Jdi na obsah Jdi na menu
 


Den desátý - až na vrcholky hor

Ve slunci je údolí Argeş jako ráj na zemi. Řeka šumivě plyne přes oblázky, břízy tiše zpívají ve vánku. Červené zdi Poienari daleko nahoře svítí v ranních paprscích. Voda je studená a chutná jako nejjemnější nektar. Na kůži pálí jako jiskřičky mrazu, ale když člověk sebere odvahu a složí se do jejího proudu, ani se mu nechce ven. Nekrásnější koupelna na světě, jíž vymyslel design sám stvořitel. Složíme se na vyhřátou trávu a čas jakoby znovu někam zmizel. Zůstává jen šumění vody a listoví, horské slunce na kůži a mokré vlasy vonící řekou. Nechce se mi odtud a nejraději bych večer podnikla další pokus o přespání na hradě. Milovaný o tom ovšem nechce ani slyšet a argumentuje, že prostě nemá odvahu strávit další noc ve Vladově společnosti, nota bene ještě přímo nahoře u něj doma a bez stanu, ve kterém se cítil alespoň iluzorně trochu v bezpečí. Mrzí mě, že si každý odvezeme odtud zcela opačný pocit. Zatímco já si ten neuvěřitelný zážitek budu uchovávat s úctou a dlouho vzpomínat na lehké a přec rázné kročeje před stanem a tichý vlídný šepot, on to bude navždy vnímat jako noc, kdy si sáhnul na dno hrůzy.

Poté co se k nám přebrodí nejdřív rumunská rodinka a pak dokonce celý autobus dětí z mezinárodního tábora, už tu nemáme stání. Brodíme se přes řeku a zatímco Luboš stopuje, já s hlavou vyvrácenou k nebi užívám posledních chvil s Poienari nad hlavou.A pak už nám zastaví auto a my se stylem rallye Paříž Dakar, kdy i s batohy létáme z jednoho konce auta na druhý, řítíme dál mezi hory, do hloubi Fagaraşe a opouštíme tohle čarovné údolí i zakletý, pro mě už navždy hluboce milovaný hrad. Ještě mi  naposledy, na druhé straně ostrohu, daleko nahoře blýsknou červenavé zdi a pak už okolo ubíhají jen huňaté zelené kopce a skály, hluboká údolí a pod koly auta úzké můstky, přilepené ke skalám jako krajka na šatech. Prudce zahneme do tunelu a venku se před námi po levé straně otevře širokánská světle modrá vodní hladina a pod pravé straně závratná propast. Tady náš řidič končí a tak máme alespoň možnost se pokochat. Stojíme přímo na koruně zdi nádrže. Přehrada Vidraru  přehrazuje úzký kaňon a Argeş  bere její dávnou bouřlivou sílu, aby ji přetvořila v elektrickou energii. Hledím přes jezero. Vzduch je tu ještě ostřejší a průzračnější než dole pod Poienari, voní vodou a horami. Ostré, hustými lesy porostlé vrchy prudce padají do vody a v  dáli za měňavou vodní hladinou se jak šedavá hradba tyčí fagaraşští velikáni, nejvyšší a nejdivočejší část hor.

Štěstí se nás opět chytlo a tak už za chvilku znovu sedíme v autě s odvozem až na Bâlea lac. A Fagaraş je přesně takový, jaký jsem si ho v duchu vykreslila. Světle zelenkavý a šedavý, zářivý v letním dni, se vzduchem rozvoněným ve slunci rozpálenou travou a ovčí srstí, vyfoukávaný věčným chladným vichrem. Se stády koní na úbočích, bílými chomáčky ovčích hřbetů s neznatelným cinkotem zvonců nesoucích se nad horami, dalekým obzorem a převysokým chrpově modrým nebem. Vysoko nad hranicí lesa, kde svádí boj o svou existenci poslední polehaná tráva, padá z šedých skal stříbrný vodopád. Kapičky ledové vody dopadají až na silnici a domácí ţuica koupená u stánku hned vedle a výrazný voňavý sýr chutnají jak královský pokrm. A pak už přijde jen pár zatáček v moři kamení, jak stoupáme ještě výš, tunel opatřený mohutnými železnými vraty, které se na zimu zavírají a jsme v cíli. Ostrý průsmyk mezi dvěmi nejvyššími vrcholy Rumunska, s bledě modrým ledovcovým jezírkem stuleným přímo pod vyšší z obou hor. Bâlea lac. Je tu spousta lidí. Rumuni, kteří sem evidentně z bližších měst jezdí na jednodenní výlety. Uondaní turisté, pro které je průsmyk velmi často počátkem i zakončením přechodu Fagaraşských hor. A spousta stánků se vším možným. Od bezcenných tretek po čerstvý domácí sýr a pálenku. Moc se tu nezdržujeme, jen vyběhneme na střídačku k jezeru, nacvakáme pár fotek, koupíme pohledy a stopujeme dál.

Závratným klesáním opouštíme Větrné hory a míříme zpět do Sibiu. Když na křižovatce, s horami jako modravou, tajemnou hradbou za námi, vystupujeme, připadá mi, jako bych dostala přes hlavu hadrem, zahřátým na rozpálené peci. Tady dole je podstatně tepleji a prudký přechod ze svěžího horského vzduchu do rozpáleného transylvánského podhůří mi vůbec nedělá dobře. Naštěstí je tu motorest a tak si můžeme dát çiorbu de burta se studenou smetanou a pivo. Když se trochu bezradně radíme a hledáme kontakt na hostel, kde jsme bydleli při příjezdu, mladá paní, která nás obsluhuje, se nám sama nabídne, že nám pokoj objedná. Rázně sebere Lubošovi mobil z ruky, naznačí, že může zaklapnout slovník a sama vyťuká číslo.  Dostali jsme poslední dvě volná místa, ve městě je totiž rockový festival, sděluje nám s úsměvem a vrací telefon. Zdejší lidé mě už definitivně přestali překvapovat a teď už si je jen více a víc zamilovávám. Nepodivím se tedy, ani když nás pán, kterého jsme stopli, doveze v Sibiu až do historického centra s tím, že se přece z předměstí nepotáhnem s bagáží, a zastaví nám téměř pod schody nahoru ke katedrále. Prostý úsměv slečny v recepci hostelu na Piaţa Mica a prostý pozdrav:“ Vítejte zpět,“ nás pak už jen přivítá zpátky „doma.“

Večer sedíme na setmělém Velkém náměstí a díváme se. A je nám do pláče, že už pozítří celé tohle dobrodružství končí. Ale ještě máme zítřek. Celý prosluněný den. Horečně uvažuju, kam se vydat. Pevnost Fagaraş? Některý z dalších opevněných kostelů? Zrak mi v průvodci padne na jeden z nadpisů: „klášter Cozia.“ Ano jistě, jeden z nejstarších sakrálních komplexů v Rumunsku, s převzácnými freskami a hrobem Vladova dědečka. Je rozhodnuto. Otevřenými okny do pokoje proudí i v noci horký vzduch a já usínám, v očích představu zítřejšího posledního našeho dobrodružství.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář