Den pátý - Cristian
Ráno je jak vymalované. Svěží a jasné. Při přípravě snídaně se mi pod nohy přičinlivě motají Cristininy kočky se zcela jasným doufáním, že dostanou něco na zub. Rannímu jídlu pod příkrovem zrajících hroznů a velkými květy fuchsií se rovná máloco na světě a tak nikam nespěchám a celou tu téměř hmatatelnou domáckou pohodu nasávám plnými doušky. Když se konečně dokopám ven, je ve městě už pěkné vedro. Nořím se do spleti rozpálených uliček a jen tak nazdařbůh se toulám, kam mě nohy zrovna nesou. Ty úplně postranní ulice jsou téměř liduprázdné a tak se držím hlavně jich. Vystoupám nahoru krytým schodištěm ke kostelu, pak obcházím hradby, hned několikrát mě cesta zanese až na hlavní náměstí. V jedné z těch prázdnějších postranních uliček, ve svahu směrem dolů do Nového města se vyhýbám zlatovlasému klučíkovi, který tu sem a tam po dláždění soustředěně túruje malou motorčičku. Když už ho překračuju podruhé, vykoukne ze dveří tmavovlasá mladá žena. „Cristian…“ zavolá rozzlobeně přes ulici a přidává v rychlém sledu cosi, co zřejmě bude výtka nezbedníkovi. Klučík se zarazí a ohlédne se provinile jasně chrpovýma očima po matce. Uvědomím si, že malý zlobil je oblečený celý v modré. I ta jeho titěrná motorka je modrá. Rozesměju se na celou ulici. Prostě nemůžu jinak.
Po krátké obhlídce dolního města se vracím zpátky nahoru. Bloudím, kráčím nazdařbůh, okukuju stánky s pohledy a suvenýry. Ani se nenaděju, a už zbývá jen hodina do odjezdu. Do muzea letos nepůjdu, byla jsem tam předloni a vím, že se sem stejně vrátím, takže si nakonec sedám na terasu kavárny a dávám si příjemně studené pití. Tak se zasním, až bych to skoro nestihla. V poklusu si vyzvedávám bagáž v penzionu a letím po schodech dolů. Jen velmi nerada se se Sighişoarou loučím. A je to o to těžší, že dnes zároveň končí i naše rumunské putování.
Na výpadovce pořádáme ještě nájezd na supermarket a jeho oddělení vín a teprve po druhé odpolední dáváme Sighişoaře sbohem. Krajinou opevněných kostelů míříme na Mediaş, odkud se budeme otáčet směrem na Oradeu. Projíždíme cikánskou vsí, kde stále kvete staré a krásné umění řemesla kotlářského. Na krajnici tu jsou jeden vedle druhého vystaveny na odiv a ke koupi překrásné měděné talíře, poháry, kotlíky, konvice, ale dokonce i celá destilační zařízení. Bohužel nestavíme pro nákup, jen rychle z auta nacvakáme pár fotek a hned zas jedeme dál. Prodavači, rozesmátí cikáni v bělostných košilích a nažehlených vestách za námi volají, ať si něco vybereme. Osobně bych asi neodolala.
Za Mediaşem se krajina se pomalu mění. Mizí opevněné kostely a přijde mi, jakoby tu přibylo chudších domků a daleko hustější je tu i koňský provoz. A pak přijíždíme do oblasti, kde žije silná maďarská menšina. Nápisy jsou tu dvojjazyčně a vypadá to, jakoby skoro v každé vsi probíhal trh. Hladově pozoruju v jedné z vesnic vystavené kančí, liščí i jelení kožešiny a hned si představuju, jak by se mi vyjímaly v ložnici. Když projíždíme už několikátou osadou, dojde mi, že sortiment tu jednotlivé vsi mají rozdělený. V jedné prodávají u silnice ovoce, v další chleba, ve třetí pálenku a v další třeba zase houby. Krajina je tu příjemně zvlněná, plná polí, lesíků a luk a je vidět hodně dodaleka. Zadívám se až na horizont. Tam někde za obzorem, za těmi vlídnými kopečky, lukami a poli leží Zalau, v maďarštině Szilágyi, jehož okolí, stejně jako Borgoský průsmyk, patřily slavnému uherskému rodu stejného jména. Možná právě někde tam spatřila světlo světa malá Ilona, nejmilovanější dcera Margity Bathoryi a Mihaila Szilágyi, uherského zemského správce. Sestřenice mladého uherského krále Matyáše, dvorní dáma královny Kateřiny z Poděbrad, ale hlavně dívka, která dokázala zlomit královskou vůli a obrátit Matyášův názor o sto osmdesát stupňů. Ta, která krále dokázala donutit k souhlasu s nepravděpodobným sňatkem. Sňatkem královy sestřenice a královského vězně. Ta, která se podle historických pramenů stala druhou chotí Vlada Draculy. Dnes už jen šepotavý vánek nad hradbami Visegrádu ví, jak to tenkrát s těmi dvěma doopravdy bylo. Jisté je, že jejich svazek trval celých 9 let a vzešli z něho dva synové, že Ilona se po Vladově skonu ještě dvakrát vdala a že pokaždé její choť velmi rychle sešel z tohoto světa.
Opouštíme sékelskou oblast a dostáváme se postupně do větší a větší roviny. V mlhavém oparu před námi se táhne nepříliš výrazný hřbet. Široká průrva uprostřed vypadá naprosto přízračně, tak trochu jako fata morgana. Já ale vím, že se nám to nezdá. Ta ostrá jizva v táhlém kopci je turdská soutěska, přírodní div, kam proudí stovky turistů. Kraj okolo Turdy mi přijde tak trochu zašedlý, jakoby zahalený mlhavým oparem a zdaleka ne tak úchvatně nádherný jako oblast centrální Transylvánie okolo Sibiu a Braşova. S nesmírným překvapením potkáváme zbrusu novou dálnici a i když kus před Oradeou končí, i tak jsme ve městě mnohem dřív, než jsme počítali. Oradea je klasicky komunistické šedivé, chmurné město plné paneláků. Jestli tu někde mají nějaké památky, tak rozhodně mimo naši trasu. S úsměvem kvituju fakt, že tu jezdí klasické české tramvaje typu T3 jako v Praze nebo v Plzni. Na jeden okamžik si připadám jak někde u nás v Praze ve Vysočanech. Hledáme kemp, případně hotel. Z průvodce vyčtu, že hezký kemp by měl být v městečku Baile 1. mai 9 kilometrů od Oradey. Ptáme se na cestu a pak se hodnou chvíli motáme po městě. A bloudíme i za městem.
Dojíždíme do lázní Baile Felix. Všimnu si nenápadné odbočky na Baile 1. mai. Plán se ovšem mezitím změnil, budeme hledat penzion. Vrtím skepticky hlavou. Je pátek, jsme v lázních a jak za chvíli zjišťujeme, ve městě je posvícení. Nemyslím, že cokoliv seženeme.
Místní kemp má zdá se volno, Alice ale propadá trudnomyslnosti, sotva ho zahlédne. Pravda, už jsem viděla lepší místa na spaní. Tohle je jak vystřižené z nějakého letáku nabízejícího socialistickou rekreaci. Hledáme penzion, ale mé tušení se vrchovatě potvrzuje. Majitelé na nás vrtí hlavou už ode dveří, ještě než se vůbec stačíme zeptat. Po skoro čtyřiceti minutách hledání velmi uondaně a velmi pokorně zamíříme zpátky k kempu. Ať alespoň někde spíme. Šla bych se podívat na posvícenskou tancovačku, ale samotné se mi moc nechce. A tak čtu a poslouchám mp3 a odháním hejna komárů. Z nedostatku jiné zábavnější činnosti dnes uléhám brzy a protože jsem utahaná jako kůň, spím ve vteřině.