Den první - cestou i necestou
Černobyl, jméno pro zlý sen, ošklivou, hrůznou noční můru. Slovo, při jehož zaznění se automaticky otřeseme. Místo zániku, smrti a zmaru. Místo, které by normální člověk rozhodně neměl chtít vidět. Jenže přesně tam mne nyní vedou mé cestovatelské kroky. Sama nevím, co mne tam tak táhne, ale jdu za hlasem své duše, jakkoli podivné se to může zdát.
Je 5:08 ráno a já stojím v sychravé tmě na zastávce autobusu v Křepenicích a čekám na první spoj do Prahy. Tam mne u Smíchovského nádraží očekává mně už stará známá Kopretina, neuvěřitelný „vrak“ Wolksvagenu Transporter, který ještě více neuvěřitelně pořád dokáže brázdit celou Evropu. A s Kopretinou tam bude parta mně zatím zcela neznámých lidí, se kterými do tohohle apokalyptického zážitku jdu.
Autobus mne v 6:15 vyplivne na Knížecí a já si dávám ranní sprint k McDonaldu kousek od vlakového nádraží Smíchov. Osazentvo už je komplet, řidič, představující se jako Vojta mi bere kufr, rychle si podávám ruku se zbývajícími členy posádky a neprodleně vyrážíme směr Humpolec, kde nás kus za městem na benzínce čekají poslední dva pasažéři.
Cesta rychle ubíhá a už za hodinu stavíme u Humpolce, kde už nás oba dva čekají. Z místa u řidiče se přesouvám na poslední sedadlo za Věrkou a Radkem, které už znám ze srazu v Praze. Kopretina má vzadu „lůžkovou“ úpravu, což znamená, že se opěradla sedadel povážlivě naklání směr nákladový prostor a člověk v autě v podstatě leží. Co v této poloze sedadla vlastně skutečně drží, o tom raději nepřemýšlet. Nejedu s Kopretinou poprvé a tak mi to vlastně už ani nepřijde. I dveře jdou zavírat pořád stejně blbě. Alespoň že ruční brzda už funguje a v ostřikovačích je konečně kapalina (nebo ne??).
Řítíme se směrem k Brnu, někde před ním na nějakém odpočívadle máme sraz s dalšími dvěma dodávkami – Heřmánkem, povozem podobně vrakoidním, jako je Kopretina a zcela obyčejným a fungujícím tranzitem z půjčovny. Vojta naštěstí ví kde a kdy a tak se úspěšně setkáváme se zbytkem. Předáváme jednoho spolucestujícího Jurimu s tranzitem a po chvíli manévrů vyrážíme. Další zastávka je před nádražím v Ostravě. Tady další posádky dobírají pasažéry a my se definitivně dozvídáme, že pojedem v osmi.
No, alespoň je víc místa. Stojíme na parkovišti před nádražím, pozorujeme hemžení , debatujeme o tom, jak vrcholně trapné je jet na Ukrajinu obyčejným, pěkným novým a zcela funkčním autem bez vypadávajících dveří, nakloněných sedaček a dalších veselých zpestření, a ochutnáváme Petrovu meruňkovici.
Je to celkem dlouhé, ale pak už konečně jedeme. Cesta Polskem docela uteče, kousek před hranicemi poprvé usedá za volant Radek a my jsme za chvilku zralí na panáka a drmolíme otčenáš, a to včetně těch, kteří ho ani neznají. Radek totiž řídí..echmmm….asi mi docházejí slova, abych mohla jeho jízdu popsat. Šíleně, riskantně, bezhlavě a zbrkle. Když poněkolikáté zaječíme hrůzou, což jsem za svou pestrou cestovatelskou minulost nikdy s nikým nezažila, Petr sahá pro meruňkovici se slovy: „Když umřít, tak ožralej.“
Jak polská část cesty ubíhala pěkně, tak ta ukrajinská část se neskutečně vleče. Do Klevanu, našeho prvního cíle, jsme měli dojet okolo osmé večer, což vůbec, ale vůbec nestíháme. Náš skluz ještě protáhne fakt, že Kopretina potřebuje benzín, neb náš big boss Ondra to špatně propočítal a my natankovali málo. Sjíždíme tedy z hlavní silnice a motáme se po ukrajinském venkově. Míjíme některé pěkné, ale daleko víc těch chudičkých domků, babičky v šátcích a zástěrách, koňská spřežení. S bodnutím u srdce mi dojde, jak moc je Ukrajina chudá, tohle sice znám ze zapadlých rumunských vsí, ale tahle oblast není nijak zapadlá, takhle tu evidentně vypadají vesnice prostě všude. Bloudíme při objížďce a konečně nacházíme benzínku, až překvapivě pěknou a moderní. Tankujeme a absolvujeme celou cestu znovu zpátky.
Volant je stále v Radkových rukou a tak lahev meruňkovice sem a tam putuje Kopretinou po každém nebezpečném manévru, a jelikož Radek řídí tak, jak řídí, je po setmění kousek za Lvovem už flaška prázdná. Láďa má naštěstí v batohu ještě pro strýčka příhodu lahev Jagermeistera a tak jsme zachráněni.
I ta ještě před Klevanem padne. Na další zastávce se naštěstí Vojta znovu chopí volantu a tak do Klevanu dojedeme už v poklidu a s nervy už trošku srovnanými.
Areál motelu skrývá celý roj typických ukrajinských roubenek, uvnitř kterých jsou, jak víme z fotek předchozích výprav, útulné pokoje s koupelnou.
Než se ovšem vybalíme z auta, jsou všichni pryč. Zkusmo vlezeme do jedné roubenky a klepeme na náhodné dveře. „Je tu pokoj?“ ptáme se. „Jo, je, ale už obsazený.“ „A Ondra je..?“ Ti uvnitř ovšem nemají tušení a tak se v mírném mrazíku ztemnělým areálem motelu vydáváme pátrat po našem Velkém šéfovi. Ten se naštěstí vynořuje z jedné z roubenek a rozděluje nás do pokojů.
My jsme vyfasovaly s Věrkou, Marií a Monikou apartmán s ložnicí, kde je manželská postel a s obýváčkem, kde je rozložený velký gauč. Věrka se na něj dívá s despektem. Je vysoká a obává se, že se na gauč nevejde. A tak nás nakonec opouští, jelikož Ondra má v pokoji jednu opravdovou postel volnou. Povleču si a než na mne dojde řada se sprchou, prozkoumávám naše bydlení. V lednici s překvapením objevuju minibar a s ještě větším překvapením zjišťuju, že „mini“ v ukrajinské verzi znamená 7 sedmičky vína, půllitru vodky, dvě piva a …když už to tedy musí být, i dvě lahve minerálky, které jsou ovšem v poměru k velikosti všech ostatních nápojů ty nejmenší – totiž jen půllitrové.
Jelikož jsme unavené, moc se nevybavujeme a jdeme spát.
V noci je mi hrozná zima, táhne od dveří, takže si musím obléct svetr, ponožky a ještě si přes peřinu přehodit zimní bundu.
Až ráno zjišťuju, že viníkem nebyly jen dveře, ale také, a to asi hlavně, rozbitá ventilačka na okně, takže to nešlo zcela zavřít a profukovalo tam.