Den jedenáctý - v údolí ticha
Cozia. Přestože plné lidí, je to tiché klidné místo dýchající rozjímavou krásou. Dodnes živý klášterní komplex se zahradami, kde zrají ta nejkrásnější jablíčka, jaká jsem kdy v životě viděla. Místní mniši svatého pravoslaví jsou usměvaví, plní pro nás až skoro nepochopitelné pohody a v očích má každý z nich kousek nebe. Většina poutníků sem míří za zázračnou léčivou vodou. My se jdeme podívat na prastaré fresky a hrob vojvody Mircey. Ale i tu vodu si nakonec hojně nabíráme do jednoho z hrnečků, které jsou v duchu dávných tradic rozestavěny na obrubě studny a ještě si bereme s sebou do prázdné lahve od minerálky, kterou jsme v tom vedru stihli vypít.
V rajském dvoře kvetou tisíce růží snad všech barev a v horkém dni voní jako nejsladší přání. Na bílé omítnutých arkádách se z velkých keramických květináčů spouštějí vodopády muškátů. Požehnané místo, plné lásky k světu i všehomíru, pokory a radosti ze života, ať už přináší cokoli. Plni téhle zvláštní atmosféry, jdeme zapálit svíce za naše blízké.
V tiché tmavé místnosti hoří tisíce svic a sálá to tu žárem malých plamínků, z jichž jeden každý nese upřímnou modlitbu nebo přání. Stojíme tu dlouho, srdce plné lásky, ani nedovedeme říci k čemu vlastně. K životu samému, existenci, ke všemu. Zvláštní pocit.
Odkudsi zevnitř v prvním patře slyšíme cinkání nádobí. Připomene nám to, jaký máme hlad a tak nás napadne vyběhnout nahoru zeptat se, kde se tu dá koupit jídlo. Hospodyně, která vykoukne, našim dotazům nerozumí. Mladý rusovlasý mnich ovšem už ano. Na co že se to ptáme? Kde se tu dá koupit něco k snědku? Zavrtí hlavou. Shánět jídlo? Proč? Nebudeme přece běhat okolo kláštera a hledat obchod s potravinami. Zeširoka se usměje a razantně nás docpe ke stolu ve výklenku arkády. Za nic si to nedá vymluvit. Než se vzpamatujeme, stojí před námi džbán čisté vody, domácí červené víno a ošatka s čerstvým chlebem. A vzápětí se mnich objeví ve dveřích s mísou kouřící zeleninové polévky. Prohodí pár slov a zmizí, aby se za chvilinku objevil ještě s podnosem s plněnými paprikami a mísou rýže. Má mírnou laskavou tvář a modré oči prosvětlené prazvláštním světlem. Plné míru a pokoje. Sedíme, jíme. Pofukuje mírný vánek. Dole v keřích růží zpívají ptáci. Vzduch voní a kolébá ke klidu. Jako když člověk zadřímá a vklouzne do krásného snu. Zaplaví mě neskutečný mír a konečně vím, co doopravdy znamenají slova božský klid. Náš hostitel poslouchá a usmívá se, když mu vyprávíme odkud jsme a co jsme všechno viděli. Loučíme se těžko, a já úplně poprvé v životě při pohledu do té mladé, vlídné tváře a očí, ve kterých je celičké nebe, opravdu chápu, co je to být Bohu blíž.
Opravdový svět za branami kláštera se nám najednou zdá obyčejný, hlučný a nepatřičný. Když podél širokého pomalu plynoucího Oltu míříme zpátky do Sibiu, srdce mi svírá zvláštní smutek. Nastává poslední večer a já mám pocit, že se rozpláču. V sametové noci sedíme jako vždy U Sigiho, přímo u Mostu lhářů a já se snažím vtisknout si do paměti každý detail náměstí před sebou. A vím, že mě to sem už navždycky potáhne jako domů.