Den čtvrtý - po sotpách Jonathana Harkera
Voroneţ je stejně jako Humor místo krásné a malebné, ale pohříchu turistické. Vypulírované cestičky, pohlednice a magnetky, cvakající fotoaparáty. Víme dobře, že kdyby se nám sem podařilo dostat včera večer, bylo by to úplně jiné. Viděli bychom tenhle klášter takový, jakým býval a jakým dosud ve svých chvílích samoty, kdy se zavřou jeho brány, ještě je. Místo Božího pokoje a rozjímání. Možná trochu litujeme, ale i tak se nám tu líbí.
Loučení s Betty je dlouhé, srdečné a bouřlivé. Když velmi kostrbatě, ale rumunsky poděkuju za vlídné přijetí a úžasný, byť kratičký pobyt, chytí mě Betty do náručí a vlepí mi naprosto nečekaně pusu na tvář. A totéž zopakuje posléze i s Verčou, která je jeden velký údiv.
„Musíte se tu ještě někdy zastavit. Jaká škoda, že tu není moje dcera, která mluví anglicky, popovídali bychom si lépe a daleko víc,“ opakuje nám několikrát, než naskládáme věci do auta.
„Příště už budu umět líp,“ pousměju se a Betty mě znova chytí do náruče. S Voroneţem, Bukovinou a hlavně s Betty se mi skutečně neloučí snadno.
Čeká nás poslední „malovaná“ zastávka, klášter Râşca. Na okraji Voroneţu před námi v dáli zaznamenávám pomalu se šinoucí policejní auto se zapnutými majáčky.
„Zpomal,“ drcnu do Libora, který už dávno najel na rumunský styl jízdy, tj. nedodržování rychlosti, kdekoli je to jen možné. A pak už jen nevěřícně zíráme na klusajícího sportovce.
„Ty vole…,“ vypadne ze mě. „Viděli jste to co já? Nezdálo se mi to?“
Dvojí zavrtění hlavou a dvoje oči navrch hlavy mi potvrzují, že ten oheň v běžcově ruce jsme viděli všichni. Uprostřed Moldávie jsme právě potkali olympijskou pochodeň!! Tomu tedy říkám třešnička na dortu!
Klášter v Râşce, kam dojíždíme za největšího poledního parna, je stejně prázdný a opuštěný jako kostel v Arbore. Na rozdíl od něj už je ale opravený a na příliv turistů jsou tu místní mniši připraveni zbrusu novým a výborně vybaveným obchůdkem se suvenýry. Svět ho ale pořád ještě neobjevil a tak se po rozpáleném nádvoří, uklizeném o něco méně, než vycíděné kláštery v Humoru či Voroneţu opět touláme sami.
Je to naše rozloučení s Bukovinou, dnes nás čeká dlouhá cesta nahoru do hor, na transylvánskou zemskou hranici. Trvá to ale nekonečně, než se z vlídných kopečků před námi stanou vysoké, smrky porostlé kopce Munţii Birgaului, v jejichž klínu dnes strávíme úplňkovou noc.
Stoupáme legendárním průsmykem Borgo. V nejvyšším místě zastavíme na krajnici. Po louce nahoru směrem k silnici k nám přijíždí jezdec na nesedlaném koni. Nic, mimo pár stožárů elektrického vedení, neruší obrázek, který tu je stejný už od věků. Rozvlněná tráva, lesy kam až dohlédneš a nad tím vším zvuk koňských kopýtek na kamení. S údivem zjišťuju, že o téhle krajině a tomhle místě se mi jednou zdálo. Byla jsem tu na jednom z mých cestovatelských výletů, na které se občas ve snu vypravím.
Klesáme zase malinko níž, jsem překvapená, myslela jsem, že hotel, kam míříme, a který vznikl jako inspirace Stokerovým románem, bude právě v nejvyšším místě průsmyku. A překvapením ještě není konec. Když se v dáli před námi konečně na vrcholu kopce zablýsknou bílé zdi, s údivem vidím, že na horské louce okolo hotelu jsou rozházené četné chaloupky. Vlastně je to celá vesnice. A hned kousek od hotelových dveří stojí lanovka. Och, tak takhle to tedy je? Proč jsem si vždycky představovala, že tohle místo je samotou uprostřed nekonečných lesů? Vypadá to tu ze všeho nejvíc jako v Krkonoších na Mísečkách (tedy předtím, než tam postavili to ohavné sídliště).. Takhle jsem si legendární průsmyk vůbec nepředstavovala.
Zaparkujeme na hotelovém parkovišti a se zájmem si prohlížíme místo našeho dnešního noclehu. Falešné cimbuří, pseudohradní dispozice, monumentální nápis s drakem zapracovaným v logu hotelu.
Hotel Castel Dracula je prostě kýč. Nutno ale na jeho obranu dodat, že vcelku milý kýč a pokud to někdo, stejně jako my, bere s potřebnou mírou pocitu pobavenosti a chuti užít si trochu té komerční dekadence, pobyt pro něho bude zážitkem víc než příjemným. My jsme poněkud zklamáni pokojem. Sice jsme dostali požadovaný třílůžák, výhled ale, který je jednou z hlavních deviz tohoto hotelu, nemáme pražádný. Okno máme totiž v místě nad restaurací a přes její střechu, která sahá až pomalu k našemu oknu, z proslulých lesů průsmyku Borgo vidíme jen nicotný kousek. Alespoň že zařízení je tak rozmařile okázalé, jak jsme viděli na internetu. Rudý koberec, tmavé stěny, tmavý masivní nábytek s dračími motivy. Jak říkám, dekadentní kýč, ale protože právě proto jsem tu chtěla bydlet, jsem nadšená.
Co nám nebylo přáno na umístění pokoje, to nám vrchovatě vynahrazuje sám průsmyk Borgo úžasným vlahým a neskutečně barevným večerem, jedním z těch nejkrásnějších, které tu za celé dva týdny zažijeme.
Sedáme si v „hradní baště“ na terase hotelu vystavěné jako cimbuří a dopřáváme si opulentní večeři. Olivrejovaní číšníci kmitají jako na drátkách a my si té luxusní péče užíváme plnými doušky. Slunce pomalu klesá k lesnatým hřebenům průsmyku a odívá celou krajinu do červánkové růžové, rudé a naposledy fialkové, než konečně zapadne a hotel, vesnička kolem, louky i hory se zachumlají do modrého soumraku. Na druhé straně terasy se usadila početná skupinka Čechů. Dáváme se s nimi krátce do řeči. Jsou tu na výpravě terénními auty a stejně jako my si Rumunsko a hlavně jeho obyvatele nemůžou vynachválit.
Na noční oblohu vyplul jasný úplněk. Je škoda, že zrovna v tento den nejsme na Poienari, ale lépe to bohužel naplánovat nešlo. Jdeme si prohlédnout hotel zvenku při nočním osvětlení. Celá stavba je nasvícená důmyslným systémem světel v krvavě rudé barvě, který vytváří velmi kýčovitou, ale také velmi působivou hru stínů a temně rudé záře, která z normální budovy dělá ten správný strašidelný zámek.
I náš pokoj v přítmí malých stolních lampiček vypadá správně ponuře. Posloucháme velmi nestylově South Park s rumunskými titulky a válíme se u toho smíchy. Žádný horor bohužel v televizi nešel. Smůla.