Graenino útočiště

Jako vždycky, když se musím se Sighişoarou rozloučit, padne na mně smutek. Odtud se mi nikdy neodchází snadno. Ještě než odjedeme, vyběhnu se sama naposledy rozhlédnout. Rozloučit se. Očima pohladím Hodinovou věž, chvíli postojím u okrového domu na kraji náměstí. Než zahnu za roh u „Casa du cerb“, tedy domu U jelena, směrem nahoru ke krytému schodišti, znovu se zastavím. Zastavím a dívám se. Pálí mě oči. Ať se Sighişoara promění jakkoliv, pořád ji budu vidět takovou, jakou jsem ji viděla poprvé. Středověkou pevnost s prašnými cestičkami plnými kamení a oprýskanými domy, v bezvěké sladké dřímotě letního dne…Tak zas někdy, Sighişoaro!

Loučení s paní Cristinou je dlouhé a hlučné. Protože jsme se jí svěřili, že naše další cesta vede do Braşova, volá Gabrielovi, svému kamarádovi, který má, jak už od mé první návštěvy vím, právě v Braşově hostel. Zamlouváme si u Gabrielovy ženy tři lůžka na dnešní noc.

Na odchodu zkouším vyjádřit naši spokojenost neumělou rumunštinou. Paní domu se směje: „Tak až přijedete příště, už si budeme moci povídat rumunsky…Tak co, jak dlouho? Za rok, za dva?“, uculuje se šibalsky.

Krčím rameny a nechávám se ve dveřích obejmout. Cristinin zvěřinec, který se taky přiběhl rozloučit, hopsá okolo nás. Má pravdu, moudrá paní domu, za dva, nejpozději za tři roky mě tu má zpátky.

Dnešní den máme v plánu věnovat opevněným kostelům. Tahle oblast ohraničená na jedné straně Sighişoarou, na druhé Braşovem a hřebeny Králova kamene a na třetí Cindrelskými horami je jimi doslova přeplněná, v téměř každé vsi nějaký stojí. Region saské Transylvánie je zvláštním kouskem Rumunska. Jakoby vytržený z času. Krajina nevysokých kopců, širokých zelených luk se stohy sena a stády koní, a barevných vesniček s prašnými úvozy místo silnic, kde se na návsi na trávníku pasou husy a krávy. Tohle jsou konce světa. Osady s krásnými, leckdy bohatou štukatérskou výzdobou zdobenými domy a stařičkými německými nápisy na veřejných budovách.  Osady, kde se chodí dodnes do studně na náves pro vodu a pere se v potoce. Osady, kam vedou jen kamenité polní cesty mezi lučními květy a vlčím mákem. Místa, kde se před lety zastavil čas, když usnul pod jabloněmi. A v každé takové osadě stojí uprostřed opevněný kostel. Tu menší, tu větší. Turistu tu nepotkáš, jen udivené místní, vyhlížející přes ploty svých zahrad. Obyvatelé jsou tu zdrženlivější než v Maramureşi, nedávají se do řeči, jen postávají opodál, plaše pokukují a usmívají se.

Kodrcáme se úvozy od vesnice k vesnici, od kostelu ke kostelu. Většina z nich se zuřivě opravuje z dotací Evropské unie, aby tak mohla být otevřena pro turisty. Až tudy pojedeme příště, tahle zakletá, od okolního světa odtržená krajina už nebude existovat. Odškrtáváme si jeden kostel za druhým jako bychom navlékali drahokamy do náhrdelníku. Monumentální Apold s několika pásy hradeb a rozesmátými dělníky, co na nás s Verčou volají komplimenty, drobný a skromný Brădeni, tajemný, silně opevněný a více než kostelu hradu podobný Iacobeni, v loukách ztracený, opuštěný Stejarişu s parkánem zarostlým stařičkými jabloněmi, šípkovými růžemi a keři bezu, zaprášenou Agniţu, s kostelem utopeným mezi modernější městskou zástavbou, drobný Dealul Frumos a větší Merghindeal…a Cincu, prokleté Cincu, které si budeme pamatovat navždycky, i když to nakonec zpětně nahlíženo nebylo tak zlé, jak to vypadalo v tu chvíli.

Z Cincu, který je posledním kostelem téhle zapadlé oblasti, chceme ještě do Viscri, jehož kostel je zapsaný v seznamu Unesco.

Když vyrážíme po prohlídce od kostela, Libor si to rozhodne zkrátit prašným úvozem mezi domy, abychom nemuseli objíždět půl vesnice. Dole na rovné, široké písčité cestě na jejím okraji u krajnice chvilenku zastavíme, abychom si mohli kostel naposledy vyfotit. Bum! Auto nadskočí prudkým nárazem a nám pár vteřin trvá, než nám dojde, co se stalo. Naboural nás povoz. Zmatený kočí o kus dál zastaví. Popojedeme k němu. Nevzpomenu si na jediné rumunské slovo. To, co v tuhle chvíli cítím, je jen panika, úlek, vztek a zoufalství. Jediné, na co mohu myslet je to, že máme po dovolené. Konec.

A už je mi naprosto jasné, co měly znamenat ty předcestovní komplikace, kdy nám při plánování cesty autem padaly pod nohy klacky jeden za druhým. Proč spoluřidiči odpadali jako mouchy – jeden onemocněl, dalšímu to zatrhla drahá polovička, třetí si to rozmyslel, čtvrtému zrovna na termín cesty z ničeho nic přistála služební cesta. Už to vypadalo jako hotová věc, že budeme muset busem, ale my si postavily hlavu a cestu autem si vydupaly všemu  navzdory …Když někdo nedbá varování, musí dostat přes čenich. A my přes něj právě dostaly opravdu pořádně.

Vozka se chvilenku pokouší omlouvat, ale pak najednou práskne do koní a rychlým cvalem zahýbá pryč. Obhlížíme škodu. Náraz povozu nám rozčísl na levé straně zadní nárazník skoro na dvě půlky. Panikařím, protože to vypadá docela hrozivě. Když ale auto znovu prohlédneme, vypadá to, že jinak je v pořádku a odnesl to skutečně jen blatník.

 Ze špinavé, otřískané a nesmírně strašidelné nálevny stojící poblíž se vyrojí horda osmahlých, zamračených mužských. 

„Tak, a pak vás okradli..“ napadlo skoro každého, komu jsem to vyprávěla. Ne, opak je pravdou. Všichni se zvedli jako jeden od rozpitých piv a pálenky jen proto, aby nám pomohli a uklidnili nás. Jelikož zřejmě právě v tuto chvíli vypadáme úplně v šoku, bezradně a dost možná vyděšeně, promlouvají na nás opatrně, vlídně a jemně. A já rozumím. Nechápu jak, a proč, ale najednou rozumím téměř všemu, co mi říkají. Ptají se na naše povinné ručení a nabádají nás, abychom došli na policii, kam nás ochotně chtějí dovést.

 Jeden ze staříků se přišourá blíž a povídá mi: „Nebojte se, dobře to dopadne. Já ho znám…a vím, kde bydlí. Odsvědčím vám to.“ A pak sedne na kolo a kamsi odjede.

Verča volá do Braşova na policii, kde nám ovšem řeknou, že to spadá do kompetence místních ochránců zákona. S Liborem se tedy Verča vydává na místní stanici, kde ovšem nikdo není. Já volám svou asistenční službu, od které dostávám číslo na značkový servis v Braşově. Jenže je pátek, dochází mi s úlekem. Jestli to necháme opravit, tak nejdřív až v pondělí. A to už jsme měli být dávno na druhé straně hor.

Nově příchozí se mě ptají, zda už jsme byli na policii. Odpovídám, že ano, ale nikdo tam nebyl. Pánové se dohadují mezi sebou, jestli někdo nemá na někoho z policajtů mobil. Nakonec jeden z mladíků vytahuje mobil a volá a za chvíli už na prašné polňačce staví policejní auto. Mladší z policistů umí slušně anglicky, což mi trochu zvedne náladu. Ani jeden se netváří ani trochu komisně, spíš omluvně, lítostivě a smutně. A taky bezradně.

Prý s nimi musíme na stanici, kde sepíšeme protokol. Jak se ukázalo, pocit, že vypadají bezradně, nebyl pocitem, ale pravdou. Milí vesničtí strážci zákona si s námi nevědí rady. Ani netuší, jak sepsat protokol a tak volají o pomoc do Braşova. Na strohé tmavé policejní stanici nás tak nejdřív usazují na otřískané židle a než jim dorazí posila, podarovávají nás alespoň vychlazenou minerálkou. Mladý dopravák, který dorazí, je velmi milý a jeho angličtina je perfektní. Kde se vzal, tu se vzal, ve dveřích se objevuje stařík, který mi prozradil, že pachatele zná. A je to fakt. Opravdu si pro provinilce dojeli až domů a přitáhli ho na stanici.

Když ho dostrkají dovnitř, tváří se stejně vyděšeně jako my. Inu, má proč být vyděšený. Jak se ukáže, má slušně upito. Proto si nás prostě nevšiml a vjel do kolizního kurzu, ačkoliv měl na široké cestě místa habaděj. Jelikož na svůj chatrný povoz nemá samozřejmě žádné povinné ručení, jak mi skoro se slzami v očích sděluje braşovský dopravák, s žádnou náhradou škody nemůžeme počítat. Jedině, že bychom se soudili.

Zhluboka povzdychnu. Velitel místní policejní stanice se zatím s plnou parou pustil do provinilce. Huláká na něj, až se okna stanice třesou. Stejně jako před pár desítkami minut před nálevnou, i teď tomu, co říkají, rozumím. Policista vozkovi květnatě vyčítá, že neumí nic jiného než chlastat a dělat problémy.

„Jak k tomu oni přijdou?“ huláká rozohněně. „Přijeli sem tak zdaleka na dovolenou a co si odtud odnesou? Pocit, že v Rumunsku se akorát chlastá a nic nedělá. Kvůli takovým jako ty, máme v Evropě tak špatnou pověst. Určitě už sem nikdy nepřijedou.“

Vedle se mezitím dopsal protokol. Ráda bych si odnesla jeho kopii, ale něco jako kopírka tady rozhodně není. Osazenstvo policejní stanice krčí smutně rameny a nabízí nám, že s námi sjede do blízkého Făgaraşe, kde jsou kolegové lépe vybavení. Loučíme se s velitelem. Omlouvá se nám a tváří se u toho strašlivě lítostivě.

„To se prostě stává. Nevěšte hlavu. Pořád to tu budeme mít rádi,“ poznamenám povzbudivě, když vidím, jak jsou všichni zkroušení.

Ve Făgaraşi dostávám kýženou kopii protokolu a taky potvrzení o tom, že jsme nebyli viníci nehody.

„S tím můžete dojet až domů,“ ujišťuje mě vlídně braşovský dopravák, než se rozloučí.

Ještě chvíli pak sedíme v autě zaparkovaném na dvoře policejní stanice a zíráme do prázdna. Rozmýšlíme co dál. Jet domů? Dojet dovolenou s takhle roztrženým nárazníkem? Čekat v Braşově do pondělka na servis? Nevíme. Shodujeme se, že domů předčasně nepojedeme. Auto se ale bude muset nechat opravit. Potřebovali bychom zázrak. Jediné, na čem se shodneme jednoznačně, je to že prostě dojedeme do Braşova, přespíme tam a uvidíme, co dál. Snad večer a následující ráno přinese nějaký nápad, odpověď či snad řešení. V dálce burácí hrom. Jedeme pomalu a beze slov. Rozbolela mě hlava.

Braşov mi ovšem překvapivě zvedne náladu. Hledím z auta a připadá mi, jako kdybych tu byla poprvé. Jak jsem kdy mohla o tomhle městě říct, že je depresivní a bezútěšné a už vůbec ne hezké. Není to pravda ani ždibíčkem. Braşov je krásný. Malebný, živý a život milující, v pozdním podvečeru celičký zlatavý a zlatě rudý v zapadajícím sluníčku. Bydlíme v klidné čtvrti Schei, plné starých domků a zeleně. Náš hostel je prostý, ale příjemný a zatímco paní domu je na Rumunku nezvykle upjatá, její manžel Gabriel je naproti tomu doslova přírodní úkaz. Když Ondřej Sekora psal svého Ferdu Mravence, pravděpodobně se pro postavičku Brouka Pytlíka inspiroval nějakým reálným lidským předobrazem. Jenom jsem dosud nevěděla, že ten předobraz skutečně žije na braşovském předměstí. Gabriel všude byl, všechno zná, všechno viděl a tak neustále všechny okolo o čemkoli poučuje, včetně svých hostů. Člověk se od něj sice opravdu spoustu věcí dozví, ale už po deseti minutách je to neuvěřitelně otravné. Přesto nepřestávám děkovat, že nám byl přistrčen do cesty zrovna on. V kontextu našeho rozbitého auta a Gabrielovy posedlosti do všeho strkat nos, je právě on v tuhle chvíli ten nejdokonalejší pan domácí, jakého jsme si mohli přát. Za ty brnící uši a pocit, že se mi neustálým přívalem informací rozskočí hlava, to stojí. Samozřejmě se hned zajímá, co se nám stalo a okamžitě obvolává své známé a shání nám opraváře. Když nepochodí, nabídne se nezištně sám, že nám poskytne první pomoc a druhý večer, až se vrátí z výletu na Fagaraş, kam veze další ze svých hostů, nám auto provizorně vyspraví. A ještě k tomu nám vzápětí, ať již z důvodu nějakého záhadného vnuknutí, či snad náhlého záchvatu samaritánství navrhne, že si můžu nechat auto rovnou u nich na dvorku. Jen s otevřenou pusou kývnu a než se vzpamatuju, drží v ruce moje klíče a sám úslužně parkuje mého pošramoceného miláčka jako nějaký portýr v nějakém hodněhvězdičkovém hotelu.

Že je tohle neuvěřitelné privilegium, zjistím záhy, když se vrací parta Čechů, která bydlí ve vedlejším pokoji. Už zezdola slyším kyselé brblání: „Voni maj auto na dvoře. A proč voni můžou a proč my ne? Nám to nedovolil a ještě nám pomalu vynadal, že to je přeci jeho dvorek a místo na jeho auto.“ Zalezu bleskurychle dovnitř do pokoje a tlumeně se hihňám, protože jsem si právě představila, jak by se tvářili, kdybych teď vykoukla a dolů na schody na ně houkla pravdivou odpověď.

Gabriel nám mezitím zjistil, jak mají otevřeno kostely v Hărmanu a Prejmeru a tak měníme plány. Dopoledne dáme oba kostely a prohlídku města necháme až na odpoledne. Gabriel se nabídne, že mi s autem ráno ze dvorka sám vyjede, ale protože z domova vyráží brzy, budu si muset přivstat. Souhlasím a pak trpělivě absolvuju asi dvacetiminutovou detailní instruktáž, kudy ráno máme vyjet a jak nezabloudit. Nemám to srdce mu jeho nadšení zkazit sdělením, že to nepotřebujeme, protože máme GPS. Detailní plánek cesty, rozkreslený asi na tři papíry velikosti A4 si později večer přezdíváme na Gabrielův komix. Spát jdeme brzy a navzdory tomu, že jsme nakonec měli neuvěřitelné štěstí a nebudeme muset jet předčasně domů, neusíná se mi lehko.