Graenino útočiště

Po nočních bouřích  je zas nebe jako vymetené a sibiňské střechy laská ranní sluníčko. Naše pouť vede dál, rádi bychom se dnes dostali až do Sighişoary, kde si snad se štěstím seženeme slušný nocleh. Po cestě nás ale čeká ještě několik zastávek a odboček za saskými opevněnými kostely. Úmyslně jsme proto nic nezařizovali předem, protože netušíme, jestli nás právě některá z těhle zastávek nezdrží nebo neotočí směr naší cesty jinam. Luboš to bere tak, že cesta sama je cíl, ať dojedeme kamkoliv. A já? Já už se před odjezdem rozhodla, že nechám Rumunsko samotné, ať nám ze svého nitra ukáže to, co bude chtít. 

Naše první dnešní zastávka je Mediaş, světlé, trošku zaprášené město s malým, ale kouzelným centrem. Hned na kraji u hlavního silničního tahu stojí gotická brána s podsebitím těsně pod střechou a k ní přilepený pás hradeb s dřevěnou chodbou. Zvědavě vylezeme až nahoru, ale v malé kukani, kterou považujeme za pokladnu, se na nás dívají značně překvapeně. Když jim lámaně vysvětlíme, že bychom se rádi podívali dovnitř a kolik se platí za vstup, vyvolá to všeobecný smích. Ptají se nás, odkud nás vítr přivál a chvilku se o něčem dohadují. Aha, věž je zavřená, dochází mi. Tak nic. Ve dveřích se zjeví mladík, pusu od ucha k uchu.

„Tak pojďte.“ kývne a my v příští vteřině zjišťujeme, proč to nepochopitelné veselí. Ve věži je totiž rádio a v celém kraji od Sibiu po Sighişoaru to ví přece každý. Udivené poutníky, které zajímá úplně obyčejná hradební věž, jakých jsou tu po celé Transylvánii rozeseté tucty, tu věru často nevidí. Náš průvodce nás se smíchem, když vidí naše překvapené obličeje, táhne všemi patry až nahoru a nadšeně vysvětluje, odkud se hlásí zprávy, kde se pouští písničky a vyzvídá, jestli se nechceme podívat i dovnitř do jednotlivých studií a zkusit si to. Se smíchem jen vrtíme hlavou. Z výšky je Mediaş stejně půvabný jako Sibiu. Malebné saské město s opevněným kostelem coby jeho kamenným, hradbami objatým srdcem. Našemu průvodci vyprávíme, kam všude se chceme podívat. Vážně pokyvuje, usmívá se. Potěšeně a trochu nevěřícně, jako každý, kdo zjistí, že naše pouť vede cestami, kudy kráčela ta nejdivočejší a nejlegendárnější historie této země.

Procházíme městem. Stejně jako v Sibiu, je i mediaşské centrum opravené a vyšperkované jako parádivá měšťanská panna. Kostel s hradbou a zachovalými obrannými věžemi s podsebitím je omítnutý do světlounce žluta a pod stromy v parkánu a na nádvoří je příjemný chládek. Bez obav si necháváme batohy před hlavním vchodem na schodišti u portálu a procházíme celý areál. Dům boží je prázdný, prosvětlený jasným dopoledním sluncem, se zbytky gotických fresek na zdech a raně renesančním obrovitým deskovým oltářem s malbami jak od Cranacha. Kdoví, třeba to opravdu maloval on, jsme přeci v saském kostele a tenhle geniální malíř zanechal své stopy občas i na místech, kde by je nikdo nečekal.

K dalšímu cíli, na opevněný kostel v Biertanu díky špatné informaci na autobusovém nádraží stopujeme, protože spoj nám ujel. Luboš ještě nevykouřil ani třetí „přivolávací“ cigaretu, když nám zastavuje maxitaxi. Sice nás hodí jenom na křižovatku, protože do Biertanu nejede, ale nám to nevadí, každý kilometr nablížení je dobrý.

Saros, osada na křižovatce, kde nás vysadili, je malebná, ospalá ves s kupou žebrajících děcek, tak trochu vykradeným konzumem a hospodou, ve které je i v téhle brzké hodině brzy po poledni plno. Na nízkém návrší uprostřed vsi si jako král trůní obrovský opevněný kostel s hranatými, mohutnými baštami v rozích. Nahoru, stíněné stromy, vede zašlé dřevěné schodiště. Pomalu se tam popoledním vedrem ploužíme. Dochází nás rumunská rodinka, která jen nalehko vyskočila z auta, aby si tu krásu taky prohlédla. Za námi se horko těžko škrábe o holi dědoušek, jen proto, aby zazvonil na zvonec u domu přímo u kostela. Z branky vybíhá paní v zástěře, div že si do ní ještě neutírá ruce. Mám neodbytný pocit, že jsme ji vyrušili právě uprostřed vaření. Ale místo aby se mračila, že jsme ji vytáhli od práce, směje se, stejně jako každý, koho jsme tu zatím potkali. V ruce třímá obrovský, věkem zašlý a ošoupaný klíč. „Proč mám pocit, že je ještě původní? Stejně jako ten zámek,“ brumlá si nevěřícně Luboš, oči rozzářené jako děcko u vánočního stromku. V parkánu je vysoká, svěží tráva a stromy, které se sklánějí okolo chátrajícího svatostánku  jako tiší milující příbuzní. Stařičká stavba kombinuje štíhlou saskou gotiku s podsaditým barokem a jednotlivé prvky se mísí v půvabnou, neopakovatelnou jednotu. Je tu ticho, střípky slunce na otřískané omítce hází zlatavé odlesky. Tenhle kostel je krásný právě tak jak je, s opršenou fasádou, ztracený v čase. Dýchá tisícem vzpomínek, nezměněný celá léta. Uvnitř je prostinký, klasicky luteránsky strohý, v zašlých odstínech světlé modré a bílé. Vzduch je tu vlhký. Na lavici u vchodu se kupí zpěvníky, na pultíku varhan nahoře na kůru, kam vyběhneme, je otevřený notový záznam, jakoby si hráč jen na chvíli odskočil. Je krásné potkat dům Boží, který stále funguje tak, jak má. Jako přístav naděje, jako běžná součást lidského života, místo, kam chodíme rozjímat stejně přirozeně jako jíme nebo pijeme. U brány ochotné paní vtiskneme pár bankovek. Místo aby si je nechala, se ovšem obrátí zpět do kostela a bez rozmýšlení je hodí do pokladničky příspěvků. Vlídně se usměje, poděkuje a pustí nás ven. Čech by tohle neudělal, na to bych vsadila boty.

Na Biertan nakonec dojedeme s mladou rodinou, která sem jede ke známým na dovolenou. Vím, co mám čekat, přesto mi dech uvízne v hrdle. Vysoký, štíhlý kostel na ostrém návrší obklopuje hned trojí pás hradeb ježící se věžemi a věžicemi. Bludiště parkánů a schodišť. Mezi hradebními zdmi rostou jabloně a hrušně a člověk by se tu skoro ztratil.Tady už ovšem svatostánek funguje i jako turistická památka a tak poctivě platíme vstupné a o kouzlo místa se dělíme s několika turisty, kteří sem taky zavítali. Křivá chodba s dřeveným klenutím stoupá strmě vzhůru, rovnou do srdce pevnosti, přímo ke kostelnímu portálu a branám otevřeným dokořán. Opravenému kostelu zůstala štíhlounká gotická podoba s ostrým profilem věže i vysokánské hlavní lodě. Dovnitř dlouhými okny  padá záplava letního slunce a celý interiér svítí jasným zlatým světlem, jakoby zářil sám ze sebe svým vlastním vnitřním svitem. Kdesi vysoko se jako krajkoví rozbíhá bohatá síťová klenba jak od Benedikta Rejta a celé úzké kněžiště zabírá široký deskový oltář. I tenhle vypadá, jako by vznikl pod rukama Lucase Cranacha, a já skoro začínám veřit, že to maloval on. Bohužel se mi informace o autorovi tohohle nádherného díla úsvitu renesance nedaří nalézt a tak je mi dovoleno věřit, že se zrodil právě tahy Lucasova štětce.

U vchodu nás odchytne hovorný pán, který nám vnutí jakýsi letáček. Je to nabídka na ubytování v penzionu přímo uvnitř sighişoarské citadely. Na Lubošův udivený obličej se jen usměju, ale jsem sama překvapená. Problém vyřešen, nemusíme hledat ubytování, našlo si nás samo. Spokojeni s vývojem situace jdeme za město chytit si nějaké vozidlo. U jednoho z baráčků na nás přátelsky mává stařík, vyhřívající se před brankou na sluníčku. Když se zastavujeme, dává se s námi do řeči. Jen tak. Lámeme těžko rumunská slovíčka, ale dědovi to zdá se nevadí. Prostě si chce jen popovídat a je mu úplně jedno, že je to spíš ukazovaná než normální rozhovor. S pocitem, jak pěkně si po obědě pohovořil s dobrými lidmi, nám přeje šťastnou cestu a ještě do dálky mává.

Odvoz naším směrem nám staví po pouhých pěti minutách stopování, sotva jsme se stihli složit za Biertanem na okraj pankejtu pod vzrostlé stromy stínící silnici. Na cestu do Sighişoary tak vyrážíme terénním autem s upovídaným řidičem. Po veselém, tak trochu pantomimickém rozhovoru nás vysazuje opět v Sarosi, kde si ovšem téměř okamžitě chytáme další, tentokrát poměrně luxusní a nablýskaný teréňák, jehož řidič umí anglicky. Je možná ještě víc upovídaný než ten předchozí a ochotně nás doveze na okraj města k trolejbusové zastávce. Rázně odmítá nabízené peníze, přeje nám požehnanou a šťastnou cestu a obrací auto zpátky na opačnou stranu, odkud jsme přijeli. Vyjeveně se po sobě podíváme. Ten člověk nejspíš vůbec nejel do Sighişoary, a sem nás prostě dovezl jen proto, že jsme to potřebovali. Jen tak, samosebou, z dobroty srdce.

Říčka si líně plyne mezi rozpálenými ulicemi. Na levém břehu se k sytě modré obloze vypíná dovysoka pravoslavný chrám. Zahýbáme na širokou hlavní ulici plnou obchodů, restaurací a občerstvení. A pak se po pravici zvedne kopec a na něm je jako domečky pro panenky v husté změti rozsypaná zástavba starého města. Ježatým špičkám středověkých střech dominuje velká hodinová věž. Jen tak zkusmo zahýbáme nahoru mezi domy a hned napoprvé trefujeme hlavní cestu. Po hrbolaté dlažbě jezdeckých schodů stoupáme k mohutné hodinové věži s prolomenou branou. Ze zdí hradeb vane čas. Čas dávno ztracený, dávno uplynulý a přesto čitelný pro toho, kdo umí a chce číst.

Hlavní náměstí citadely je daleko menší, než jsem si představovala, rozpálené létem, prašné a plné turistů. Zrovna tu opravují dlažbu a tak je tu všude místo upravené plochy jen hrbolatá ztvrdlá půda plná ostrých kamenů. Tím lépe to tu ale paradoxně vypadá. Měšťanské domy jsou omšelé, v zatlumených odstínech zelené, okrové a růžové, s poctivými gotickými základy, v renesanci zvednuté do patra. Z oken přepadávají barevné ohony kvetoucích muškátů a sluníčko celé náměstí halí i přes ten hluk a shon do béžového nostalgického ospalého příkrovu, kde čas jako by plynul úplně jinak. Zrak se mi automaticky stočí na horní levý konec náměstí, tam, kde dál stoupá křivá, prašná ulička kamsi do nitra citadely. Okrový dům s hladce valeným loubím, zdmi širokými snad víc než metr a dokořán otevřenými okny s nezbytnými muškáty je překvapivě skromný a rozhodně ne nejnápadnější. Tady se tedy narodil legendární kníže Vlad. S mírně znechuceným odfrknutím si změřím papundeklového upíra u vchodu, když procházíme kolem a obrátím se na Luboše. Usměje se na mně a já vím, že právě myslí na to samé, co já. V tuhle chvíli pro nás v celé Sighişoaře existuje jediná hospoda, kam můžeme večer jít posedět. Vlídný dům na kraji náměstí s drakem v domovním znamení.

Penzion, kde bydlíme, je malý zázrak. Prastarý dům s mohutnými zdmi a masivní branou vedoucí na malý dvorek s terasou, kde se nad stolem a lavicemi pne vinná réva a kvetou fuchsie divokými odstíny temně vínové a růžové. Odhaduju stáří usedlosti na minimálně 400 let a skoro vrním blahem.

Nad Sighişoarou se rozklenul voňavý letní podvečer. Vydáváme se nazlátlými uličkami na toulku citadelou. Z hradeb je nádherně vidět na zbytek města pod námi. Bloudíme po starých uličkách, nohy našlapují po té prašné hlíně a kamení, které tu jsou zatím místo dlažby. Snad by to tak nakonec mělo zůstat, napadá mě. Žádné úpravné dláždění, aby se turistům dobře chodilo. Nechala bych tady tu tvrdou, nerovnou, kamenitou zem cestiček mezi stařičkými barevnými domy. Právě teď a takhle je Sighişoara tou pravou středověkou citadelou, jak jsem si ji vždycky přála vidět. Otřískané věže systému opevnění mají ještě původní, dost možná dokonce ještě gotickou omítku a ve své zašlé béžové barvě jsou úchvatně krásné. Až někdy jednou dostanou nový, zářivý kabát, už nikdy nebudou takhle přirozeně půvabné, jako jsou teď, v této chvíli. V postranních uličkách je klid, stezičky se tu vinou mezi domky a v zahrádkách za brankami šumí ve vlahém vánku ovocné stromy a na dvorcích poštěkávají psi.

Po večeři v zahradní restauraci přímo pod hradbami, kousek od hodinové věže, zamíříme na večerní skleničku piva do Vladova rodného domu. Dům je tichý a téměř prázdný, dřevěné schodiště pod nohama tiše povrzává. V hale je přes celou zeď vymalován obraz Sighişoary a knížeteVlada. V podstatě hned vedle stojí i jeho busta. Samotná restaurace je laděná do zádumčivých tónů tmavě rudých zdí a temně hnědé, skoro černé podlahy z masivního dřeva. I stylový „pseudogotický a pseudorenesanční“ nábytek je tmavý. Na jedné ze zdí visí kopie Vladova portrétu ze zámku Ambras. Pečlivě se rozhlížíme, ale protože je venku příliš krásně, sedáme si nakonec na terasu. Je tu ticho a klid. Sedíme a povídáme. Zřejmě zajati kouzlem tohoto místa, vydržíme řešit celý večer jen jedno jediné téma. Jsem ráda, že konečně můžu zužitkovat to, co jsem načetla a zahrnuju Luboše informacemi, příběhy i spekulacemi. Jsme v debatě tak rozjetí, že ani nepostřehneme, že už minula zavírací hodina restaurace a chceme si ještě něco objednat. Číšník nás ovšem taktně a s omluvou upozorňuje, že bohužel, ale žádné další objednávky nemůže přijmout. Pokrčíme rameny a zvedneme se. Však se tu zítra zastavíme znovu.