Graenino útočiště

Po probuzení se ráno v restauraci dozvídáme velmi nemilou zprávu. Náš úžasný první řidič Vojta se v noci ztřískal jako kozácký ataman, a teď leží kdesi pod peřinou s příšernou kocovinou. Tato informace znamená jediné – řídit bude Radek. „Kolik máme vodky?“ Otáži se věcně a odpovědí mi je mimo informace, že dost, i několikanásobné souhlasné pokývnutí na nevyslovenou větu.  A to, že tohle bude drsný, a jestli nás Radek nezabije, dáme se na modlení.

Když neseme zavazadla k autům, zpoza jedné chaloupky se zjeví jeden z Moraváků. Za zády velmi nešikovně schovává pomlázku. A jo, vždyť ono je Velikonoční pondělí.

„Tak pojďte, laňky“, zašklebí se a tasí.

Následné minuty se nesou v duchu velkého ječení a velké honičky mezi roubenkami, zakončené obligátním velikonočním výpraskem. Ale co, alespoň neuschnem.

Mezi posledními příchozími se loudá pobledlý Vojta. Hledíme na něho mírně vyčítavě, i když víme, že i on si na Ukrajině zasloužil se alespoň jednou zbourat legendární ukrajinskou horilkou. Radek se s vervou a nadšením hrne za volant a my si za jeho zády vyměňujeme vyděšené i nesouhlasné pohledy.

„To bych s tím snad raději jela já,“ dí Věrka. „Sice budeme pomalí, ale taky živí.“

Jenže Radka už v tuhle chvíli žádná moc na tomto i onom světě od volantu neodtrhne. Inu, děj se vůle Boží. Ještě že té vodky máme fakt dostatek.

Nasedáme v původní sestavě, Marka s Petrem jsme s lítostí vrátili do Heřmánka. Petrovi svěřuju nadlimitní lahev vodky, kterou mi slíbil propašovat, a loučíme se.

Následná cesta je pak jedna velká adrenalinová jízda, při které se raději hromadně opíjíme horilkou, jelikož jinak bychom to v psychické pohodě nepřežili. Radek, jak už bylo řečeno, řídí jako čuně a my s tím nemůžeme nic dělat do té doby, než Vojtovi uspokojivě klesne hladina zbytkového alkoholu, což bude při největším optimismu tak okolo třetí odpolední.

Cesta do Lvova nakonec nebyla až tak dlouhá, jak jsme čekali. Je okolo poledního, když míjíme první domky na okraji města. Než dojedeme do centra, Radek se nám stihne postarat ještě o pár adrenalinových situací. Poté, co málem nabourá několik aut a v prudkém kopci dlážděném kočičími hlavami mu auto chcípne a my začneme pozpátku couvat dolů, ve finále v centru málem přejede nějaké ubohé cyklisty a paní s nákupem. Konečně parkujeme a vystupujeme. Ze Lvova nutně musí řídit Vojta, zbytkáč nezbytkáč, další cestu s Radkem už bychom nervově neunesli. Rozchod je dán na pouhou hodinu a půl a já dílem nadskakuju vzteky a dílem kňourám klamáním. Jen hodinu na půl na přenádherný Lvov? Ach jo.

Už vím, že kaviár z Ukrajiny rozhodně nepřivezu. Skoro úprkem se s otevřenými průvodci rozeběhneme po centru. Hned kousek odtud, kde parkujeme, je velká jezdecká socha knížete Danilla, za kladatele Lvova. My hledáme hlavní náměstí, Rynek, a s Markem bychom rádi nalezli hrobku rodiny Bomiů, která prý oplývá velmi bizarně morbidní výzdobou fasády. Měla by být někde poblíž náměstí.  Jdeme po jakémsi hlavním bulváru, široké ulici s barokními a klasicistními měšťanskými domy, míjíme barokní a rokokové kostely. Celé město je zcela odlišné od měst, která jsme tu zatím viděli. Výrazně připomíná třeba Krakov nebo možná i trochu Budapešť. Není divu, většinu své existence byl Lvov polským územím, od 18. století pak připadl Rakousku, a je to tu vidět na každém kroku.

 Velikému náměstí vévodí masivní budova renesanční radnice, mezi barokními, klasicistními či secesními domy tu v zástavbě nalezneme i několik domů renesančních. Míříme napříč náměstím, uděláme pár fotek tzv. černého domu, jedné z turistických atrakcí Lvova a pak už se poohlížíme, jestli lvovští vedou ve městě něco, co by se podobalo veřejným toaletám. Máme štěstí hned za radnicí, u velkého nápisu I love Lvov jsou v podzemí krásné klasické secesní veřejné toalety podobné těm, které kdysi fungovaly (nebo možná stále fungují?) v Praze.

Než ale s holkama vylezeme, ztratíme Radka s Markem. Radek nás až tak mnoho nemrzí, ale ztráty Marka poměrně želíme. Natolik, že se mu snažíme dovolat, ale logicky, když vidí neznámé číslo, telefon nezvedá.

S průvodcem v ruce tedy spíše nazdařbůh bloudíme po starém centru města, fotíme, pozorujeme naše české nesmrtelné tramvaje T3, které tu mají světle modrou barvu, a pokukujeme po tom, kde by se dalo něco zakousnout. Jenže v tomhle se zdá být centrum Lvova prokleté. Buď tu jsou klasické hospody, na které nemáme čas nebo cukrárny, kde se moc zaplácnout žaludek nedá.

Podíváme se do několika kostelů, je velikonoční pondělí, den Zmrtvýchvstáním a tak všude probíhají slavnostní mše. V polštině, samozřejmě, jak také jinak. V jednom z kostelů postojíme déle, mají tu slušný sbor a i celebrující kněz má na katolíka až nezvykle příjemný a čistý hlas. A pak už je čas jít zpět. Bylo to jen malinké nakouknutí a vůbec mi nestačilo, ale nedá se nic dělat. Vím, že za vidění stojí arménská katedrála, opera, Zámecký vrch či palác Potockých, ale čas není. Ani tu kapli/hrobku Bomiů se mi nepodařilo objevit (po návratu domů jsem zjistila, že jsem cestou po hlavním bulváru dvakrát prošla kolem její zadní zdi, stačilo jen uhnout do uličky a budovu obejít!!).

Po příchodu na sraz se potkáváme s Markem a dalšími lidmi a dozvídáme se, že čas odjezdu byl o půlhodiny posunut, neb Ondra stále obědvá. Jsme naštvaní a taky nám to připomene, že sami máme ukrutný hlad. Jdeme nejdřív zapátrat  do místního Starbucks a posléze bez úspěchu taky na místní tržiště. Ani pitomé pirohy tu nemají, samá zelenina a syrové maso. Čím dál víc hladoví jdeme zpět k autu, jen Věrka jako jediná z nás ulovila u bábušky na ulici suvenýr v podobě domácího pastového medu. Konečně se začínají trousit ostatní. Marie kdesi vzadu skoro už venku z centra objevila Mcdonald, ale prý je to daleko. A tak se vydáváme na další cestu hladoví a podráždění. Jediné pozitivum je fakt, že za volant konečně znovu usedl Vojta a tak se alespoň nemusíme bát o vlastní končetiny.

Vybojujeme si zastávku na něco k snědku a pak už bez přerušení pokračujeme směr ukrajinsko-polské hranice. Stejně jako při příjezdu, suneme se v dlouhé, nekonečné, pomalé frontě. Odpoledne se pomalu kloní k podvečeru. Různě vystupujeme, popocházíme, vyměňujeme si mezi sebou v rámci degustace i mezi auty lahve horilky, debatujeme. Hlavní tématem je, zda se těm, co vezou nadlimitní množství cigaret či alkoholu, podaří bez problémů kontraband provézt.

Láďa to komentuje slovy: „Ty vole, já si tu dělám hlavu s pár flašama horilky a Marek jim tu pod nosem chce provézt kus národního dědictví!! Co já se vlastně stresuju,“

No, taky mám z raně středověkého nákončí, které mám v kapse u bundy, tak trochu vítr. Šla bych sedět, kdyby mi na něj přišli nebo ne?

Nakonec kontrola projde naprosto v pohodě, do pasu dostanu razítko a už jsme mezi hranicemi. Dost z nás ještě, posílena úspěchem při hraniční kontrole, běží do duty free obchodu opodál. Ačkoliv obvykle je v těchto obchodech všehochuť produktů dané země, tady je sortiment značně monotematický. Cigarety a horilka. No nekup to, litr vodky za 3 eura 80 centů!

Celí rozradostnělí si přinášíme úlovky do auta.

Čeká nás dlouhá cesta přes Polsko. Je dlouhá, nudná a únavné, už i hovor vázne, jak večer pokročil. Podřimujeme, sem tam chvilku povídáme, dáme po doušku horilky a zas upadáme do dřímoty. Podle toho, v kolik jsme projeli přes ukrajinské hranice, budeme v Praze nejdřív ve čtyři ráno. Ach jo.

Na polské benzínce dáváme něco malého k snědku a Láďa, jelikož zásoby horilky se tenčí, kupuje ještě lahev polské Zubrowky. Prima, do Čech dojedeme totálně impregnovaní lihem.

Dumám, kde strávím čas od čtyř ráno do doby, než mi pojede první autobus směr Sedlčany. Kopretina zůstává do rána v Praze, pak nějak proběhne předávka a její zpětná cesta na Moravu. Ondra mi nabízel, že mohu dospat v autě, to se mi ale valně nechce, to raději ty dvě hodiny přežiju v nějakém non stopu na Smíchově.

Uprostřed toho nejchmurnějšího dumání se Vojta ukáže být pravou podstatou strážný anděl. Nabízí mi, že když dám na benzín, doveze mne Kopretinou až domů. Ráda si o něco připlatím, když se dovezu až před chalupu a jsem neskonale šťastná. Konečně jsme „doma“. Petr mi na jedné zastávce předává lahev, kterou mi z dobroty srdce propašoval, Heřman a Juriho povoz vykládají na Moravě první cestující. U Humpolce se loučíme s Láďou a Petrem a opět přibíráme od Juriho Martina.

A v téhle sestavě po čtvrté ranní vjíždíme do Prahy. Dobrák Vojta si rozhodne zahrát na taxikáře a pražské rozváží domů či co nejblíž bydliště, až zůstaneme v Kopretině sami dva a otáčíme směr Dobříš a Sedlčany. Přesunula jsme se dopředu vedle řidiče a snažím se konverzovat. Vojta toho zákonitě musí mít plné kecky.

Je po páté ráno, když zahýbáme k ceduli Křepenice. Jsem doma. Natisíckrát děkuj Vojtovi, platím smluvenou částku a s přáním, aby dobře dojel a nic se mu nestalo, se loučíme. Mávám. Sbírám svá zavazadla a rachtám klíčem v zámku. Už se těším na svou postel a odpočinek. A vím, že ať se letos ještě vydám komkoli, tenhle trip zůstane jedním z těch nejlepších vůbec.