Den patnáctý - Havran a jednorožec
Vstáváme relativně brzy, protože chceme také brzy vyrazit. Dnes je konec našemu putování, zítra už složím hlavu doma v Povltaví. Od rodičů vím, že nás čeká prudký teplotní skok skoro o 20 stupňů. Tady je 35 ve stínu a v Čechách prý mrholí a teploměr se nevyšplhá nad 18. Žvýkám croissant, který jsem si koupila včera v Bille a balím. Jsem hotová jako první. Sednu si ven na dvorek na houpačku, pohupuju se a užívám ráno. Do středověkých sibiňských střech se opírá ranní sluníčko, nebe je azurové. Nad městem se rozezní zvony. Zvoní a zvoní, zpívají, snad ze všech kostelů ve městě. Vždyť ale dnes není neděle. Tak proč? Vyzvánějí celou dobu, co skládáme věci do auta a pomalu tichnou, jako dokonávající srdce, až v okamžiku, kdy sedáme do našeho vozítka a vyjíždíme ze vrat.
Cesta na Hunedoaru je tak trochu zamlklá a smutná, protože je poslední. Pak už jen pojedeme domů. Ne, že bych se tam netěšila, ale tady je to vždycky tak trochu jako sen. Občas jasný, občas zamlžený, někdy horečný a temný a jindy prosluněný, ale pokaždé krásný.
Hunedoara je v současnosti tak trochu nevlídné místo, plné šedivé komunistické zástavby. Jsem zvědavá, jaký bude hrad. Průvodce se předhánějí v jeho chvále, Lonely Planet ho dokonce staví i před přeslavný Bran.
A mají pravdu, alespoň v mých očích. Nic mě nemohlo připravit na ten pohled, ani tisíc sebepodrobnějších snů. Stojí přede mnou, najednou ne už snový, ale skutečný. Tak známý. Les věží a ozdobného gotického krajkoví, vysoký most a mohutná brána. Matyášův hrad. Hunedoara. Je přesně taková, jakou jsem si ji představovala. A jestli budou vzadu i schody a ochoz, kde se dá báječně hrát na honěnou (jo, moje sny bývají občas hodně trhlé), tak to se mnou opravdu už asi sekne. Přicházím po vysokém mostě k hradní bráně a přemýšlím, jestli mi i tady budou davy turistů vadit tak jako na Branu.
Nádvoří za branou sevřené palácovými budovami je dnes plné židlí a všude se míhají lidé, neustále něco stěhující a přenášející, protože se tu večer koná Operní noc. Překvapivě mi to ani trochu nevadí, spíš mám pocit, že právě tak by to tu mělo vypadat. Živě…se shonem a zmatkem…
V přízemí paláce na pravé straně je nádherná gotická jednací síň, sklenutá křehkou křížovou klenbou v několikanásobných polích. V čele síně trůní velká busta Ianca z Hunedoary, v baladách minstrelů přezdívaného stříbrný rytíř, slavného Turkobijce, uherského zemského správce a otce mladého krále Matyáše, jehož korunovace se bohužel statečný Iancu nedožil. Je tu chládek a příjemné přítmí. Pomalu procházím síní. Až v její polovině si všimnu hudebníka s nástrojem, kterému se myslím říká xylofon. Dívá se na mně chvíli s potutelným úsměvem (jelikož se zřejmě tvářím jako děcko o Vánocích), pak se mi mírně ukloní a začne hrát. Tichou středověkou melodii kanoucí jako med, jako kapky letního deště, neznámou a přece povědomou.
Přes rozpálený dvůr plný lidí a zmatku mířím na hradby, ani moc nemusím přemýšlet kudy. Prostě se jen prosmýknu mezi cosi kutícími zvukaři, vyběhnu po pár schodech, projdu pod drobným portálem, zahnu doleva. A jsou tu schody na ochoz, který se lomí kamsi dál doleva k malované bergfritové věži, podél budov, které tu už nejsou, a další schody, které vedou znovu zpět dolů, ale ty už jsou zamřížované, takže se po nich nedá sejít a projít dál. Vylétnu nahoru jako šipka. Nechytíš, chtělo by se mi vykřiknout, ale jsem tu sama.
Na štíhlém bergfritu jsou ještě stopy pestré výzdoby v heraldických motivech. Courám se zpátky. V patře je rezidenční část hradu, kterou jsem ještě neprohlédla. Vnitřek je příjemný, členitý, pohodlný. Spleť schodů, průchodů a komnat za kovanými dveřmi. A na každém kroku je vidět, že tento hrad stavěla nějaká hodně dobrá kamenická huť. Krásně provedené portály, jemné a nápadité klenby, bohatě zdobená ostění oken. Prostě ta nejkrásnější nadpozemsky lehká krajková pozdní gotika.
Hodovní síň je světlá, prostorná a přitom neskutečně křehká. Sklenutá jemnou, subtilní křížovou klenbou, kterou nesou v několika řadách štíhlé šedé sloupy, podél vnitřní dlouhé zdi je hodovní stůl a dubová křesla, složitě vyřezávaná. Pod klenbou visí erbovní praporce. Hunyadyiovský havran, jednorožec Szilagyiů, dokonce mám pocit, že v šeru jsem zahlédla i bathoryiovské dračí zuby.
Nejraději bych se posadila k hodovnímu stolu, ale pochopitelně je za zábranou z bytelných šňůr, tak usednu alespoň na sedilii ve výklenku vysokého okna a na chvíli si dovolím nemyslet na čas. Ačkoli hrad je plný lidí, téměř po celou dobu mého rozjímání jsem v hodovní síni sama. Úplně sama. Vstanu, a protože stále nejsou na obzoru žádní turisté, rozběhnu se síní a uprostřed se zatočím tanečním krokem. Pod klenbou se odrazí můj smích. A teprve v této chvíli zazní na schodech kroky značící, že sem míří další návštěvníci.
Procházím dál. Podaří se mi nahlédnout do královské kaple dole v přízemí, která je pro dnešek zavřená, neboť se stala hlavním úložištěm hudebních nástrojů pro dnešní operní noc. Když jdu okolo, zrovna někdo vychází a nechává otevřeno, takže mohu alespoň na chvilinku proklouznout dovnitř.
Jako bonus navíc právě procházející členka pořádající agentury nechala za sebou otevřené dveře i nahoru do kryté arkádové chodby, takže když vylezu z kaple, mohu se podívat i do patra nad nádvoří, na zasklené arkády, kde jsem úplně sama.
Ostatní už jsou zřejmě dávno někde venku, zase jsem tu poslední. Přesto nepospíchám, courám se k východu pomalu a rozhlížím se. Chci si vtisknout do paměti každý detail, kdoví, kdy se zrovna sem znovu podívám.
Na parkovišti se dohadujeme o trase naší cesty domů. Původně bylo v plánu jet zpátky stejnou cestou přes Budapešť a pak přes Slovensko. Libor si ale vymyslel, že chce jet přes Rakousko, protože tak bychom ho mohly hodit až domů. To, že ho nablížíme co nejvíc k domovu, či že ho případně dovezeme až k domu, jsme považovaly za samozřejmé už na začátku, měl nám ale ještě před odjezdem říct, že zpátky bude chtít jinudy, a já bych bývala neutrácela zbytečně za dvoutýdenní slovenskou dálniční známku.
Nálada v autě poněkud zamrzla. A klesla pod bod mrazu ještě víc, když si Libor vymyslel, že chce ještě po cestě jít někde nakupovat, aby utratil lei, kterých prý mu ještě dost zbylo. Už od vjezdu do Sibiu jsme přitom všichni mluvili o tom, že si necháme jen pár posledních drobných na Hunedoaru a pak už se v Rumunsku nikde zastavovat nebudeme. Taky proto ani já, ani Verča už žádné peníze mimo pár drobných nemáme.
Nakonec si Libor vymyslí oběd. A trvá na něm za každou cenu. Zastavujeme v malém městečku, jehož jméno si nepamatuju, v hospodě, kterou si Libor vyhlédne, ale nevaří, a tak se kodrcáme dál. Projíždíme Aradem, odmítáme se ale zamotat do centra, jelikož tuším, že tam bychom se asi hodně zdrželi. Nakonec stavujeme na benzínce na okraji města, kde si Libor může dát svůj vytoužený oběd. My si zatím krátíme dlouhou chvíli v autě čtením a pokukováním po louce naproti benzínce, kde se v pravidelném schématu zvedají ze země pravidelné kopečky. Mohyly, shodly jsme se obě s Verčou. Dohadujeme se o jejich možné dataci a tak nakonec „obědová pauza“ pěkně uběhne.
Z Aradu už je na maďarské hranice jen skok. Trošku se bojíme, co nám řeknou na náš slátaný nárazník. Z Rumunů strach nemáme, zato z Maďarů ano. Žádný problém se ale nekoná. Prodavačka vignet se nás slovensky ptá, zda si u ní chceme koupit dálniční známku. Překvapeně a s úsměvem na ni přes silnici voláme, že už máme.
Na celnici nám nikdo neřekne ani slovo. Ani na jedné straně. Když popojedeme za maďarskou celnici, Verča se ohlídne. Já taky. Podíváme se na sebe.
„Nikdo za námi neběží!“, povídá Verča.
„Dupni na to,“ vyhrknu. „Než si to rozmyslí..“
Tak. Další z rumunských dobrodružství je za mnou. Bylo samozřejmě jiné, než to minulé. V něčem obyčejnější, v něčem zázračnější. A rozhodně ne poslední.