Noc desátá - vytoužený host
Nad lesy šumí noční vánek,
do půlnoci je jenom skok,
do očí se Ti vkrádá spánek,
když kdesi v temnu zazní krok.
Bázeň i vděk Ti srdce svírá,
pálí jak jisker z ohně chvost,
vzpomínka bránu otevírá,
přichází vytoužený host.
Na údolí padá soumrak. Vaříme si večeři. Téměř za tmy z lesa vystřelí tmavá postava. Kastelán. A má naspěch, jakoby mu za patami hořelo. Jako kdyby ho něco na smrt vyděsilo. Dokonce i noční osvětlení, tu moderní vymoženost, která dorazila už i sem, zapomněl rozsvítit. Poienari tak tone v tmavě modrém soumraku a pomalu se noří do tmy. Možná bychom se teď měli sebrat a vyjít nahoru. Kastelán zdrhal, jak kdyby ho honilo deset čertů, takže se sem už nevrátí. Luboš o tom ovšem nechce ani slyšet. A tak jen tiše sedím ve tmě a naslouchám tichým zvukům nočních Karpat. Před jedenáctou se zezhora z hradeb ozve šílený štěkot. Pes, který nás navečer provázel po hradě, teď tam kdesi nahoře kvílí hrůzou. Štěká a skučí, až mu přeskakuje hlas. Páteř mi znatelně pohladí mráz. Někdo tam nahoře se zlobí. Hradní pán, napadne mě. Strašlivě se zlobí. Tma okolo jakoby náhle ještě víc ztemněla. Psí štěkot je slyšet trochu blíž, z úbočí kopce a zní pořád stejně. Absolutním děsem a hrůzou.
Od Argeş fouká studený větřík a nám je najednou divně u srdce. Čekalo se, že zůstaneme nahoře a přespíme tam, napadá mě náhle a ostře. Mělo to tak být. Měli jsme zůstat…a kastelán nám to překazil. Jak známo, s blbcem nehne ani samo peklo. A hradnímu pánovi se nelíbí, že mu vyhodil hosty. Okamžitě svůj šílený nápad tlumočím dál. Drahá polovička se na mně jen obrací a povídá: „Ty mě budeš mít za blázna, ale mě napadlo to samé.“ Hned vzápětí se ovšem v duchu okřiknu, cože si to vymýšlím. Je to nejspíš jen můj bláznivý pocit.
Chudák pes zatím s vyděšeným přeskakujícím štěkotem sbíhá až dolů, pobíhá okolo břehu a pak se ztrácí v lese. Zpátky nahoru už ale nevyběhl.
Není nám moc do řeči. Noc rozsypala nad údolím a pevností celou náruč hvězd. Zakláníme hlavy a hledáme ty, které umíme pojmenovat. Les za řekou ale dýchá syrovinou tak divnou, že se mi z toho úží dech. Do mysli mi vplynou Erbenovy verše…pěkná noc jasná, a v tu dobu, vstávají mrtví ze hrobů, a nežli zvíš, jsou tobě blíž, má milá nic se nebojíš? Bojím, nikoliv však zjevně rozzlobeného hradního pána, ale toho lesa pod hradem. Jakoby v něm stála celá fronta lidí, které nevidím, jen cítím. Raději jdeme spát. Těžko, přetěžko se mi usíná, srdce mi buší. Propadám se do dřímoty. A v té až příliš zřetelně vnímám tmavou postavu venku před vchodem. Temný, zlověstný, mlčenlivý stín. Tiché kroky od zavřeného vchodu okolo stanu směřují mě za hlavu, kde zůstanou stát. Když otevřu oči, slyším jen šumění Argeş a stromů v lese za námi. Když opět zadřímám, v divném stavu mezi spánkem a bděním, znovu vnímám osobu u stanu. Zas se ozvou kroky a pocit, že tu rozhodně nejsme sami, se mění v jistotu. Zastavuje se u mě a sklání se nade mnou níž. Vzduch okolo se prudce ochladil. Cítím se, jako bych se naklonila nad studnu a zjistila, že hledím do nekonečné hlubiny temnější než tma, až se z toho zastavuje dech a ledoví všechny útroby v těle. Teď bys měla být ztuhlá hrůzou, napovídá mi mé podvědomí. Nad tebou přeci právě stojí někdo, kdo tu vůbec podle zdravého rozumu být nemůže! Pud sebezáchovy jsem ale zjevně potratila kdesi cestou…a tak místo strachu mi srdce sevře nejprve nevíra a údiv, aby je vzápětí vystřídala nesmírná úcta a vděčnost. Přišel! On přišel až sem dolů! Sám hradní pán nás poctil svou návštěvou…
Za svítání se budím, celá rozlámaná, nevyspalá, motá se mi hlava a je mi poněkud mdlo. S údivem ovšem shledávám, že jasnější mysl jsem neměla ani nepamatuju. Páni, to bylo ale celkem silné kafe, uvažuju v duchu. Byl tu celou noc. Zřetelně jsem vnímala jeho přítomnost na hranici mezi spánkem a bděním. Dvakrát, když mě zašustnutí kroků vrátilo z okraje snění zpátky do bdělosti, mi do tváře ostře fouknul studený vítr. V zavřeném a zadýchaném stanu? Hloupost, já vím. Přesto je to pravda. Jakkoli se to zdá neuvěřitelné, je to tak. Bojím se, jestli mi náhodou nepřeskočilo a tohle všechno se mi jen nezdálo.
Drahá polovička už je taky vzhůru a ptá se, jak se mi spalo. Přemýšlím, jestli mám s pravdou ven, třeba si bude myslet, že mi straší ve věži. Ale co. Tak ať.
„No, nijak moc,“ odpovídám. „Nesměj se mi prosím tě, ale já myslím, že jsme tu měli v noci hosta. Že chodil okolo stanu, nahlížel k nám a pak i stál za stanem.“ O ledovém větru odnikud, který nám několikrát zafoukal ve stanu, se raději nezmiňuji.
I po této informaci ovšem Luboš zbledne a odvětí: „No rozhodně se ti to nezdálo. Já ho slyšel taky. Jenže já měl na rozdíl od tebe strach jako blázen.“ A pak se dozvídám, jak poslouchal s bušícím srdcem kroky okolo tábořiště, ale neodvážil se vylézt ven, protože měl divný, mrazivý pocit, že ten venku není z tohohle světa. Jak ho vždycky pohyb venku vzbudil, když usínal a jak v jednom okamžiku cítil přímo uvnitř ve stanu intenzivní pach čerstvě zmáčené vlčí srsti. A neustávající proud energie tak prapodivné, až mu z toho trnuly zuby.
Miláček se znovu ponořil do dřímoty a já se chystám vařit kávu. S ešusem v ruce schválně obcházím stan, jestli se nám tam náhodou opravdu v noci místo převzácného hosta necoural nějaký vtipálek. Půda je vlhká, takže by bylo vidět stopy. A nic.. Jdu si do Argeş umýt ruce a nabrat vodu. V zádech ucítím upřený pohled. Téměř hmatatelnou přítomnost další osoby. A Luboš to rozhodně není, protože ten po téměř probdělé noci spí spánkem spravedlivých. Energie, kterou vnímám okolo sebe, mi ale nepřipadá zlá. Naopak, plní mě pocitem naprostého bezpečí. Mám pocit, že kdybych se otočila, uvidím stát ve stínu pod stromy povědomou postavu, kterou tak dobře znám z obrazů, s rukama založenýma a vlasy rozhozenými v ranním větru. Ale kdepak, pod břízami je prázdno, jen listí šumí ve vánku. Otočím se zpět a znovu cítím osobu za sebou. Nechci to kouzlo zrušit, tak už se znovu neotáčím, jen nabírám vodu do dlaní a nechávám si tím pohledem propalovat záda. Krásné ráno, voievoda Vlad, zdravím v duchu a pro sebe se usmívám. Vzápětí mi celá situace ale přijde příliš neuvěřitelná a absurdní. Třeba se mi to celé nakonec jen zdá, je to jen pocit, šálení smyslů nebo nedostatek spánku. Příčí se mi věřit něčemu tak zvláštnímu. Co by mi asi tak odvětil kdokoli, komu bych řekla, že jsem se uprostřed rumunských hor setkala s víc než pět set let mrtvým panovníkem legendárního jména? A asi proto, že váhám, rozhodne se mi náš hostitel podat poslední důkaz.
Když si vaříme snídani, najednou slyším, jak Luboš vyjekne: „Tam někdo byl! Podívej.“
Zvednu hlavu a nikde nikdo. A milovaný už s vážnou tváří vysvětluje: „Mezi stromy u řeky někdo stál. Teď, před vteřinou. A už je pryč.“
Prý to byl jen mžik. Jen co oko mrkne, zahlédl pod břízami mužskou postavu v hnědém kabátci a s výrazně dlouhými tmavými vlasy. Takže se mi to nezdálo. Nejsem cvok! Opravdu jsme měli tu čest poznat Jeho knížecí Milost Vlada III. Draculu. Jakkoli šíleně to zní, je to nakonec opravdu jen prostá a skutečná pravda. Luboš se ovšem zdá být poněkud otřesen, tak raději nalévám silnou kávu. A pokouším se ho uklidnit. Z jakéhosi bláznivého popudu pouštím ke snídani muziku z mobilu. Po staletích se zas nad Argeş nesou tóny středověkých houslí a píšťal. Hodí se to sem a mám pocit, že k této chvíli a k tomuto místu to patří.