Graenino útočiště

Ovšem tady nás čeká hned dvojitá jobovka. Petr stále nemá spolubydlícího, Marek taky ne a já s Věrou a Radkem nemáme kde bydlet, protože 3 lůžkový pokoj není k dispozici. Vojta to asi před hodinou přiběhl sdělit do Porter Pubu. Prý nás viděl, jak jdeme pryč  a mával a volal na nás, ale my neslyšeli. No, výbordelně, jsme v perdeli. Petr opět bleskově padá do absolutní paniky. Chytám ho za ruku a uklidňuju ho, ačkoli jsem sama taky poněkud vyděšená. Ondra nám zatím korespondenčně tlumočí, co píše Věrka a další na FB. Snaží se to evidentně řešit, ale zatím se k dobrému výsledku nedobrali. Primárně evidentně doufají, že se Ondra zvedne z hospody a půjde jim to pomoci do hotelu vyřešit.

Chyba lávky, Ondra jen pokrčí rameny a odvětí: „Já nevim, tak to nějak zařiďte. Spojte se se zbytkem a uvidíme.“

S kletbami, které drtím mezi zuby vyrážíme s Markem, vlekouce totálně zpanikařeného Petra, přes majdanské náměstí do hotelu Ukrajina.

„To se prostě vyřeší,“ opakuju dokola Petrovi a vlastně i sobě. „Je to hotel jako kráva, má 16 pater a stovky pokojů, netvrď mi, že nebudou mít  jeden dva volné, nějak se tam poskládáme, i kdybychom měli spát v posteli tři. Je to king size, tam se vejdem v pohodě.

Ve vestibulu potkáváme Věrku. Mává ubytovacím poukazem, že je problém vyřešen. Zlatá holka. Všichni bydlíme. Já vyfasovala Marka, že prý už jsem s ním strávila předchozí noc, tak mi to tu další rozhodně asi nebude vadit. Monča s Věrou a Radkem, který se uvolil spát na podlaze, mají další pokoj a i zbytek se nakonec poskládal.

Zbytek si jde do Kopretiny pro věci. Na cestě zpátky nás opět zastavuje hlídač parkoviště a dnes ještě víc než včera hudruje, že nemáme zaplacené parkovné. Dohadujeme se s ním tentokrát o něco déle a tíž, že auto je kamaráda a ten tvrdí, že to zaplatil. Nakonec nás propouští a my stěží potlačujeme chuť přejít Majdan a dát Ondrovi na budku.

S úlevou si s Markem jdeme pro věci do půjčeného pokoje a pak si jdeme pro klíče od svého. Ťukáme ale evidentně na špatné dveře, nikdo nám neotvírá, měli jsme špatně napsané číslo pokoje. Po dalších krátkých zmatcích se šťastně setkáváme na chodbě a jsme zváni na ukrajinskou párty do pokoje k Láďovi a Petrovi. Tentokrát máme s Markem pokoj v sedmém patře, nábytek je tu v o něco modernějším stylu a celý pokoj je laděn do studené zeleno zlaté. Škoda, ta okázalá carská rudá se mi líbila víc.

Ptám se Marka, jestli se připojí na párty. Váhá, ale pak souhlasí, že na chviličku nakoukne. Vyjíždíme výtahem ke klukům. Otvírají nám dveře, vcházíme a já jen nadskočím. Pacholci. Spí tu jednu noc a jejich okno vede přímo na rozsvícený Majdan. Hned za tepla dostanou vynadáno, zkoušejí mne uplatit tím, že mi otevřou dveře na balkon a do ruky mi vrazí čerstvě otevřenou vodku. Na degustaci je jich tu na rudém brokátovém přehozu přes postel hne pět lahví. Božíčku, to budem zítra ráno vypadat.

Sedíme, poleháváme, vyprávíme, popíjíme. A je nám dobře. Předchozí strasti s ubytováním jsou díky degustaci zapomenuty velice rychle. Dost dlouho se zaobíráme Láďovým tvrzením, že člověk ráno měří cca o 2 cm víc než večer a tak nakonec dojde v mezidveří k „měření kodiaka“ i s kreslením propiskou na futro. Kopretinští vyprávějí o Černobylu, my s Markem o Skythech, metru a hlavně lávře, kdy Marek dává s patřičným dramatem k dobru svůj zážitek s mnichem z hlubokých jeskyní. Zábava se postupně rozvolňuje a rozvolňuje, někteří podřimují, Marek, který původně šel jen „na chvilku“ se zdá se natrvalo utábořil v hlubokém křesle vedle postele. Je až ke čtvrté ranní, když se konečně rozcházíme spát. V devět je budíček. Oj, to bude kruté.

Usínám, skoro jsem ani nestihla položit hlavu na polštář.