Jdi na obsah Jdi na menu
 


Den první - pro moje přání

Rok se s rokem sešel, můj transylvánský syndrom opět neomylně zaúřadoval a tak znovu vyrážím karpatským horám, středověkým městům, hradům a knížeti Draculovi vstříc. Tentokrát se mnou jede kolegyně, kamarádka a spřízněná duše archeoložka Verča, a abychom mohly vyrazit autem, přibraly jsme na jednom cestovatelském serveru do party ještě studenta Libora. Je to sice trochu risk, jet s někým, koho neznáte, nicméně několikrát jsme ho upozornily, co ho s námi čeká, tak snad ví do čeho jde.

Jede se mým autem, zeleným Nissanem Primera, a já pořád nemůžu věřit, že se moje úzkostlivě opečovávané autíčko vydává tak daleko a do tak divokých motoristických končin, kterými rumunské silnice jsou. Jakkoli Rumunsko miluju, vím, že v místní dopravě je to tam pořádná džungle, kde si lidi s předpisy moc hlavu nelámou, a tak mám pochopitelně strach.

Poté, co jsme na třetího spolucestovatele přes hodinu čekaly u benzínky směrem na Pelhřimov, konečně můžeme konečně doopravdy vyrazit…

Ačkoli čekám, že Verča bude chtít nejpozději po čtyřech hodinách vystřídat, ještě v Budapešti tvrdí, že je svěží a s větrem o závod se řítí dál. Možná je to tím, jak moc se těší, při své první cestě jsem ani já oči nezamhouřila. Teprve za svítání, kdesi hluboko v Maďarsku připouští, že se jí zavírají oči a po víc než 700 kilometrech za volantem se nechává střídat.

Jak už je dobrým zvykem, ke konci Maďarska se obloha zatáhne a na kapotu auta začnou dopadat dešťové kapky. Když ale dojedeme na hranice, obloha je už zase čistá a plná ranního sluníčka.

Tentokrát vstupujeme na rumunskou půdu jinudy než obvykle, úplně nahoře na severu, v oblasti Bihoru, u městečka s romantickým jménem Valea lui Mihai, tedy Mihailovo údolí.

V plánu totiž máme porozhlédnout se po Maramureşi, údajně nejmalebnějším koutu Rumunska.

Zapadlejší přechod, než je ten, na kterém právě zastavujeme, jsem ještě neviděla. Malá budka v lese, závora a nic víc. Usměvavá černooká celnice má i takhle brzičko po ránu náladu evidentně víc než výbornou.

„Veronika, hezké..,“  utrousí, když koukne do pasu kamarádky.

„Další Veronika,“ usměje se, když jí podávám pas já.

„A ty nejsi Veronika?“ píchne se smíchem prstem do pasu našeho posledního spolucestujícího, Libora. Rozesměju se taky.

Odjíždíme. Čekám, kdy se objeví závory rumunské strany celnice, ale kde nic tu nic. Jenom stromy a křovisky zarostlá krajnice. A pak se v husté vegetaci před námi zjeví budka. Otřískaná až běda, s vyvěšenou rumunskou vlajkou a nápisem Rovigneta za upatlaným sklem.

Počkat, zpozorním. To my už jsme jako v Rumunsku? A kde byli rumunští celníci? A zpětně mi dochází, že na tomhle všemi zapomenutém přechodu je asi provoz tak malý, že se obě strany prostě střídají. Jeden den u té jediné maličké budky a závory stojí Maďar, druhý den Rumun.

Zkouším nastartovat své mozkové závity a vyrážím k budce s „dálničními“ známkami. Pozdrav mi ještě jde, ale zato následný rozhovor je zoufalství na entou. Nakonec se tedy nějak domluvím, ale až zpětně v autě mě napadá, co všechno jsem tam vlastně správně měla říct. Silniční známku ale mám a paní v budce jsem po ránu alespoň rozesmála.

Vyhlašuju hon na směnárnu. Máme štěstí, ve Valea lui Mihai ji nacházíme skoro hned a právě ve chvíli kdy otevírají.

A pak už míříme dál. Do lesů k ukrajinským hranicím, k našemu prvnímu cíli, na veselý hřbitov v Sâpântě. Kousek za Satu Mare, u benzínky, kde poprvé bereme v Rumunsku benzín, sedám za volant.

Krajina, zpočátku stejně jako všude za maďarskými hranicemi neútěšně placatá a plná lánů slunečnic a kukuřice táhnoucích se až na obzor se pomaloučku, polehoučku začíná měnit. Miluju tyhle okamžiky, kdy se na rovinatém obzoru zvednou první zelené kopečky jako příslib toho, co nás čeká.

Prosluněným listnatým lesem, po silnici v kopcích, plné serpentin, ukrajujeme kilometry i první hodiny naší přítomnosti v téhle přenádherné zemi. Mozek už se mi trochu nastartoval a tak přemýšlím o tom, co všechno bychom dneska mimo veselého hřbitova mohli stihnout. Minimálně klášter v Bărsăně bych ráda.

Maramureşská krajina je vlídná, světle a tmavě zelená, plná políček a luk táhnoucích se do povlovných nevysokých vrchů, malebných vesniček rozházených v údolích jako rozsypané kostky na zeleném sukně a hájů šumících v mírném vánku. Ze všeho nejvíc mi připomíná Tolkienův Kraj, utěšený, klidný, svým časem si plynoucí kout, kam vnější svět nedohlédne a nedosáhne. Tady se mi bude líbit.

Není ještě ani poledne, když vjíždíme do Sâpânty. Okolo hřbitova a kostela je klasicky neuspořádané tržiště plné nejrůznějších blbostí a zmatek, tak nechávám auto u maličkého kostelíka až skoro na konci vsi. Na hřbitov dojdeme pěšky. Je svěží dopoledne, z ukrajinské strany fouká příjemný větřík. U pokladny Verča poprvé vytahuje svůj zázračný „klíč“, kterým je mezinárodní muzejní karta Icom pod záštitou Unesco, která by měla opravňovat k volnému vstupu. A abrakadabra, funguje. „Icom, Unesco? Muzejníci?“ táže se slečna a pak nás s úsměvem pouští dál.

„Právě ses stal archeologem,“ směju se na Libora, který prošel s námi.

Veselý hřbitov je opravdu věren svému jménu. Pestře malované kříže s krásně naivními scénkami jakoby vypadly z dílny nějakého pop artového umělce, co se právě rozhodl inspirovat se folklorními motivy. Podklady všech náhrobků tvoří jasná modrá barva a tak hřbitov působí velmi jednotným dojmem, což mě trochu zklame. Kdoví proč jsem si představovala sâpântský hřbitov daleko pestřejší, jak výšivky na koberci. Přesto je to samozřejmě krása. Kostel zrovna opravují a tak je celičký pod dřevěným lešením, což bude průvodní jev celé naší dovolené, to ale zatím samozřejmě netušíme.

Po prohlídce hřbitova jdeme hledat rodný dům řezbáře, který vymyslel a následně i dlouhá léta realizoval tuhle ideu veselého pohřbívání. Dnes by tam mělo být muzeum. Notnou chvíli postáváme před branou s nádhernými řezbami a přemýšlíme, jestli vůbec můžeme dál. Dům totiž vypadá, jakoby se v něm bydlelo a nám lézt někomu na dvorek připadá tak trochu nepatřičné. To párek Američanů, který právě přichází po prašné cestě s batohy na zádech, je daleko odvážnější a vchází dovnitř. Aha, ono je tam fakt muzeum. Z novějšího baráčku hned vedle vybíhá paní v zástěře a s úsměvem nás zve dovnitř. Verča tu na Icom usmlouvá studentskou slevu, Libor vytahuje svou studentskou průkazku.

„No, já jsem dospělá,“ pokrčím rameny s úsměvem já a vytahuju čtyři lei, které tu stojí normální vstupenka. Paní se široce usměje, mávne rukou a vrazí mi do ruky taky studentskou vstupenku. Po prohlídce rodného domu se vracíme ke hřbitovu. Zastaví nás proti nám jdoucí babička v kroji a chce se s námi dát do řeči. Rozumím jí tak každé desáté slovo, ale když ji poprosím, aby v řeči zpomalila, jen se rozesměje, poplácá mě po rameni a drmolí dál stejně rychle.  Ptá se, odkud jsme, kam jedeme a taky na to, jestli jsme s Liborem sourozenci. Se smíchem vrtím hlavou a horko těžko skládám rumunské větičky. Babička se mojí snahou zjevně baví a pochvalně kývá, kdykoli se mi povede říct něco delšího a smysluplnějšího. Verča tiše stojí vedle mě a tváří se napůl nevěřícně a napůl zaraženě. Když už má babička pocit, že si s námi dobře poklábosila do sytosti, žehná nám na rozloučenou a loučí se s námi, jakoby nás znala roky.

Cestou k autu odbočujeme ještě podle cedule označující jakousi etnografickou zajímavost. Ukáže se, že je to „pračka“ v místním potoce. Prostě káď zasazená ve dně pod dřevěným náhonem, kde se voda vcelku rychle točí dokola. U plotu domečku opodál postává pán, a jak předpokládám, po chvilce se vydává k nám. Pozdravím a absolvuju obvyklé kolo otázek. Odkud jsme, jak se nám tu líbí, co tu chceme vidět. A pak následuje etnografická přednáška. Rumunsky. Pán naštěstí mluví pomaleji a srozumitelněji než babička před chvílí a tak se chytám o něco líp a daří se mi občas vykřesat z koktání i náznak skutečné konverzace. Pána zjevně těší, že malinko rozumím a tak navrch k výkladu přidává historku o tom, jak mu sem jednou přišel řecký turista a že se v pračce zkusí vykoupat. A pak se točil, točil a za nic se nemohl vydrápat ven.

„To je jak vířivka. Nechcete to taky vyzkoušet?“ navrhuje pán poněkud poťouchle, když vidí, jak se prohýbám smíchy.

„Nee, díky,“ mávám rukama a směju se ještě víc.

„Děkujeme za výklad, moc se nám líbil..,“ loučím se a ještě zdáli majiteli „pračky“ mávám.

Zpětně vysvětluju zbytku posádky, čemu že jsem se to tam u vody tak řehtala, a že jsme dostali nabídku to taky vyzkoušet.

Verča vypadá malinko zaraženě.

„Hele, to je normální, že se tady lidi s tebou takhle baví, i když tě neznají?“

„Jo,“ Pokrčím rameny. „To si zvykneš. Nic jiného ti ani nezbyde. Tohle se ti teď bude dít celou dovolenou. Vítej v Rumunsku.“

„Já mám prostě z Čech zafixované, že když je někdo takhle bezdůvodně milý, většinou má v hlavě nějakou levárnu,“ povzdychne Verča.

„Tak tady jsou prostě lidi milí jen tak. Bezdůvodně. Protože jsou rádi na světě. Zamiluješ si to, uvidíš,“ chlácholím ji. Verča jen kroutí hlavou.

Teď už jen krátce projdeme tržiště a vyrážíme dál. Nemůžu se vynadívat na děvčata v krojích, která míjíme, když spěcháme k autu. Oslnivě bílé halenky s krajkami a vyšíváním,  naškrobené skládané květované sukně, vyšívané šátky. A to nemají žádnou folklórní slavnost. Prostě jen jdou po odpolední mši z kostela. Cítím, že Maramureş mě pomalu ale jistě začíná okouzlovat. Jinak než zbytek Rumunska. Tak nějak domácky hřejivě, jako vzpomínka na venkov tak, jak fungoval kdysi. A tady prostě funguje stále.

Míříme do kláštera Bârşâna, ve vsích míjíme malebné domky mnohdy fantaskně seslepované hned z několika stavebních stylů, dřevěná stavení s doškovými střechami, jaké znám od nás už jen z učebnic archeologie, fantasticky vyřezávané vjezdové brány, kvůli kterým získal maramureşský kraj svou proslulost. A lidi. Babičky v krojích sedící v parném odpoledni na březových lavičkách ve stínu těch překrásných vyřezávaných bran, dědečky v bílých košilích opásaných pestrými šerpami a černých kloboucích pokuřující na návsi pod letitými ovocnými stromy, mladá děvčata vyšňořená jako na slavnost klapající podpatky svátečních střevíčků.

Chvilenku se zastavujeme v městečku Sighetul Marmatei, kde se mi povede na pár minut způsobit všeobecný zmatek tím, že se mou zbrusu novou GPS nechám důvěřivě vlákat do jednosměrky.

Nikdo mi tu ale nenadává, naopak mě trpělivě a laskavě navedou na správnou cestu, a když se ještě stavujeme na malebném náměstí na krátkou obhlídku, s veselou na mně mávají, zjevně spíš pobavení než naštvaní.

Bârşâna nás přivítá nevídaným zmatkem a spoustou lidí. Zrovna se tu koná pouť a tak jedem krokem a kličkujeme opatrně mezi davy. Nezlobíme se, alespoň se můžeme dosyta vynadívat na ty všechny nádherné kroje, ve kterých je většina návštěvníků poutě oděná. Ale stejně tak, jako jsme vyvedeni z míry my, jsou evidentně z míry vyvedeni i oni, když si pořádně přečtou naši spz na autě. Ohlíží se za námi, usmívají se, občas pozdraví úklonem hlavy nebo zamáváním, ve tvářích překvapené pobavení.

Na parkovišti nacházíme místečko tak akorát pro nás a horkým odpolednem stoupáme vzhůru. Mše evidentně už skončila a tak se areál pomalu vylidňuje. Netuším, jestli se tu normálně platí vstupné, dnes po nás nikdo nic nechce.

Vejdu branou a mám pocit, jako bych se skutečně ocitla uprostřed Tolkienových knih. Jednotlivé dřevěné stavby jsou rozházené po táhlé horské louce plné lučních kytek jako hobití domečky, spojené cestami, okolo kterých kvetou růže. Po pravé straně hned u vchodu je dřevěný kostel s typickou věží, štíhlou, vysokou a ostrou jako jehlice do vlasů. Je zřejmě nový či zbrusu čerstvě opravený, protože na rozdíl od zbytku staveb, které mají teple hnědou barvu starého dřeva léty ožehnutého sluncem a skrápěného deštěm, má jeho dřevo barvu zlatého lučního medu. Zcela na druhé straně areálu je budova s bohatě vyřezávaným průčelím, kde se ukáže být refektář, v jednotlivých dalších domech rozesetých po louce jsou obydlí mnišek. Na terasách a balkonech tu kvetou stovky muškátů a klášterní louka voní lučními květinami a senem. Sem a tam různě spěchají mniši i mnišky, ani jeden z nich se ale ani přinejmenším nemračí. Naopak, všichni jsou rozesmátí, s jasnýma šťastnýma očima.

Nabíráme si do hrnečků volně položených na ostění studny chladivou klášterní vodu a já Verče vyprávím legendu o tom, odkud se vzal zvyk nechávat nádobky na pití jen tak volně položené, aby mohl kdokoli uhasit svou žízeň.

Den se pomalu z odpoledne překlopil do časného podvečera a tak v našich materiálech studujeme, kde se tady dá ubytovat. Máme vytipovaný jeden penzion přímo tady v Bârşâně, ten má ale bohužel plno. A protože máme ještě času dostatek, bereme to jako pobídku k využití dlouhého podvečera a vydáváme se maramureşskou krajinou dál. Jako poslední cíl dnešního dne stanovujeme kostel v Ieudu, který je tím nejstarším v celém Maramureşi, takže ho prostě a jednoduše nemůžeme nenavštívit. Po cestě fotíme pár ozdobných bran, ve vísce Rozavlea se na minutku stavujeme u překrásného dřevěného kostelíka jako z pohádky. V Ieudu s překvapením zjišťujeme, že kostely tu jsou dva. Ten, který jsme hledali a ještě jeden, novější, na kopci nad vsí, kam vede zbrusu nová dlážděná silnice po okrajích osázená růžemi. Od osamělé jabloně, která vypadá,  jakoby kostel strážila, máme Maramureş jako na dlani a věru, že se nemůžeme vynadívat.

Druhý kostel je kdesi ve vsi. Parkujeme u staré odrbané stodoly nad potokem, kde se koupe houf místních dětí i mládežníků. Jsme hned středem pozornosti capartů i dospělých, kteří debatují na lavičce o kus dál u malého splávku. Je nám ochotně poraděno, kudy a kam se máme vydat a tak už za chvíli rázujeme do prudkého kopečka. Protože jsem takový ten neúnavný šmejdící typ, jsem u cíle první.

Otevřu rozvrzaná vrátka v otřískané zdi a ocitnu se v jiném světě. Do stinné stráně nade mnou stoupá hřbitov. Jaký to je ale hřbitov! Dřevěné vyřezávané kříže se tu v hustých řadách sklánějí k sobě, jakoby se vzájemně láskyplně podpíraly, v objetí moře vysoké trávy a divokého hřbitovního kvítí. Úplně vzadu nahoře je vidět dřevěná kostelní věž. Večerní slunce se láme v listoví a skrápí celý ten prapodivně čarovný kout šípy měkkého světla. Zelená a zlatá, slunce a stín….Vítr tiše šeptá v korunách a je to jako by tichý hovor šuměl celým hřbitůvkem, jako by si jeho překvapení věční obyvatelé zvědavě sdělovali, že k nim zavítala návštěva.

Vyběhnu ven, hledám hlavní bránu, odtud se kvůli husté vegetaci nedá nahoru vyjít, cestičky, které tu snad kdysi byly, jsou už dávno zarostlé. Cesta od hlavní brány ke kostelu je upravená, náhrobky jsou tu novější a je vidět, že do některých hrobů se dodnes pohřbívá. Stačí ale, aby člověk od kostelních dveří zahnul jen kousek nahoru, a ocitne se opět mezi věčně spícími, na které svět už dávno zapomněl.

Se zalíbením obhlížím kostel, a protože jsem prostě a jednoduše ženská, a protože každá ženská ráda dostává dárečky, zkusím našeho hostitele lehce poškádlit mírně marnivým přáním.

Teď by se tu mohl zjevit pop s klíčema, broukám si. Prosím, prosím, smutně koukám…

„A hodinky s vodotryskem bys nechtěla?“ směje se mi Verča. Krčím rameny a prodírám se hustou vegetací mezi náhrobky hloub do nitra hřbitova. Chce se mi chvíli pobýt s těmi, co tu jsou. Tady nahoře je stín, zelenavé šero, vlhce tu voní hřbitovní prsť a vánek tu mezi stříškami prastarých křížů šeptá snad ještě naléhavěji než dole u postranní branky. Tohle je ten nejkrásnější hřbitov, jaký jsem kdy viděla a že jsem jich viděla docela dost. Kam se hrabe londýnský Highgate, hřbitov pod pevností v Salzburgu a konečně i přeslavná Sâpânta.

Když se konečně dost pokochám, vybíhám ven. Ostatní už čekají venku. Když jsme zhruba v polovině cesty ze svahu dolů, potkáváme dvojici turistů s nějakým místním pánem. Když mě vidí, obdaří mě rozzářeným úsměvem a významně zacinká klíčemi. A pak gestem naznačí otočku. Pojď s námi zpátky panenko. Pustím vás dovnitř.

Zopakuju po něm gesto, a tvářím se nevěřícně, což ho nesmírně pobaví.

„Dovnitř? Opravdu?“ vydechnu.

„Da,“ směje se pán.

„Pustí nás dovnitř“, halekám nadšeně na Verču a Libora, kteří jsou kus za mnou. „Čelem vzad a šupem zpátky.“

Verča mě stíhá zamyšlenými pohledy.

„Klobouk dolů, to se ti tedy povedlo…“ bručím si. „Sice to není přímo pop…“

„Ale klíče má…co všechno bys nechtěla…,“ podotýká důrazně Verča se smíchem.

„Tak co si mám ještě přát?“ hopsám nadšeně hřbitovem a v duchu květnatě děkuju, že se nám dostalo takové péče.

„Nějaký pěkný penzion..,“ ozve se zpoza rohu Libor.

Vejdeme do kostela a všem bez rozdílu se nám zadrhnou slova v hrdle. Prastaré fresky na dřevěném podkladě, které tu souhrou náhod nebo snad zázrakem zůstaly až do dnešních dnů jsou naivní a jednoduchoučké, přesto zcela berou dech. Okouzleně se pomalu otáčím po kostelní lodi, hlavu vyvrácenou vzhůru. A v kontextu událostí dnešního dne mě ani nepřekvapí, když mi kostelník úplně nečekaně vtiskne do ruky letáček s povídáním o historii kostela – z nás tří mě jediné.

Protože se pomalu připozdívá, chtě nechtě musíme dál. Teď už za jediným cílem, najít pohodlný penzion, kde bychom smyli prach z dlouhé cesty a po zásluze se pořádně vyspali. Několik penzionů potkáváme přímo při cestě, všechny ale rozmazleně zavrhuju, i když sama nevím, co hledám. Až v osadě Salistea de Şus zahlédnu pěknou rustikálně vyvedenou ceduli, ukazující kamsi stranou hlavní silnice mezi domky nahoru do kopce. Okamžitě zavelím vpravo.

Cesta, na kterou jsme vjeli, je prašná, plná kamení a výmolů. Tady že je někde penzion? S největší opatrností přejíždíme úzký mostek nad potokem a stoupáme vzhůru. Cesta je čím dál horší, ovšem to, co na jejím konci nalezneme, dalece předčí naše očekávání. Zastavujeme před vysokou bohatě vyřezávanou branou, za kterou je parkoviště a za ním, ve svahu plném ovocných stromů, vykukují roubené domy.

Apartmán, ve kterém se ubytujeme, voní novotou, má široké pohodlné postele, koupelnu s masážní sprchou a je báječně stinný a chladný. Když před nás, osvěžené koupelí, o hodinu později v jídelně pan majitel postaví mísu domácí ciorby s hovězími knedlíčky, ošatku s chlebem a orosenou Timişoreanu, zdá se nám, že večer snad už nemůže být dokonalejší. A přece nakonec je.

Vedle nás sedí jakási uzavřená společnost při slavnostní večeři. Většina z hostů je v krojích. Nad maramureşskou krajinou září krvavými odstíny západ slunce. Pozorujeme ho z terasy. Večerní vzduch prořízne zakřičení páva. Cože? Pávi? Tady? K téhle krajině patří cinkání zvonečků na ovčích krcích, štěkot psa a noční koncerty cvrčků v trávě. Ale pávi? Poněkud absurdní kombinace.

Když se pak tmavnoucím soumrakem jdeme projít do sadu, který se rozkládá po celém areálu penzionu, zjišťujeme s překvapením, že pan majitel si tu vybudoval minizoo. Je tu ochočený srnec, klec s obrovským pestrobarevným papouškem, ohrada s poníky a lamami a voliéra s rozličným ptactvem. V šeru rozeznávám několik druhů kachen, černé labutě..nu a skupinku pávů, které jsme slyšeli z terasy.

Pomalu se stmívá. Usadíme se na houpačku. Vane mírný větřík. Voní půdou, senem a zrajícími letními jablky. Dole ve vsi se rozsvěcují světla. I v jídelně penzionu si rozsvítili. Hostina se tam pomalu chýlí ke konci. Ještě ale není čas jít spát. Je čas tance. Otevřeným oknem se nad koruny stromů divoce rozletí rychlá melodie. Housle, trubky, akordeon. Rumunská hudba je specifická. Ohnivá a divoká jako stádo koní v cvalu a přece tklivá jako teskné večery za soumraku. I ta nejveselejší, nerychlejší a nejhlasitější melodie má v sobě prazvláštní stopu smutku.

V jídelně se začalo tančit. Posloucháme a pozorujeme a nejraději bychom se k těm uvnitř přidali také. Na osadu Salistea de Sus pomalu padá noc. A ohnivé tóny akordeonu a houslí se nad jabloňovým sadem mísí s pokřikováním pávů.

Lepší přivítání jsme si nemohli přát.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář