Den čtrnáctý - nečekaný poklad
Letos konečně mě čeká návštěva v sibiňském Brukenthallově muzeu, které každý průvodce vřele doporučuje. Navyklá na tak trochu uprášené a zastaralé expozice, které jsem při návštěvách rumunských muzeí viděla, raději nečekám mnoho. Och, jak hluboce jsem byla pomýlená. Barokní interiéry jsou opečovávané s až úzkostlivou důkladností a jejich expoziční řešení obrazárny je na nejlepší evropské úrovni, stejně jako systém zabezpečení exponátů. Tohle je skutečně muzeum 21. století. Pěkné, moc pěkné, říkám si, když procházím první barokní sály. Tady mají muzeology, kteří rozumějí své práci. A evidentně i dostatek financí. Jen je škoda, že rumunské malíře vůbec neznám, takže nebudu moci odhadnout, jak vzácný či významný který obraz je. V Uffizi nebo v londýnské galerii to bylo něco jiného. Botticelliho, Veronese či van Eycka zná a umí ocenit i naprostý ignorant, ale tady budu na neznámé půdě, protože něco takového tu asi mít nebudou. O pár chvil později bych si nejraději za tuhle svou omezenou představu pořádně nafackovala. To když vejdu do ztemnělé místnosti, kde jako šperky ve tmě září bodově osvícená plátna. To když k nim přijdu blíž a naprosto vyjeveně slabikuju jména, známá každému školákovi z okresní základky. Jména, která jsem tu jednoduše nečekala. Van Eyck, Brueghel, Veronese…S každým dalším sálem se stydím víc a víc a když po několika hodinách konečně vycházíme, definitivně Brukenthallově muzeu dávám nálepku jedné z nejhezčích galerií Evropy.
Odpoledne jedeme tramvají na konec města do skanzenu. Už jsem tu sice byla, ale nestihli jsme ho tenkrát projít celý, dnes se tedy podívám hlavně do částí, které jsem ještě neviděla.
Když po víc než třech hodinách vycházíme, říkám si, že až zase budu v Sibiu, napotřetí už sem nemusím, spíš asi vyzkouším místní zoo, která se rozkládá hned vedle.
Navečer zamíříme opět do restaurace, ve které jsme byli včera, dnes ale bez Libora, který se rozhodl prozkoumat město. Objednáváme si karafu bílé Feteascy a stejně jako včera pozorujeme život na Malém rynku. Sibiu je tak trochu jiný svět, proti zapomenutým vesničkám pod klíny hor. Je to bohaté město, kam se houfně vrací německé obyvatelstvo (i současný sibiňský starosta je Němec) a jeho blahobyt je na něm vidět. Tolik luxusních aut (a tím myslím ty opravdu luxusní – corvetty, jaguára a dokonce i Ferrari) za jeden večer jsem viděla naposledy v Lucemburku. A sibiňští se s nimi prohánějí po Piaţa Mică, jakoby se nechumelilo a jakoby tohle byl ten nejběžnější obrázek z Rumunska. Dnešní večer je oproti tomu včerejšímu větrnému teplý, vyloženě červencový. Dáváme si ještě kávu. Z Piaţa Mare k nám tlumeně zaznívá hudba. Vysoké tóny houslí a fléten, dunivé akordy violoncell. Hlavní koncert sibiňského barokního léta je evidentně v plném proudu. Šly bychom se tam podívat, ale přepadla nás lenost. I když…lenost možná není to správné slovo. Spíš takový sladký, ospalý klid. Jako když doma navečer zadřímáte u krbu se sklenkou něčeho dobrého. Do tohohle poklidného snění vtrhne Libor s informacemi, cože se to právě děje na Velkém náměstí. Krčíme rameny, že víme, ale že se nám vstávat nechce. Libor je ovšem na rozdíl od včerejška jak znovuzrozený. Chvilku s námi posedí, ale dlouho nemá stání, a zas se vydává do ulic nočního města. My ne. Sedíme, koukáme do plamene svíčky na stole a mlčíme. A je to krásné mlčení, s letní nocí nad hlavou a sibiňskými domy okolo sebe. Když se Libor znovu zjeví, pomalu se zvedáme. Chceme jít spát, ale Libor má stále energii něco podnikat. Necháme ho tedy užívat nočního života Sibiu a samy kráčíme pod mostem Lhářů do tichého Dolního města k Červenému kohoutovi. Dnešní noc je dusná a horká a mě se spí špatně. Ale ne jen horkem, ale i faktem, že zítra už to celé končí.