Den šestý - archeologovo nebe
Ráno je šedivé, zamračené a vlhce studené. Hora za oknem zmizela v husté mlze, bělavé a hutné jako našlehaná smetana. Prší. Co prší? Přímo leje. Déšť bubnuje na okenní parapety a nám se zoufale nechce z vyhřátých spacáků do té syroviny venku. Horká káva a croissanty nám náladu trochu spraví. Paní Lucia nás podrobně instruuje, co se týká cesty a navrch nám ještě do ruky vrazí každému jeden deštník, přesto, že máme oba větrovky.
„Však se vám budou hodit, děti moje,“ pokrčí s úsměvem rameny na naše tázavé pohledy a mezi dveřmi nám každému udělá na čele křížek a obdaří nás polibkem na tvář.
Bran je utopený v šedé cloně hustého deště. Tmavé věže vykukují nad ještě tmavšími korunami stromů a okolo se ovíjejí cáry mlhy. Je sychravo a nevlídno, teplota klesla natolik, že jde dokonce pára od pusy. Celé městečko neodbytně připomíná Karlštejn. Příliš nazdobené restaurace, okázalost a kýč, tuny stánků s příšernými cetkami a i v tomhle nepěkném počasí celkem hodně lidí. Jak to tu asi musí vypadat, když je hezky? Otřesu se, jen si to představím. Řídkým lesem stoupáme k hradu. Temná, téměř černá věž je způsobem zpracování i druhem užitého kamene podobná jako sestra hradním věžím na Zvíkově a na Lokti. Usuzuju, že bude patřit k nejstarším stavebním fázím hradu. Na maličkém nádvoří panuje zmatek a ruch. Když projdeme dovnitř, jsme posláni nahoru do patra, kde probíhá komentovaná prohlídka v angličtině. Kéž bychom raději někde zabloudili nebo slečna raději mluvila rumunsky. Její angličtina je příšerná a dokonale pohřbívá jakékoliv zbytky dobrých pocitů, které jsem z téhle návštěvy mohla mít. Jsou tu davy lidí, hluk. Původní přenádherný nábytek, na který jsem se tak těšila, je pryč. Nový majitel Dominik Habsburský v restituci získal jen nemovitost, vše movité zůstalo rumunskému státu a muselo tak z hradu pryč. Zklamaně, deprimovaně se ploužím chodbami a snažím se neposlouchat ani slečnu, ani uřvaného hyperaktivního potomka, kterého jsme vyfasovali i s jeho bezradnými rodiči ve skupině. Když potomek uteče do nitra hradu a v chodbách se rozmůže zmatek, jak se ho všichni dostupní průvodci snaží dohnat a umravnit, sesunu se jen k oknu a poněkud hystericky se rozchechtám. Tohle je tedy výlet za všechny prachy. Pookřeju vždycky jen venku na ochozech, které ač romanticky přestavěné, pořád dýchají ozvěnou prastarých časů. Skoro se mi uleví, když konečně nechávám Bran za sebou. Nádhernou památku, zničenou turistickým šílením, které poslední smrtelnou ránu zasadilo odstěhování původního mobiliáře. Nemyslím, že se sem budu chtít někdy vrátit. Zezdola z louky u řeky je hrad stále tou nádhernou stavbou, kterou znám z obrázků. Dívám se clonou deště na tmavé věže vystupující nad okraje lesa a je mi strašně líto, že už nikdy nebude takový i uvnitř.
Ačkoli pořád leje jako z konve, jsme stateční a vyrážíme ještě na Raşnov, pevnost pár kilometrů od Branu, jejíž počátky se datují až do 12. století. Z příjemně vytopeného autobusu se nám vůbec nechce, ale nakonec opravdu vystupujeme. Opršeným městečkem stoupáme vzhůru, po silnici, na které tečou potoky vody. Kus za Raşnovem trochu tápeme, v lesnatém údolí tu je něco na způsob horské chaty, zašlý prapodivný kemp a fotbalové hřiště plné vody, směrovka k pevnosti ovšem nikde. Pán, cosi kutící u horské chaty, nám ukáže na cestu uhýbající vlevo nahoru kamsi do lesa, když se ho rukama nohama ptáme a ujistí nás, že dál už není kde zabloudit, cesta vede jen k pevnosti.
Novou dlážděnou promenádou stoupáme nahoru. Cestu nám zpestřuje napůl ochočené vlče, které za námi ťapká s nadějným výrazem v zelenožlutých očích. Zjevně je zvyklé na krmení i občasné podrbání za uchem. Lesy kolem jsou temně zelené, propletené sychravým vlhkem a prstýnky mlh. Vzduch voní půdou, vodou, chladem a horami. Nevidíme je, skrývají se nám v šálu bělavé mlhy, ale podvědomě je cítíme okolo nás a nad námi. Lesnaté vrcholy a na obzoru za nimi skalnaté štíty. Po pravici se nad vrcholy stromů vyhoupne šedobéžová, masivní a dlouhatánská parkánová hradba. Celá pevnost je obrovská, daleko větší než vypadala zezdola a než jsme si představovali. Míjíme v hradbě prolomenou bránu. Je ale zavřená, vchod je až o kus dál nahoře malou brankou pro pěší. Vcházíme do mohutného parkánu, v hradbě se otvírají podlouhlé střílny. Proběhneme pár schody nahoru a zastaví se nám srdce i dech v těle. Na to, co máme před sebou, nás nikdo nepřipravil. Zírám jako uhranutá a musím si protřít oči, abych skutečně uvěřila, na co se to dívám. Nádvoří tu není a palácové budovy také ne. Před námi stoupá do vršku malé náměstíčko s čerstvě vysazenými růžemi, nově vydlážděné cesty mizí ve spleti malých domků. Městečko! Opevněné městečko, uzavřené dlaněmi hradeb. „Umřela jsem a přišla do nebe. Do archeologického nebe,“ vydechnu. Procházíme citadelou a připadáme si jako bychom se propadli do středověku. Tentokrát ovšem úplně a zcela. Je tu jen minimum věcí, které nám připomínají, že jsme opravdu v 21. století, ale ty snad ani nevnímáme, oči plné té středověké krásy.
Z plakátu na jednom z domů se dozvídáme, že tu probíhá kastelologický kemp. Mladí archeologové se tu tedy dobrovolně dřou a ve svém volnu znovu, kamínek za kamínkem přivádějí k životu tohle úžasné místo. V duši pocítím touhu se sebrat a na pár týdnu se k nim prostě přidat. Jenže to nejde. Volná vysokoškolská léta už mám za sebou a povinnosti mě poutají jinde.
Prohlížíme pečlivě každý detail, ale čím dál častěji koukáme na hodinky. Autobus, který jede v 16:40 z Branu je poslední, o kterém víme, že jede určitě. Kdyby nepršelo, neřešíme to a touláme se tu až do západu slunce a pak si prostě chytíme stopa. Jenže stále leje a zmoklé poutníky nikdo nevezme. A tak se jen neradi obracíme a vracíme se dolů.
Konečně přestalo pršet a tak se vydáváme na malou procházku podvečerním Braşovem. Z informačního interaktivního panelu před radnicí se dozvídáme, že uplakanému počasí už má být naštěstí konec. Další den se má vyjasňovat a pozítří už se do Karpat zase vrátí léto.
Paní bytná nás vítá jako své vlastní děti. Co jsme tu nebyli, přestěhovala nás do menšího pokoje, protože vedle ubytovala veselou čtveřici mládežníků. A k nám přibudou ještě dva studenti z Polska. Naši sousedé se přijdou představit a zvou nás na večerní posezení. S díky přijímáme. Po zběsilé a zmatené akci ala kulový blesk, kdy paní Lucia s Gabrielem, majitelem penzionu, kde jsme měli původně bydlet, a nakonec i s Lubošem, stěhují sem a tam rozkládací křesla, aby se měli Poláci kam uložit, jdeme konečně k sousedům na pivo. Naše čtveřice je parta dánských chemiků na cestě po Evropě. Házíme do placu chipsy i pivo a povídáme. Z krátkého posezení se nakonec vyklube dlouhý a veselý večer. Je až okolo půl třetí ráno, když s omluvou konečně prcháme spát. Dánové vesele pokračují dál. Z tohohle zážitku si nesu důležité ponaučení. Ono okřídlené přísloví o Dánech a jejich vztahu k alkoholu není přísloví, ale jen pravda a nic než pravda. Přepili nás úplně hravě.