Graenino útočiště

Vstávám poněkud nedospalá a s bolavými zády. Modré, svěží ráno, chladivá voda a horká, sladká káva to ale hned spraví. S Verčou jsme k odjezdu připravené poměrně bleskurychle, ale Libor se rozhodl se loudat. Než se vykoupe v potoce, dopije kávu a sbalí věci, už se docela nudíme. A pak že prý ženské se vypravují dlouho.

Naše první dnešní zastávka je ves jménem Marginea. Úplně obyčejná, ničím nezajímavá. Až na jednu věc. Právě tady se dělá slavná redukčně pálená vlešťovaná keramika, která jakoby vypadla z archeologických učebnic.

Zkusmo zastavujeme před jednou z dílen s přidruženým krámkem s hotovými výrobky. Vlezu dovnitř a ztuhnu. Paní za pokladnou také. A pak se obě rozesmějeme. Jak je svět maličký. Přesně s touhle paní se totiž v posledním roce potkávám už potřetí. Loni o Velikonocích jsem si u ní v zahradách Schönbrunnu ve Vídni kupovala sadu překrásných kraslic a hned pár týdnů nato jsem si od jejího stánku na rumunském jarmarku v Praze odnášela černě vypalovaný hrníček a misku. A teď tu stojím, v zapadlé moldavské vesnici a ze všech dílen na černou keramiku jsem si vybrala zrovínka tu její.

Nevím, na co se mám koukat dřív. Do oka mi hned u vchodu padly veliké hrnce na zelí, ale říkám si, že se musím držet trochu zpátky, nebo z téhle dovolené povezu suvenýrů celý dvoukolák. A tak si nakonec vybírám jen štíhlý vlešťovaný džbán, který se bude krásně doplňovat s hrníčkem a miskou, co už mám doma.

Dalším místem na pořadu dne je městečko Radauţi. Je tu rušno, plno lidí a pekelné vedro. Nemůžeme najít místo k zaparkování a tak nakonec drze schováváme auto na parkovišti spořitelny. Abych alespoň trochu ulevila svému svědomí, že stojíme, kde nemáme, jdu si vybrat do bankomatu peníze. A pak se vydáváme hledat to, kvůli čemu jsme sem přijeli. Klášter a v něm nejstarší kostel v Moldávii, místo posledního odpočinku hned několika moldavských knížat.

Rázujeme dlouhou ulicí, kterou si okamžitě přezdíváme na „Pohřební“. Nejčastějším obchodem tu je totiž pohřební služba. A tady se rozhodně neschovávají za tmavá decentní skla prostých, prázdných výloh a nenápadné cedule jako u nás. Tady v doširoka otevřených dveřích i na přilehlém chodníku pyšně předvádějí své nejlepší pohřební věnce a kytice a své nejluxusnější a nejpohodlnější rakve, které jsou jistě daleko lepší a taky levnější než ty o pár krámů vedle.

Za chvíli zjišťujeme, že jdeme zřejmě špatně a tak se lámaně ptáme okolojdoucích. A absolvujeme celou tu cestu lemovanou pohřebními kyticemi a rakvemi zase zpátky až ke spořitelně. Chvíli se chladíme v přilehlém parku ve stínu pod vzrostlými stromy a obdivujeme místní pravoslavnou katedrálu.

Klášter s kostelem, který hledáme, je o kousek dál po chodníku při hlavní silnici. Nalevo od kostela v parku je velká jezdecká socha knížete Štěpána Velikého a přímo před klášterní hradbou i jeho busta.

Radauţský klášter je téměř zcela prázdný, s potemnělým interiérem, kde v hebkém šeru poblikává jen pár svící a kde tváře svatých na stařičkých freskách vystoupí ze stínů, až když k nim přistoupíš úplně blízko.

Po obou stranách kostelní lodě spočívají kamenné knížecí sarkofágy, některé zdobené, jiné prostinké, jména na cedulkách mi ale mnoho neříkají, moldavskou dynastii tolik nastudovanou nemám, abych si pod každým jménem vybavila osobu nebo snad dokonce konkrétní tvář.

Zpátky v autě schovaní za budovou spořitelny sáhodlouze mudrujeme, kam se podíváme dál. Hlavním bodem debaty je, jestli jet nebo nejet do Putny. Monastýr v Putně je stranou naší trasy, přímo na ukrajinských hranicích a v průvodci je o něm jen kratičká lakonická zmínka. Tak proč tam jet, ptají se mě Verča i Libor. Váhám, krčím rameny, ale od tečky na mapě s tím jménem se nemůžu odtrhnout. Stále dokola měřím vzdálenost z Radauţi a počítám, kolik kilometrů bychom si zajeli. I když vím, že nás to zdrží a vlastně bych o tom tedy logicky vůbec nemusela uvažovat a rovnou do GPS zadat kostel v Arbore, který je při trase směrem na klášter v Humoru, nemůžu si pomoct.

„Tak co? Poslední slovo?“ nadhodí Verča.

Ještě jednou kouknu na mapu, pak na hodinky.

„Jedem.., já se tam prostě musím podívat,“ rozhoduju. A tak jedeme, netušíce, že tohle rozhodnutí nám přinese jeden z nejúžasnějších zážitků celé naší výpravy.

Že se na nás chystá nějaká čertovina jsem měla předpokládat už v okamžiku, kdy jsme vjeli do městečka. Ale přísahám, že to, co se dělo v příštích pár hodinách, mě nenapadlo ani v nejdivočejším snu.

Stejně jako před dvěma dny v Bârşâně, i v Putně vjedeme přímo doprostřed pouti. Pomalu se suneme mezi davy lidí, jen koutkem oka zaznamenám vlevo houpačky, kolotoče a stánky. Mou plnou pozornost, nebo alespoň tu část, kterou jsem schopna v tuto chvíli za volantem postrádat, ovšem upoutá dění v ulici napravo od houpaček. Do pestrobarevného průvodu se tu řadí nádherně vyšňoření koně, ozdobení čabrakami na nablýskaných hřbetech a s pentlemi zapletenými v pečlivě vyčesaných hřívách a na každém z nich jeden krojovaný jezdec. Bohužel se ale nemůžeme zastavit a vyfotit si je, policista na křižovatce na nás mává, že máme bez přerušení pokračovat dál. A tak chtě nechtě pokračujeme. Auta před námi i za námi nás zanesou až na velké parkoviště na louce u bystré říčky. Vystoupím a rozhlédnu se. Klášter je přímo přede mnou.

Věže putenského monastýru se vypínají k azurovému nebi stejně jako kdysi. Je to jak okno do pradávných časů. I ty davy poutníků jsou tu správné a patřičné a neruší tu věkovitou atmosféru. Naopak. Vyvolávají představy podobných, dávno minulých poutí k hrobům milovaných knížat a kněžen. Splynu s tím davem a nechám se unášet ke klášterním branám. Na auta zaparkovaná dole jsem dávno zapomněla, nevnímám ani moderní oblečení účastníků poutě. Vidím jen prastaré zdi monastýru, jeho střechy laskané odpoledním sluncem, sutany mnichů a  řádové oděvy mnišek barvy krkavčího peří a v uších i v duši mi zní vyzvánění putenských zvonů.

Putenský monastýr jako jeden z mála zdejších velkých klášterů není malovaný a tak stojí mimo zájem i trasy většiny turistů. Naštěstí. I přes absenci rozmáchlých, dechberoucích fresek je totiž ze všech z nich ten nejkrásnější, plný Božího klidu a věkovitých vzpomínek.

Pro Moldavany je to jedno z nejposvátnějších míst v zemi, protože právě tady sní svůj věčný sen kníže Štěpán veliký, možná ten nejlegendárnější vojvoda v dějinách moldavského knížectví. A nejenom on. Putna byla odjakživa tradičním místem posledního odpočinku moldavské knížecí dynastie, takže knížat a kněžen tu pod podlahou kostela leží celá řada.

Zvědavě se toulám zšeřelým kostelem. Štěpánův hrob je osvětlen jako ve svátek a je zasypaný čerstvými květinami. Dnešní pouť je tedy zřejmě věnována právě jemu. Pomalu procházím okolo jednotlivých výklenků s kamennými zdobnými sarkofágy a luštím informační cedulky u hrobů. Hledám Ruxandru, valašskou princeznu a pozdější moldavskou kněžnu, choť vojvody Bogdana, vnučku legendárního vojvody Vlada Draculy. Její jméno ale na žádném z náhrobků není. Když se přiloudám k poslednímu, už ani moc nepočítám, že ji najdu. Začnu číst a naděje definitivně pohasne…“Zde leží vojvoda moldavský…,“ slabikuju rumunsky. Takže nic. Pak ale přelétnu jméno a srdce mi překvapením vylétne až do krku. Ne, samozřejmě to není Xandra, tu jsem skutečně nenašla, je to ale někdo jiný, někdo, o kom jsem vůbec netušila, že by tu mohl být. Nevěřícně jméno přeslabikuju znovu. Pořád tam je, černé na bílém na drobné papírové cedulce. Stefanika. Xandřin syn…

Zatímco já prohlížela hroby, ostatní stihli prohlédnout celý klášterní areál.

„Tamhle vzadu je otevřená jídelna pro poutníky,“ hlásí mi Verča. „Mají tam mísy s polévkou, nějakou zeleninu a bábovku.“

„Mohli bychom tam nakouknout,“ dodává po chviličce. „Vezmu si jen ten jeden kousek bábovky a hned zase půjdeme.“

A tak se vydáváme k refektáři. Chci počkat v předsíni, dva usměvaví mladí mniši mě ale vehementně pobízejí dál. Netuším, kterého z nich to napadlo jako prvního. To, že asi nebudeme místní. Neměli jsme se zjevně tvářit tak nejistě a vyjeveně.

„Odkud vás sem vítr zavál, lidé milí?“ zeptal se ten vyšší a hezčí, s vlasy jako tma a jiskrnýma černýma očima. „Ukrajina?“ zkusil si tipnout ten druhý, světlovlasý. Zavrtím hlavou a nesměle pípnu, s jistotou, že nás teď určitě okamžitě pošlou pryč: „Z Čech…“

Žádné posílání kamkoliv pryč se ale nekoná. Naopak, všechny tři nás s širokým zvoucím gestem postrčí dovnitř do jídelny.

„Tak, teď se tu v koutku posadíme, dáme si trochu klášterní vody na osvěžení, možná pár kousků zeleniny, ty si vezmeš tu bábovku, cos chtěla a velmi pokorně se zase vyplížíme s tisícerými díky ven…,“ tvořím hned na místě v mžiku válečný plán, protože se tu cítím poněkud nejistě a dost nepatřičně. I když jsme sem přišli s úctou, poklonit se hrobům vojvodů, přeci jen, rozhodně do poutníků máme daleko, příliš cyničtí a pochybující, než abychom patřili do tohoto místa pokoje a Boží přítomnosti.

Než stačím uvést svá slova ve skutečnost, stojí přede mnou znovu onen vysoký, černovlasý mnich. A z druhé strany druhý. Třetí, který se zjevil bůhví odkud, přede mnou s úklonou otvírá dubové dveře, kterých jsem si všimla, až když se před ně postavil. Mám intenzivní pocit, že jsem se zbláznila nebo že je to sen. Než se stačím rozmyslet, která z těch dvou možností je ta správná, stojím v malé jídelně před dubovým stolem, který se prohýbá pod horami lahůdek.

„Prosím…posaďte se a hodujte,“ strkají nás na právě tři volná místa u stolu, odkud ale zcela jistě museli naopak někoho před tím vystrkat pryč. Sedí tu několik civilně oblečených lidí, mladá jeptiška a mnich s vysokým čepcem na hlavě a překrásným vykládaným křížem na krku. Má dlouhé šedivé vlasy a vous a bezvěkou moudrou tvář. Vlastně vypadá jako by sestoupil z některé z fresek svatých vedle v kostele. Och…snad to není zdejší opat?

Usměje se na mně, jakoby tím odpovídal na mou nevyřčenou otázku, a pokyne mi na to nejčestnější místo vedle něj.

Tak v tuhle chvíli bych opravdu nejraději utekla. TOHLE si přece v žádném případě nezasloužím.

„No ty ses zbláznil,“ lamentuju v duchu. Samozřejmě vím, že to není vůbec nic platné, a že i kdybych našeho „anděla strážce“ měla v tuhle chvíli před sebou, jediné čeho bych se dočkala, by byl pobavený poloúsměv a nádavkem možná nějaká lehce rýpavá poznámka.

„No jo, tak jo…,“ frflám v duchu a usedám k bohatě prostřené tabuli. Je tu veliká mísa zeleninové polévky, nakládaný úhoř, uzení pstruzi, brambory s bylinkami, olivy, zelenina, jablíčka, svazky jarní cibulky, ošatky chleba. A samozřejmě studená studniční voda a víno.

„Vin?“, drcne do mě přátelsky opat. „E foarte bun.“

„Ne, díky, jedeme autem a já řídím..“ vykoktám rumunsky. „Jen vodu, prosím.“

Dostávám tedy sklenici vody a jsem spokojená. Tedy až na to, že si pořád připadám jako ve snu. Usrkávám horké polévky a pokouším se s otcem opatem vést smysluplnou konverzaci. Ne, že by se mi až tak dařilo. Otec opat se ale tváří, že mu to nikterak nevadí a tak povídá a povídá. A chce, abych povídala taky. Chvilku poslouchá mé nevydařené pokusy o smysluplnou větu a pak se zřejmě rozhodne, že to u mě za střízliva nepůjde a rozmáchle mi poloprázdnou sklenici vody dolije bílým vínem.

„Né,“ zpanikařím. „Já nemůžu. Říkala jsem, že řídím,“ vyjeknu v obraně.

„Mladší to odřídí,“ rozesměje se opat a spiklenecky přes stůl zamrká na Verču, která jen trpitelsky vzdychne, když jí to přeložím.

Snažím se dál vést rozhovor s opatem, a protože jsem jediná, kdo alespoň malinko rozumí, překládám i otázky ostatních určené mým spolupoutníkům.

Znovu je mi dolito víno se slovy: „Vody jen málo, voda je drahá!“ a obrátky, které hovor nabere, jsou čím dál neuvěřitelnější. No, řekněte, věřili byste mi, kdybych vám na otázku, co jsem dělala minulé úterý, odpověděla: „Bavila jsem se s opatem pravoslavného kláštera o autech..“

Ale ona je to pravda. Skutečně spolu rozebíráme objem motoru, značky, kolik má které auto koní a které je lepší, jestli můj Nissan nebo opatův Volkswagen. Když na to pak zpětně kdykoliv doma vzpomenu, absolutně nedokážu říct, jak jsem to dokázala, bavit se o něčem takovém relativně plynule.

Hostina se pomalu chýlí ke konci. Po nezbytné kávě, silné a velmi sladké, nám opat pokyne, abychom povstali. Slovům modlitby, která následuje, bych rozhodně rozumět neměla, a na první poslech jim samozřejmě taky nerozumím, přesto když zavřu oči, a nepřemýšlím o nich, jsem schopná je s ostatními opakovat a vím, co znamenají. Jakoby se mi jen vynořily z paměti, z jakýchsi jejích dávných hloubek, o kterých ani nevím, že je mám. Na konci se automaticky pokřižuju. Opat mě ovšem zarazí: „Ne, ne, to není správně. Máš špatné postavení prstů…Takhle se to má..“

Bere moji ruku a spojí mi palec, ukazovák a prostředník k sobě.

„Takhle…. prsty se musí dotýkat. Jako nedělitelná trojjedinost Boží. Tři a přece jeden. Vidíš? Otec, Syn a Duch svatý..a teď to zkus znovu. Pěkně potřikráte, jak se to správně má.“

Znovu se pokřižuju. Opat se usměje, a na temeni mi spočinou jeho chladivé ruce.

„Bůh Ti žehnej…“

Jsou okamžiky, které se člověku vpálí do paměti navždycky. Tohle byl jeden z nich, uvědomuju si, když se v prazvláštním zasněném stavu ploužím k autu. Putna pro mě už navždy bude velmi výjimečná.

Malovaný kostel v Arbore je osamocený, zapomenutý, skrytý za oprýskanou zdí mezi vzrostlými stromy. Není tu jediný turista. Co by tu také dělali? Skoro nikdo o téhle tak trochu rozpadlé historické perle neví. Do elitní společnosti svých velkých bratříčků zapsaných v Unescu, kam jezdí davy turistů, se Arbore spolu s dalšími malovanými kostely a kláštery dostalo teprve před nedávnem a na své objevení teprve čeká. Zatím si na ně velký svět vzpomněl jen penězi na opravu fresek. Jak jsem šťastná, že jsme sem přišli právě teď, kdy je kostel ještě místem tichého míru, bez komerce a nesmyslných suvenýrů, plný nostalgie. Mezi keři růží bzučí včely a pod nohy se nám motá společenský psík. Paní u stolečku, kde prodává lístky, se na nás vlídně usmívá. Vnější fresky jsou dost poškozené, vnitřek je ale stále pokryt malbami jasných barev. Nerušeně tu dlouhou chvíli rozjímáme. Za celou dobu, co tu jsme, přijde jediný párek turistů.

To v Humoru je situace přesně opačná. Tady jsou vyloženě davy lidí. Máme zrovna smůlu, že jsme chytli pár autobusů se zájezdy. Klášter je samozřejmě pořád nádherný, krásně udržovaný, ale to, co jsme zažili v Moldoviţi, Suceviţi nebo dokonce v Putně, to už tu není. Humor je už jen typickou turistickou památkou, byť malebnou a vlídnou. Nebo je takový alespoň přes den, a na večer tu dnes čekat nechceme. Chceme ještě stihnout poslední z původní první čtyřky zapsané v Unescu.

Voroneţ je osada dlouhá jako nudle s hlavní ulicí táhnoucí se snad několik kilometrů. Auto parkujeme na okraji už téměř prázdného tržiště, kde se balí poslední zbývající stánkaři. Doufáme, že prohlídku kláštera stihneme ještě teď, už jsme si navykli, že těsně před zavíračkou je to nejlepší, protože už nikde nejsou skoro žádní turisté. Tentokrát ale máme smůlu. Strážný v bráně sice kývá, že by nás dovnitř pustil, ale prý jen na pět minut, protože právě za oněch pět minut zavírají. Tak nakonec jen poděkujeme a obracíme své kroky zpět. Auto necháváme na tržišti a jdeme hledat nějaký vhodný penzion. Už když jsme sem jeli, všimla jsem si kus dolů po silnici pěkného vínového domu s terasou, který měl na vjezdové bráně nápis Cazare. Než abychom něco horečně hledali, navrhuju zkusit rovnou tenhle dům.

A trefujeme jedno z nejhezčích ubytování z celé dovolené, jak se později shodneme. Majitelka penzionu je rozesmátá blondýnka středního věku jménem Betty a neumí ani slovíčko anglicky. Horečně oprašuju svou paměť a lovím z hlubin svých sklerotických mozkových závitů ty správné fráze.

Máme krásný selsky zařízený dvoupokoj s vlastní terasou a dole máme k dispozici velkou kuchyň se vším potřebným. Nechápu, jak je to možné, ale v celém domě jsme jediní ubytovaní…přitom je to tu tak pohodlné a pěkné. Hala je uzpůsobená jako společenská místnost s krbem a velkými měkkými pohovkami a venku na zahradě jsou houpačky i posezení s grilem.

Když obhlížím společenskou halu, Betty se vynoří odkudsi z hloubi domu a zkouší se mnou zapříst rozhovor. Jako vždycky, daří se nám to jen zčásti. Přesto se od turistických prospektů propracujeme až k fotkám její rodiny.

Když se večer připozdí, sedíme na terase, pozorujeme soumrak a partu kluků, kteří na vyprázdněném parkovišti, kde se přes den kupí desítky aut a výletních autobusů, hrají fotbal. Z oblohy zní rorýsí výskání. Jestli sem ještě někdy zavítám, neubytuju se nikde jinde než právě u Betty. Jsem si tím naprosto jistá, když uléhám do voňavého povlečení a pootevřeným oknem ze zahrady voní jasmín a růže.