Noc a den první - dvojče z Lugoje
Po úmorné noční cestě přes Maďarsko, kdy naši blázniví řidiči v autobusu topili, jako kdyby byl prosinec a ranním hladovém pátrání po něčem k snědku a kelímku horké kávy na hlavním nádraží v Budapešti, k osmé ranní hodině konečně přejíždíme rumunskou hranici. Projíždíme Aradem, příšerně depresivním a omláceným městem, plným rozbitých paneláků a šedi. O to víc mě překvapí, když se mezi těmi všemi betonovými bloky domů vyloupne obrovská tereziánská pevnost. Je snad ještě větší než naše Malá pevnost v Terezíně, řady bašt a cihlových zdí, vodních příkopů, táhnoucích se v několika pásech do nedohledna. Z pohledu z výšky mají tyhle pevnosti tvar několikanásobné hvězdy. Představím si to, a málem se udusím croissantem, který právě svačím. Míjíme Timişoaru a místo abychom vyjeli směrem na Kluž jak pravil jízdní řád, stáčíme se dolů na Lugoj. Proč proboha zrovna na Lugoj? Vždyť takhle bude cesta delší. Lugojské nádraží je plné lidí, rozpálené sluncem do běla a vyfoukané těžkým, horkým vichrem z pusty. Máme strašlivý hlad. Jdeme tedy zjistit do místní čekárny a bufetu v jednom, co tu mají k jídlu. Prodavač se otočí od ledničky s coca colou a vytřeští na mě oči. A zasype mě překvapenou záplavou rumunských slov. Pak pochopí, že nerozumíme a tak se snaží rukama nohama domluvit s Lubošem, který se alespoň něco snaží pochytit. Vyjde najevo, že v Lugoji mám dvojče. Prý tu žije děvče, podobné mi jako sestra z jedné krve. Říká se, že máme každý na světě své druhé já. A já ho z celého širého světa mám právě a zrovna tady, ve městě, kde se narodil ten nejslavnější filmový představitel Draculy, Bela Lugosi. Třeba se tu někdy ještě zastavím. Ale dnes ne. Dnes večer je naším cílem Sibiu, saská perla na dohled od Fagaraşských hor. Těším se, a jsem zvědavá, zda je Sibiu opravdu tak kouzelné, jak se povídá.