Noc třetí - v náručí Draka
Nad hradbami teď vichr kvílí,
Plamínek svíce prudce svál,
Přináší s sebou pozdravení,
Temnotu, lásku, bolest, žal.
Ležím, ale nezhasínám. Cítím se prapodivně. Teplý vánek, který mě jako vlněný šál objal, když jsem vstoupila do bran Poienari, zmizel, už když jsem si stlala. I čerstvý, ale pořád nijak dramatický vítr, který mi hravě sfoukával svíčku, se vytratil. Místo toho teď okolo duje divoký černý vichr, opírá se do zdí, mě do spacáku, jak vzteklý pes kdesi nahoře na donjonu rve vztyčenou vlajku. Duje, kvílí a přináší za sebou prapodivný mráz a tmu. Z věže se ozve vrznutí, jakoby někdo pootevřel špatně namazané dveře. O chvíli později zavrže prkno v podlaze. Běžný zvuk nočního hradu, kdy některý z jeho obyvatel procitl do noci a vstal, aby se nadýchl čerstvého vzduchu z hor. Jenže já dobře vím, kdo ve skutečnosti pootevřel dveře, které tu dávno nejsou. V břiše se mi pevně zachytí chvění až příliš podobné strachu. Zároveň mi ale srdce poskočí radostí. Jsem blázen? Možná. Pocit temnoty a mrazu sílí. Stále sílí. Vane to ve větru, rozlézá se mi do kostí.. Vždycky jsem dobře vnímala paměť zdí a energie, ale tohle se absolutně vymyká všem mým zkušenostem. To, co cítím teď, se nedá popsat slovy. Začíná se mi motat hlava.
Klubíčko podvědomé hrůzy se v žaludku sevře víc. „Buď vlídný jako karpatské léto, Milosti…ať to napoprvé není silnější, než v této chvíli dokážu snést“, šeptám potichu chvějícími se rty. Zároveň ale nedočkavě špicuju uši, abych zachytila jakýkoli zvuk dokládající přítomnost hradního pána a vím, že kdyby se nedělo vůbec nic, bylo by mi strašlivě líto, že nepřišel. Připadám si jako naprostý cvok. Zhasnu. Zadívám se na oblohu. Nebe nad Poienari protne létavice.
Hlava se mi motá čím dál víc. Upadám do mrákotného spánku, ze kterého se probírám okolo půl jedné. Vítr ještě zesílil, ale kroky, které tu někteří slýchají, neslyším. Zavřu oči. Z polospánku mě budí cinknutí ostruhy a přešlápnutí na cestičce vedoucí k věži. Vylítnu, ale nic dalšího se neděje. Chvíli koukám na oblohu a pak se mi zas začnou zavírat oči. Z pokraje spánku mě budí další zvuk. Na cestě jen kousek ode mne zcela zřetelně zarachotí kamínek pod botou, a pak neviditelný příchozí znovu přešlápne, ani teď ale nejde blíž. Znovu se pokouším usnout, v hlavě mi hučí. V polospánku, než upadnu do hlubokého snění, nebo možná mrákot, slyším skřípění opatrného kroku. Nemám ale sílu se probudit. Možná se mi to celé vlastně jenom zdá.
Probírám se zhruba za hodinu. A znovu se pokouším usnout. Občasné zaštrachání uvnitř věže mi v tom ale brání. Zavrzání podlahy, cinkavý zvuk jako od ostruh na botách. A zase chvíli ticho. Jakoby tam opravdu byl někdo, kdo prostě nemůže spát. Na chvíli zadřímám, probere mě tiché ševelení hlasů. Pak ztichnou. Za chvíli někde někdo zase začne mluvit. Tentokrát slyším jen jeden hlas. Ženský. Je to Alice nebo není? Pak se k vysokému dívčímu tónu přidá další, tentokrát jasně mužský. Tak to asi fakt budou Alice s Honzou, zas nesmím své fantazii podléhat tolik. Za chvíli se k tichému dialogu ovšem přidávají další hlasy, zpočátku tichounké jako ozvěna, postupně ale nabývající na hlasitosti. To už identifikuju naprosto přesně. Budeme mít návštěvu. Tentokrát úplně obyčejnou a živou. Někdo z kempujících dole se zjevně rozhodl podniknout malý noční výlet. V tu chvíli bych se chtěla stát malou noční můrkou a být u toho, až vylezou nahoru a zakopnou v první baště o prvního ze spících. Už dorazili nahoru, hlasy jsou teď slyšet velmi dobře. A mají velmi rozvernou náladu. Nad starobylými hradbami se ozývá výskot a smích. Koukám na hodinky, ručička se pomalu sune od čtvrté ranní dál. Za chvíli bude svítat.
Chtěla jsem ještě usnout. Usnout a přivolat si do snů hradního pána. Usnout a nechat se ještě unášet tím ledovým dechem, přestože mě pořád ještě nepřestal děsit. Tak holt nic, no. Opřu se o chladný kámen zdi a zadívám se do oblohy. Je stále plná hvězd, jen začala zlehýnka a neznatelně na východě světlat. Vítr stále duje a kvílí a nebe nad hradem znovu protne padající hvězda. A najednou se stane něco podivného. Osten podvědomé hrůzy v břiše, kterého jsem se celou noc nemohla zbavit, se najednou láme a mizí bůhví kam. Zbývá jen úcta, která tu byla už předtím, ale kterou ten první opravdický pád do náruče dračího dechu poněkud odstrčil do pozadí. A přidalo se k ní ještě něco….něco, k čemu jsem mohla dojít právě a jedině po noclehu tady nahoře. Pochopení. Najednou chápu, čeho se bál můj spolucestovatel před dvěma roky i proč já se tehdy nebála. Je to tu oboje. Zároveň. Nesmírné zlo i neskonalá něha. Propletené dohromady jako kořeny prastarého stromu. Nedělitelné. A já vím, že příště sem nahoru vystoupám znovu. Znovu poprosím o nocleh a znovu tu s dovolením složím hlavu. A tentokrát se už nebudu bát.
Pánové, kteří nás přišli navštívit, se mezitím dosyta napovykovali na hradbách a vydali se po hradě. Omluví se, když mi nechtěně posvítí přímo do očí a obracejí se hned zpátky na nádvoří. Chvíli je ještě slyšet mezi zdmi smích a pak už sestupují dolů. Je klid. Začíná svítat. Vytáhnu se do polosedu, zachumlám se do spacáku a sleduju, jak na obloze pomalu zhasínají hvězdy. Nechám se kolébat dračím dechem a je mi neskutečně krásně. Karpatská noc polehoučku přechází v ráno. Sametová, zářivá tma se rozpouští a mění se v modravé šero.
Svítáním ke mně po ochozu přicházejí Alička s Honzou.
„Veru? Jsi tu?“ natahuje Alice zvědavě hlavu.
Proč bych neměla?, pomyslím si. I když…vlastně ano, ta otázka je správná. Spát dole pod hradem je jako nechat se dračím dechem pohladit, spát tady je jako vrhnout se přímo do srdce bouře. Minule jsem jen ochutnala, letos jsem se do toho vrhla s rozpřaženou náručí. A nelituju.
„Ano jsem..“ odpovídám s úsměvem. Alice se stejným úsměvem pokýve a oba se zas obrací zpátky, nechávají mě užít zbytek svítání.
Není mi ale zjevně přáno. Nad lesy se opět ozve zavýsknutí a hlasy. Pánové se vrací. Zřejmě si řekli, že východ slunce tady musí být super. Jistěže. Ale teď už bude definitivně po klidu. Potichu zakleju a vymotám se ze spacáku. Dobrá tedy, místo rozjímání se půjdeme seznámit.
Naši rušitelé jsou čtyři sympatičtí mladí kluci, Emil, Victor, Bogdan a Vlad. Hned dvě jména knížat pohromadě, usměju se. Možná jeden z mnoha důvodů, proč s nimi hradní pán hned na prahu nevyrazil dveře. Kluci šplhají po hradbách a smějí se na celý hrad. Až mi při těch jejich akrobatických kouscích trne. Stačilo by jen trochu uklouznout a katastrofa je tu. Ačkoli opravdu přišli pozorovat východ slunce, najednou se nepochopitelně seberou a loučí se. Nechávají u Alice kontakt, a Alice jim zas na oplátku nechává ten svůj.
A je klid. Poienari máme opět jen sami pro sebe.