Graenino útočiště

Vyrážíme se zpožděním, až okolo deváté. Čeká nás přes tisíc kilometrů a já se pomalu začínám bát, že poslední autobus domů, do Krčínova kraje, který jede v šest večer, rozhodně nemůžu stihnout. Rovnou maďarskou krajinou uháníme s větrem o závod. Je krásné polojasné počasí. Podstatnou část cesty podřimuju. Proberu se naplno v okamžiku, kdy nás Honzova mírně nevyzpytatelná GPS zavede do Budapešti. Cestou do Rumunska jsme jeli jen okolo, GPS nás spořádaně provedla po vnějším okruhu, dnes ovšem, i když je trasa zadaná vlastně stejně, jen opačně, nás navigace táhne přímo do centra. Supéér, tak královský palác a panorama Dunaje s řetězovými mosty alespoň uvidím, když už není v plánu se tu zastavit. Tedy alespoň doufám. GPS je ale v rámci toho, co si přeju a po čem toužím naprosto spolehlivá a vybírá trasu, odkud je na dunajský veletok, Parlament i celý hradní vrch naproti snad ten nejkrásnější výhled. Spokojeně si pobrukuju a nadšenou náladu mi trochu sráží jen občasný pohled na hodinky, který mě utvrzuje v přesvědčení, že dneska přes noc zkysnu v Praze.

Z Budapešti do Bratislavy už mi to připadá jen jako skok, ale přesto jsem při pohledu na hodinky čím dál nervóznější. Když se asi tak 2 hodiny cesty před Prahou zarazíme v koloně, napadne mě jediné…tak a jsem v háji. Ten autobus prostě nemůžu stihnout. To jednoduše není v ničích silách. Když se konečně posuneme až ke konci zácpy, je čas na hodinkách už vyloženě alarmující. Honza jede jako ďábel, stejně ale nevěřím, že to stihneme.

Kousek před Prahou si na odpočívadle, kolem kterého projíždíme, všímám několika kamionů s obrovským nápisem Sibiu. Takové maličkaté pozdravení, vlídné mrknutí…Trochu mi to spraví náladu. To ale ještě netuším, že špatnou náladu jsem doposud měla úplně zbytečně. Ačkoliv nás měla těsně před Prahou podle dopravních zpráv čekat ještě jedna kolona, dálnice je krásně prázdná. A tak když svištíme přes barrandovský most a podle hodinek máme do odjezdu busu ještě deset minut, začínám pomalu a s nevírou doufat, že se snad opravdu stane zázrak. A on se opravdu stane. Je pět minut do odjezdu, když zastavujeme u autobusového nádraží na Smíchově. Než na sebe sice navěsím všechny batohy a tašky a poberu suvenýry, mám už jen necelé tři minuty, ale už to mám jen pár desítek metrů. Bleskurychle se loučím a za chvilinku už se udýchaně kácím se na sedadlo v autobuse. To bylo opravdu jak na objednávku. Zavírám oči…nemyslím už na nic, jen na to, že za chvíli budu doma. Křišťál, který svírám v dlani, hřeje. Nezapomeň…Nezapomenu, usměju se v duchu. Nezapomenu a vrátím se.