Graenino útočiště

Sraz s Alicí a Honzou mám ve dvanáct u jejich penzionu. Budík mě probouzí v osm. Určitě se chci podívat do muzea v bývalé celnici. Cvičně znovu prokroužím tržiště, chci se ujistit, že tu paní prodávající palinku dnes je a už mířím do muzea. Paní, která tu pracuje jako pokladní i průvodkyně, se směje od ucha k uchu a je hrozitánsky upovídaná. Povídáme, kostrbatě jí vysvětluju, odkud jsem a proč mě to všechno zajímá. Po sdělení že jsem archeolog se jí rozsvítí oči a pustí mě, kam se mi zlíbí. A samozřejmě mě zahrnuje kvantami informací.

Když vejdeme do místnosti se sloupkovou postelí, jen mi kývne a ukáže na foťák. Vklouznu za napnutý provaz a už se skláním nad ložem. Vida, hvězda šťastná mi pořád svítí. Když pro památeční fotku pózuju opřená o vyřezávané čelo, říkám si, kolik lidí sem takhle mohlo přijít. Pouští k loži všechny? Nebo jen některé, které vybírá podle jakéhosi záhadného klíče?

Z muzea se jdu podívat k hrobce, kde je pohřbeno srdce královny Marie. Protože jsem se nakonec rozhodla dovnitř hradu nejít, mám dost času na tiché relaxování na louce za řekou. Bran mám takhle krásně na očích, můza se dostavila a tak píšu poznámky z cest. Vydržím tu až do jedenácti, pak už jen letím pro palinku a zabalit.

Když dovleču zavazadla k penzionu, kde bydlí zbytek, dozvídám se, že ještě nestihli projít tržiště. Tak se courám za nimi a už se jen tiše těším, až zamíříme směr Sighişoara.

Konečně vyjíždíme. Hodnou chvíli se motáme po Braşově, takže si ho můžu alespoň trochu znovu prohlédnout z auta, když už ho tentokrát  nenavštívím.

Krajina mezi Braşovem a Sighişoarou je klidný úrodný kout země plný kopečků, políček a luk. A opevněných kostelů. Menší či větši je snad v každé vsi a já bych tak ráda vystoupila a alespoň u pár z nich zastavila byť jen na pár minutek. Zhluboka povzdechnu, když míjíme odbočku směr Viscri, který spolu s Biertanem, Harmanem a Prejmerem patří mezi ty nejkrásnější a v duchu si řeknu: „Příště, holka zlatá, příště…“.

Konečně dojíždíme do cíle. Po městě se motáme, jelikož nemůžeme trefit vjezd do citadely. Já minule přišla pěšky, pěkně hlavním vchodem branou hodinové věže, takže o tom, kudy dovnitř autem, nemám ponětí. Nakonec parkujeme dole pod schody a do centra jdeme po svých.

Srdíčko mi poskočí, když se vnoříme do středověkých uliček a stoupáme k náměstí.

„Tak, a jsme zas tady,“ vydechnu si napůl pro sebe, když vyfuníme nahoru a musím se zastavit. Ne proto, že bych nemohla popadnout dech, ale prostě proto, abych se mohla v klidu přivítat.

Sighişoara. Ať je tu kolik chce lidí, tady se mě vždycky zmocní sladký, ospalý klid a pocit, že jsem se propadla do jiné doby. Tohle město miluju. Jinak než Sibiu, ale intenzita toho pocitu je stejně silná. Za ty dva roky, co jsem tu nebyla, se město vylouplo do zářivé novoty. Nová dlažba, na spoustě domů nové fasády roztodivných barev. Stánků s cetkami naštěstí nepřibylo. Město je ale teď tak úpravné a načinčané, až mi to snad skoro trochu vadí. Ten zaprášený, zašlý nepořádek, kamení a hlína a staré oprýskané fasády, které tu byly předloni, mi připadaly daleko lepší. (Musel si samozřejmě člověk odmyslet ty rachotící bagry, ale když se jeden snažil, šlo to nakonec docela dobře). Citadela dýchala a žila svými starými vzpomínkami. Teď tu stojím, rozhlížím se a ze silného kouzla, které mi tu fouklo předloni do očí, zbylo jen malé kouzlíčko. Přesto známé a povědomé a jsem za něj ráda. Honza mi vezme skoro přímo z úst dojem,  který u mě v tuhle chvíli převládá.

„Ty jo, tady to vypadá jako v Krumlově,“ vydechne.

Má naprostou pravdu. Jak se město opravuje a vyšperkovává, jak tu přibývá turistů i restaurací, celá Sighişoara opravdu připomíná Český Krumlov. Jdeme hledat ubytování. Tuším, že to nebude žádný med a mé tušení se naplňuje. Všude mají plno. Alice s Honzou opět shání dvoulůžkový pokoj. Ví Bůh (a možná i ten, co nad námi momentálně drží ochrannou ruku), kde já dneska hlavu složím. O nějaký další super drahý jednolůžák nestojím ani v nejmenším. Tak kde budu bydlet, když je všude plno buď úplně, nebo je to hříšně drahé?

„U Cristiny a Pavla přece..., jako minule,“ ozve se vnitřní hlásek a je velmi neodbytný. „Tak běž, běž a zeptej se. Tam pro Tebe místo bude,“ ponouká mě. Rozdělujeme se a umlouváme se na srazu u Vladova rodného domu za půl hodiny.

Neodvážím se neposlechnout rady své intuice (či co to vlastně je), která mě nepřestala postrkovat a tak už za chvilinku zahýbám okolo krytého schodiště doprava, do stařičké uličky k divoce růžovovínovému domku. Od minule tu přibyl nový vývěsní štít a ke třem přítulným kočkám ještě pes. Vypadá jako kombinace jezevčíka s netopýrem a je tak ošklivý, až je naprosto neodolatelně roztomilý. Recepce je stále v předsíni paní domu, jen tu přibyla cedulka „Recepţie“. Paní Cristina je stále stejně usměvavá, ale přesto mě musí svým způsobem zklamat. Místo je, dokonce pro nás všechny tři, ale jen v šestilůžkové ubytovně. Dvoulůžkové pokoje už jsou obsazené. Domlouvám se s ní, že jí dám do půlhodiny vědět, ale tuším, že Alice s Honzou se mnou chtít nebudou. Potkávám je za chvilku v jedné z uliček, a mám pravdu. Do šestilůžáku nechtějí, i přesto, že ještě stále nic nesehnali. Říkám jim tedy, že zůstanu u Cristiny s Pavlem, stejně bych bydlela sama, dost možná opět v jiném penzionu stejně jako v Branu a stejně mám nulovou šanci získat pohodlný pokoj pro jednoho za rozumnou cenu. A velký pokoj mi nevadí, alespoň si popovídám s ostatními cestovateli.

Paní Cristina sice tak trochu nechápavě kroutí hlavou, když přicházím sama, ale co, já jsem  nakonec ráda, že jsem zase zrovna tady.

Když mi Honza ochotně pomáhá s věcmi, dozvídám se, že i oni nakonec snad budou mít štěstí, ujal se jich číšník v jedné z restaurací a dohodil jim ubytování u svého příbuzného kdesi dole v moderní části města.

V „mém“ pokoji bydlí zatím jen jeden člověk. Usměvavý, černovlasý, hezký kluk. A poslouchá fotbal. To bude Ital, odhaduju. A mám pravdu. Můj spolubydlící se jmenuje Marcello, je z Milána a momentálně žije v Craiově a pracuje jako terénní pracovník pro mezinárodní organizaci zabývající se problematikou romské integrace do společnosti. Rozpovídáme se a protože se nám nechce utnout rozhovor, jdeme společně na pivo. Na terásce v uličce vedoucí k šestihrannému bastionu si sedáme ke  dvěma klukům. To jsou pro změnu Francouzi z Grenoblu. To je panečku multinárodní směsice. Na terase pod vinnou révou je příjemný stín, rozhovor je veselý, plný smíchu, kdesi nad střechami výskají hrající si rorýsi a vychlazené pivo v horku, které dnes vládne, chutná jako nektar. Tak tohle je snad nejhezčí podvečer, který mi Rumunsko zatím přichystalo. Oba Francouzi posléze odcházejí a tak pokračujeme v rozhovoru ve dvou. O rasismu, o opevněných kostelech a archeologii a o tom, jak snadné je pro Itala naučit se rumunsky. Marcello to zvládl za tři měsíce. Učí mě nějaké hovorové výrazy a pár nepříliš slušných slov. Můžeme se potrhat smíchy. Na oplátku ho já totéž učím česky.

Když se před osmou, jelikož to mě čekají zbylí dva cestovatelé před Vladovým domem, loučíme, domlouváme se, že zůstaneme v kontaktu.

Z hodinové věže odbíjí osmá a my vcházíme do rodného domu knížete Vlada povečeřet. Připadá mi, že se ale všechno tady mění k horšímu. Jídlo je zas o něco dražší a těžce postrádám nějaké typické rumunské pokrmy. Kuřecí medailonky v těstíčku si mohu přeci dát i v Praze. Jediné, co tu mají, jsou mici a çiorba de burta.  Velmi záhadně se tváří jídlo nazvané „Draculův snack“, jelikož je ale jako příloha uvedená mamaliga, zaujme mě to. Třeba to je nějaké místní jídlo, jen maskované. A mám pravdu, je to to samé, co jsem si před dvěma lety dávala dole v moderní časti Sighişoary pod názvem Transylvánský guláš…směs masa a klobás v ostré omáčce a mamaliga k tomu. Večeříme a stmívá se. Ta chvějivá, zvláštní afmosféra, kterou jsem tu zažila minule, tentokrát ne a ne přijít. Dnes je to jen obyčejný, byť velmi starý dům, kde z reproduktorů pouštějí jakousi tuctovou moderní hudbu, která sem vůbec nepasuje.

 Když před odchodem čekáme, až Alice využije místní toalety, stejně jako minule se v předsálí restaurace vykloním ven z okna. Opřu se o parapet, zadívám  přes náměstí ke kostelu a je mi opět krásně. Alespoň některé věci se nemění.

Venku se rozdělujeme, a na toulku noční Sighişoarou se vydáváme každý zvlášť. Procházím městem, hojně fotím. Tentokrát to jde úplně samo, protože celé centrum je nasvícené zbrusu novými halogeny zabudovanými v dlažbě. Na jednu stranu je to nádhera, osvětlení podtrhuje úchvatnou krásu středověkých staveb a Sighişoara je tak nádherná, až se tají dech. Jenže na stranu druhou jakoby jí najednou něco chybělo. Ten chvějivý závan věků, živoucí duše kamene skrytá ve stínech mihotavých lamp a oprýskaných zdech. Ne, že by tu už nebyla, ale je zatlumená všemi těmi novými zářivými světly a fasádami a jeden se musí o něco víc uklidnit a soustředit, aby ji zachytil, pradávnou a nezměněnou.

Mířím od Hodinové věže dolů, bloudím uličkami, procházím celé hradby a pak mě kroky zas donesou na náměstí. Blíží se pomalu půlnoc. Sedám na lavičku, najednou je mi strašlivě těžko u srdce. Samota mě dohnala, tady uprostřed Transylvánie. V duchu vidím stejné náměstí a stejnou hodinu před dvěma roky. Tenkrát jsem tu nebyla sama. Jenže i kdybych se rozkrájela, žádná moc na světě to nezmění. A pak že prý láska hory přenáší? Hloupost.

Z hodinové věže odbíjí dvanáctá hodina. Pomalu se ubírám domů. Ke Cristině s Pavlem. V penzionu už všichni spí a tak se snažím nedělat moc velký hluk. V pokoji je úžasný chládek a tak usínám, sotva položím hlavu na polštář.