláště líbí. Bavím se s paní prodavačkou o tom, co je z čeho a co mohu ochutnat. Vybírám uzené z divočáka, jelena, vepřové klobásky, kus uzeného jehněčího, platím a děkuji.  Až ve chvíli, kdy uklízím peněženku, si uvědomím, že jsem celou konverzaci vedla rumunsky. Aniž bych si to uvědomila. Zajímavé. Na začátku dovolené vždycky koktám a na konci už mi do mysli vplouvají i celé věty. U dalšího stánku si dopřeju ještě bochník sýra a u dalšího sklenici světlounkého akátového medu.

Klesání na transylvánské straně hor dolů do údolí je závratné a prudké a Alex šíleně lituje, že tu nemá pořádný sportovní vůz, se kterým by si tu pořádně zařádil. ale i tak je šťastný, že může alespoň nějaký volant držet v ruce, i když je to polododávka.

V Sibiu řešíme problém s ubytováním. Ukázalo se, že na rezervaci se měla uhradit záloha, takže nám ji zrušili a nebydlíme. Po chvíli paniky a žhavení bookingu vyjde najevo, že majitel nám vytvořil rezervaci jinde. Takže štěstí v neštěstí díky nekonečné rumunské ochotě. Sice se trochu bojíme, že to bude díra, je to až někde na kraji města. A tak si vytvoříme náhradní plán, pojedeme se tam podívat a když to bude špatný, najdeme si něco na bookingu. A tak jedeme. No, je to fakt hodně daleko od centra. Nicméně je to obrovský apartmán v přízemí rodinného domu s velkou zahradou, kde ve výběhu pobíhají dva nádherní švýcarští ovčáci, a pan majitel je upovídaný vysmátý sympaťák. Dává nám mapku, rady a doporučuje, rozhodně nevynechat Oktoberfest, který se právě koná v centru. Díky tomu je dnes pivo po celém městě levnější a na Velkém náměstí se dnes bude zpívat a tančit do noci. Padne dotaz, zda jsme tu poprvé. „Já ne,“ zvednu oči k majiteli. „Já už tu jsem počtvrté.“ „Tak to už to tu znáš jako doma. to vám nemusím ukazovat cestu,“ Rozesměje se majitel. Ještě domluvíme odjezd, protože budeme vyjíždět hodně brzy zrána a vyrážíme pivu a zpěvu vstříc.

Ano, fakt je to hodně daleko, dobrých dvacet minut k řece a ještě dobrých deset minut, než se před námi objeví první nízké domky dolního města. Ale na druhou stranu, alespoň vidím části Sibiu, které jsem ještě neviděla, potkáváme třeba zděnou tržnici, o které jsem dosud neměla ani ponětí. A pak se už před námi zvedne kopec a v zapadajícím slunci silueta katedrální věže nad změtí středověkých střech. Srdce si mi sevře a zrychlím. Jsem doma. Doma ve svém milovaném městě, městě, které se mi zdávalo dávno předtím, než jsem do něj poprvé vkročila, městě, kde prožil své poslední klidné Vánoce Vlad Dracula před tažením do Srbska, a městě, kde navěky odpočívá jeho prvorozený syn.

Vystoupáme po schodech na plácek za katedrálou, branou ve věži, kde provozují svá řemesla krojovaní transylvánští Sasové. Teď už je ale zavřeno, své hrníčky a řezbařinu už mají uklizenu a s největší pravděpodobností sedí v pivním stanu na Velkém náměstí a pijí pivo. Z plácku projdeme zadem okolo Casa Lucembrug přes Most lhářů přímo na Malé náměstí. Tyčí se tu pódium, odkud zaznívá divoký nápěv houslí a táhlý halekavý zpěv, který si nejde s ničím jiným splést. Cikánská muzika. Jak se ukáže, mimo Oktoberfestu tu probíhá ještě mezinárodní festival romské kultury a Sibiu tedy ani tentokrát nezklamalo, když mi připravilo kulturní program. Na kraji náměstí si sedáme do útulné hospůdky, objednáváme Ursuse a posloucháme zběsilý ohnivý rytmus cikánských skladeb. Jak jinak, Rumunsko se s námi loučí velkolepě a s plnou parádou. Pozoruju ruch na Malém náměstí a jako vždycky tady, upadám do sladkého, šťastného klidu. Čas se zpomalil. Je jen zpěv houslí, stíny dloužící se na středověkých střechách a pocit, že jsem prostě a jednoduše doma a že jestli ještě někam mimo své rodné země patřím, tak sem. Sem do Transylvánie, sem…do Sibiu.

Zavdáme si mimo piva, které je skutečně o 2 lei levnější než jindy, i bohatou večeři. Po letech opakuju první jídlo, které jsem si kdy v Rumunsku dala a to sibiňský plátek, což je plněné vepřové se sýrem. Než dovečeříme, zcela se setmělo.

Jdeme se ještě chvíli cournout městem. Okolo katedrály, dál okolo domu sibiňského purkmistra Tomase Altenberga, který tu stojí už od Vladových časů, až nás ulice zavede k pravoslavné katedrále. Uvnitř se svítí a ven se dere melodický zpěv. Zrovna je mše. Tiše vejdeme. A mne jako pokaždé na pravoslavné mši obklopí pocit mystična a neskutečna. V příšeří kostela v oparu z kadila, zpívá vpředu u ikonostasu kněz táhlou, melodickou liturgii. Má krásný znělý hlas, stejně jako jáhnové po stranách, kteří mu přizvukují. Skloním hlavu a zavřu oči. A dovolím si chvíli se ztratit v nekonečnu, než je čas jít a ponořit se naopak do víru světské zábavy.

 Je čas přesunout se na Oktoberfest. Na Velkém náměstí stojí obrovský pivní stan a okolo jsou rozestavěné stánky a atrakce. Proplétáme se davy, pozorujeme děti na dětské horské dráze, autodrom a mírně adrenalinovou atrakci, kde se sedačky houpou a točí v šílené rychlosti. Vedle vidíme dvě rotující ramena na další atrakci, zaznamenáváme i vláček a kolotoč. Z pivního stanu duní hudba. Uvnitř je příšeří, po stranách grily s klobásami a masem a pivní pípy, uprostřed v ploše pak stoly a lavice. Na pódium právě přichází velká kapela s bohatou dechovou sekcí. A pak spustí, ostrým rychlým swingovým tempem předělávky všech možných světových hitů. Jsou naprosto úžasní. Sibiňský pivní stan tleská do rytmu a tančí. Dáváme si pivo a houpeme se do rytmu taky. škoda, že ráno v pět vstáváme a nemůžeme pařit. A tak s lítostí po chvíli poslechu odcházíme ven. Když míjíme aktrakce, podíváme se s Mončou po sobě. Napadlo nás to obě. Něco z toho vyzkoušíme. A tak už za chvíli sedím přikurtovaná na té méně hrozivě vypadající adrenalinové atrakci a Monča vedle. A za chvíli už se točíme, padáme, letíme, ječíme. A smějeme se jako blázni. Pro takovéhle okamžiky stojí žít. Jenže nic netrvá věčně a tak, protože už se dost připozdilo, chtě nechtě se obracíme „domů“. Cestou si ještě všichni fotíme vývěsku sibiňské divadla, které aktuálně uvádí divadelní adaptaci knihy Dobrý voják Švejk a bez moc dlouhého povídání se v apartmánu ukládáme ke spánku. Tentokrát nespím dobře, stále se budím a tak když ráno v pět vstáváme, jsem jak zmlácená. S lítostí dávám Sibiu sbohem a vyjíždíme.