Graenino útočiště

Smutek, co nikdy nepřebolí,

Srdce, co zmrzlo v závějích,

A v duši prach, když poklekám,

V kostele kláštera jménem Sníh.

O svých nočních můrách se ráno pochopitelně nešířím, protože jsem je nakonec vyhodnotila opravdu jen jako noční můry.

Snídáme. Libor se před chvíli vydal do lesa do umývárny opláchnout. Najednou Verča vstane od snídaně a mává do hloubi lesa.

„To byl Libor,“ vysvětluje.

„Mával na mě tam odtud,“ ukazuje mezi stromy.

 Náš spolucestující ale po chvíli přichází úplně z jiné strany. Verče zmrzne úsměv na rtech. „Tak to jsem musela mávat té bláznivé bábě…“

Copak by si spletla skoro metr devadesát vysokého černovlasého kluka s metr padesát malou, světlovlasou ženskou?, uchechtne se kdesi v podvědomí můj potměšilý vnitřní hlásek a zase hned zaleze, aby mě zanechal zmatku a pochybám.

Horkým, dusným ránem odjíždíme po svých vlastních stopách do vsi Silestru, kde stojí od loňska zbrusu nový most pro pěší, který učinil definitivní konec zoufalému bloudění a marnému shánění kohokoli, kdo by vedrem uondané poutníky převezl přes jezero. Stavujeme u posledního domu nad jezerní vodou. Kde se vzal, tu se vzal, objevuje se šmajdavý dědek a chce po nás pět lei. Že prý za parkovné. Žádné oficiálně vyznačené parkoviště tu ale není a tak se s ním dáme do dohadování. A on si stále mele svou. Rozhodneme se ho ignorovat, ale pro jistotu jdeme do kláštera po etapách, aby někdo zůstal hlídat u auta. Bůhví, co by dědka mohlo napadnout. První zůstává Verča. Libor samozřejmě vůbec nechápe, co je na tomhle úplně obyčejném klášteře tolik výjimečného, když pomineme tu zvláštnost, že není na pevnině ale na ostrově. Je to vlastně pravda. Kostel je pěkný a fresky uvnitř jsou skutečně krásné, ale proti dechberoucí barevnosti a rozlehlosti Suceviţy, monumentální důstojnosti Putny nebo malebnosti Sinaie je tenhle klášter úplně prostinký, maličký a průměrný. Vlastně ani ten kníže Dracula tu už neleží. Tak proč…mohl by se zeptat a já jsem ráda, že se neptá, protože bych mu to nedokázala vysvětlit. Zvlášť proto, že ten stejný důvod, který činí toto místo pro mě tolik výjimečné, je zároveň tím důvodem, proč se Snagovu vyhýbám. Copak můžu komukoli vyprávět o šíleném pocitu totálního prázdna a beznaděje, který tu pokaždé zakouším a nepřipadat si jako blázen? A přitom právě tohle je to, co mě sem táhne i odhání.

Jdu přes most a mám pocit, že se brodím sněhem. Pop, kterému platím, se usmívá a přičinlivě mi ukazuje panely s historickými daty. Nepřítomně kývám a postojím tu chvilku, jen aby se neřeklo. Libor se toulá vepředu okolo ikonostasu. Kostel je konečně opravený a fresky září jasnými barvami, jak kdyby je malířova ruka opustila včera. Je na co se koukat. Přesto to vnímám tak trochu jako ve snu. Je tu ticho. Mimo popa u dveří a Libora už tu nikdo jiný není. Žádní další turisté ani poutníci. Když vcházím do vnitřního srdce kostela, Libor ještě chvíli okouní kolem a pak vychází. A pop za ním. Dveře tichounce vrznou a pak zaklapnou. Bázlivě a nedůvěřivě se chvilku otáčím k východu s jistotou, že mě tu pop pokladník a hlídač v jedné osobě přeci nemůže nechat úplně volně se potulovat. Vždycky přece hlídá, aby tu turisti nedělali nepravosti. Dubové veřeje však stále zůstávají zavřené. Srdce se spolu s časem rozběhne tryskem…a pak se zastaví. Obrátím se k ikonostasu a nejistě popojdu těch pár kroků. Na prosté náhrobní desce hoří svíce a ve váze jsou, jako ostatně vždy, čerstvé květiny. Jsem tu sama. Opravdu sama. V srdci mám prázdno a duši jako zmrzlou. Jako ve snách pomalu padám na kolena a zledovělými dlaněmi spočinu na hrobě. A nikdo mě nezarazí, nikdo neokřikne. Jsem tu jen já…já a pár pradávných ozvěn….

„Vím, že už tu nejsi…“ říkám potichu, v prázdném kostele se to ale přesto rozlehne až nepatřičně.

„Ale stejně se tu za Tebe pomodlím…“

Zavírám oči. Je to jako dlouhý pád do hluboké jezerní vody. Najednou není nic. Není minulo, není současno, jen žal…

Když se o hodnou chvíli později probírám, s překvapením zjišťuju, že mě na tvářích studí slzy. Kdy jsem proboha začala plakat? Nepřišel za tu dobu někdo? Tato chvíle ale zjevně nemá být přetržena vpádem kohokoli, nic nevyrušilo a evidentně ani v příštích minutách nevyruší mou osamělou rozmluvu s Všemohoucím….a s ním.

Znovu se dotknu hrobu a skloním se níž. „Pověz, můj milý, kdo tu naposledy takhle směl prosit za Tvou duši? Kdo tu pro Tebe naposledy směl prolít slzy?“

„A kdo ti naposledy na kamenný náhrobek položil květiny?“ Ta myšlenka přilétla jako šíp a rozbušila mi srdce. Komu se tohle za dlouhá léta podařilo? Od svých přátel vím, že je v podstatě nemožné tu třeba jen chvíli setrvat a rozjímat, natož na hrob knížete Vlada v úctě položit byť jen jedinou kytičku polních kvítků. Co když mně bude dopřáno oboje?

Opatrně vyjdu ven. Libor se toulá kdesi v zahradě. Vykouknu za kostel. Pop hlídač a pokladník z nějakého záhadného důvodu vůbec nehlídá, ani si mě sebemenším nevšímá a vzadu za ovocným sadem horlivě okopává jakousi zeleninu.

Rozhlédnu se. Mimo mě tu nikdo další stále není. Vrhnu se k jednomu ze záhonků, a přestože vím, že krást a ještě k tomu na klášterní půdě, se nemá a nepatří, rychle utrhnu jednu ze šlechtěných kopretin ohnivě rudé barvy. Stále nikde nikdo. Znovu se vracím do kostela a pokládám na studený kámen tu sluncem vyhřátou připomínku života.

„Děkuju ti…“ šeptám a znovu dlouhou dobu klečím u hrobu.

Když o hodně později opouštím snagovský ostrov, stále mám pocit, že se mi to celé muselo zdát.

„Tak co?“ přivítá mě Verča u auta. „Bylas tam celkem dlouho,“ dodává.

„Byla jsem tam sama…,“ vydechnu po delší chvíli ticha. Teď je zas ticho na straně Verči.

„SAMA?“ zopakuje posléze, jakoby nevěřila vlastním uším.

„Jo, úplně sama. Mohla jsem se tam v klidu pomodlit a položit na hrob kytku.“

„Tak to já tam tedy pospíším, třeba budu mít taky takové štěstí,“ sbírá rychle ze sedadla šátek přes ramena a schází svižným krokem k mostu.

Bohužel nemá. Když se asi po dvaceti minutách vrací, poznám to podle jejího výrazu, ani nemusí nic říkat.

„No, tak já tam teda rozhodně sama nebyla,“ sděluje mi trochu zklamaně a smutně. „Mě tam přišel pop s notebookem a nějakou paní. Sedli si tam do kouta u pokladny a něco řešili. Celou dobu, co jsem tam byla.“

„A jinak? Jinak dobrý? Splnilo to místo tvé očekávání?“ ptám se.

„Jo, jsem ráda, že jsme sem dojeli. Jen bych někdy chtěla tu protekci, co máš ty.“

Libor, který už se vrátil dávno před tím, než jsem se vrátila já, po nás vrhá poněkud nedůvěřivé pohledy. Tohle je prostě věc, která holt moc dobře vysvětlit nedá. Ať si to chlapec přebere, jak chce.

Vyrážíme dál, na řadě je knížecí sídelní město a já jsem ráda, že tuhle divnou, horkou, placatou krajinu plnou kukuřice, slunečnic a melounů opouštíme a opět se obracíme směrem k horám.

Târgovişte je místem, kde jsem při každé své další návštěvě smutnější a smutnější. Že se památková péče sídelního knížecího dvora nevydala vůbec tou správnou cestou, mi došlo už při první návštěvě, kdy tady rekonstrukce a konzervace teprve probíhala. Teď, po třech letech už je vše hotovo, ale tak nějak to všechno vypadá, že celý projekt zůstal napůl cesty. Velkolepý plán, který zřejmě měl proměnit Vladovo sídlo v moderní typ muzea třetího tisíciletí, které spojuje dávnou minulost a nejmodernější současnost jakoby strnul někde těsně před koncem a tomuhle místu v mých očích spíš uškodil. Prosklená kukaň informačního centra a pokladen na okraji Knížecí stezky před renesančním vchodem do areálu je zavřená a podle zaprášených oken už dost dlouho. Lístky prodává za branou zamračená ženská, která o památce i památkové péči evidentně mnoho neví. Na průkazku Icom se tváří, že ji vidí poprvé a vůbec není s to pochopit, že naše návštěva není tak úplně turistická, ale tak trochu i pracovní.

Procházíme po hradbách okolo nového paláce, touláme se mezi do nebe otevřenými zdmi. Tady je nám dobře. Nic tu neruší dech věků a šepotání minulosti. O to horší je to s Vladovým palácem o kousek dál. Je to přesně tak, jak jsem se obávala před třemi lety. Nic tu nezůstalo. Nic z té známosti, vlídnosti, nic z povědomého pohlazení dávných ozvěn zdejšího života.

Honosný sloupový hodovní sál, kde o hostinách zářily stovky kahanů a tisíce svic a zněla hudba a smích, teď místo červenavé mohutné klenby kryje klenba průhledná z čehosi, co vypadá jako tvrzený plast. Žádná expozice archeologických nálezů nebo výstava, která by snad částečně ospravedlnila tenhle necitlivý zásah, tu ale není. Je tu prázdno. Prázdno a nedýchatelné vedro. Je mi smutno z těch poklopem uzamknutých, nedýchajících zdí. Teprve když se oběma rukama dotknu hrbolatých cihel, zachytím to, byť jen vzdáleně a tlumeně. Tu známou jiskru, nezaměnitelnou pečeť toho, kterému toto místo patřilo. Opřu se o zeď a zavřu oči. Alespoň na chvíli, chviličku se propadnout v čase. Ale známé kroky a ozvěnu smíchu tu dávno slyšet není.

Z Turnul Chindia je báječný rozhled, jen to, na co se díváme, by mohlo být o něco příjemnější. Zezhora ta „povedená“ rekonstrukce vypadá ještě hůř než ze země a já kleju jako pohan, že jsem nestihla navštívit tenhle dvůr, ještě když tu tyhle plastové nesmysly nebyly.

Náladu mi trochu spraví až muzeum knihtisku, které sídlí až u zadního kostela a kde je vstup volný a u vchodu nás vítá usměvavá a informovaná kustodka.

Na závěr prohlídky dvorce kupujeme v malém krámku v hradbách pohledy,a tady si taky přečteme, že târgoviştský dvůr je zařazen pod záštitu Icomu. Tedy by tohle měl každý zaměstnanec vědět a ne se na nás tvářit, jako bychom spadli z Marsu.

„Takovýhle lidi teď pracují na knížecím dvoře? Nechala bych je pěkně postaru zpráskat, aby věděli, KDE vlastně dělají a PROČ je tohle místo zařazené mezi ty nejvýznamnější památky Evropy,“ vrčí Verča. Naše myšlenky se pozoruhodně shodují, ale po více než týdnu rumunského putování mě to ani nepřekvapí.

Jdeme se projít do místního Central parku, kde dlouhou  promenádu lemují busty valašských knížat. Překvapeně zjišťuju, že mezi nimi nechybí jen Radu cel Frumos, proradný Vladův mladší bratr, což mi přijde vcelku přirozené a logické, ale i Mihnea, nejstarší z Draculových synů. Že by to bylo proto, že byl pouze levobočkem a nikoli princem počatým v manželském loži? Kdoví.

Uprostřed celému prostoru dominuje socha knížete Vlada v nadživotní velikosti. Zaujme mě fakt, že meč drží v levačce. Popravdě… já jsem si vždycky myslela, že Vlad byl levák, jenže si nějak nemůžu vzpomenout, kde jsem to četla nebo kdo mi to kdy řekl. Prostě jsem to tak nějak odjakživa považovala za samozřejmý fakt. Jsem ráda, že si to myslí i někdo jiný než já.

Protože máme časový náskok, je teprve brzké odpoledne, rozhodujeme se, že na dnešní noc nezakotvíme tady, ale přesuneme se až do Curtea de Argeş.

Minule mi Curtea de Argeş přišlo malebné a hezké, tentokrát už se mi tolik nelíbí. Jak jsem tu podruhé, všímám si víc oprýskaných fasád, špíny a faktu, že z historie tu mimo kláštera a knížecího dvora vlastně vůbec nic nezbylo. Stavujeme jako první u kláštera. Vstupné se už neplatí u vchodu do areálu jako minule, v nízké prosklené budově zůstala jen prodejna knih a suvenýrů.

Jsem trochu zklamaná, když vidím, že hlavní kostel, nádherná a přitom ne úplně typická ukázka valašské renesance, vystavěná z kamene barvy čerstvě padlého sněhu a ozdobená jemnou reliéfní výzdobou připomínající filigrán na stříbře, je částečně pod lešením. Verče to ale zdá se tolik nevadí. Jdeme dovnitř podívat se na hroby krále Carola a jeho ženy a pak hodně dlouhou chvíli sedíme ve stínu stromů naproti kostelu a nasloucháme vzdálené bouřce. Ačkoli máme ještě spoustu času a stihli bychom hravě i prohlídku knížecího dvora, přepadne nás lenost. Shodneme se na tom, že to necháme zítra, najdeme si penzion a zbytek dne budeme jen lenošit. Ubytování, které doporučoval průvodce, už ale bohužel není aktuální a tak chvíli naslepo jezdíme sem a tam po ulicích Curtey, až v jedné zastrčené ulici objevujeme penzion s příjemným „tematickým“ jménem „Cristiana“. Ulička samotná je sice notně ošuntělá a domy naproti vypadají trochu jak obrázek z Chánova, ale samotný penzion je čerstvě omítnutý, s dřevěnými pavlačemi obsypanými muškáty a nově vydlážděným dvorem.

Verča, která tu už naprosto zdomácněla, a to i po jazykové stránce, sama vyráží hledat někoho kompetentního. Za naprosto směšnou cenu máme starosvětsky zařízený pokoj s neuvěřitelně obrovskou postelí  a okny a dveřmi vedoucími na pavlač s muškáty.

Libor se vydává na nákup a zbytek večera trávíme příjemným lenošením u dobrého jídla a červeného vína.