Jdi na obsah Jdi na menu
 


Den čvrtý - pravoslavnou věřící snadno a rychle

Celou noc jsem spala jako zařezaná a kdyby mne Marek nevzbudil, spím ještě dnes. Nad Kyjevem se rozklenulo další nádherné zářivé ráno. Opět opulentně snídáme v mramorové jídelně, spolu s těmi, kteří stejně jako my zvolili jen jednodenní exkurzi. Po snídani sbíráme průvodce, vodu a já dva šátky, aby mne pustili dovnitř do areálu Kyjevskopečerské lávry, nejsvětějšího svatostánku ukrajinského pravoslaví v zemi (z průvodce vím, že do areálu musí mít žena pokrytou hlavu a dolů, do katakomb pod klášterem, nejsou povoleny ani kalhoty) a vyrážíme Kyjevu vstříc. Jako první jdeme do Sv. Sofie. Zcela automaticky platíme kombivstupenku na všechny interiéry, které v areálu chrámu lze navštívit. V duchu si spokojeně vrním, protože obvykle spolucestující zvedají oči, že musím vidět všechno, kdežto teď je to poprvé skoro naopak. Znám Marka dva dny, ale jsem si jistá, že ten by naopak protáčel oči, kdybych chtěla něco vynechat. Běháme okolo chrámu, debatujeme o stavebních fázích a shodně jsme rozmrzelí, že se uvnitř v interiéru baziliky nesmí fotit. Pak jdeme do „muzeí“, jedno je v rezidenci metropolity, kde až tak nic moc není, další jsou v bývalém refektáři a pekárně. Marek by snad po kulturním neúspěchu v rezidenci možná nakonec ta další místa i nechal být, ale uzná můj argument, že když už jsme tu, tak alespoň nahlédneme. A trefa do černého. Ve výstavním sále je tu archeologie….keramika, šperky i kamenné pohřební sarkofágy. U jednoho z nich uspořádáme s Markem jednu diverzně špionážní akci, kdy já hlídám pohyb kustodky, kterou je tu, stejně jako ve všech muzeích na světě, staropanensky a velmi přísně vyhlížející dáma v letech, a Marek fotí svým mobilem. Jestli nás někdo viděl kamerou nevím, ale nikdo po nás později při východu nic nechtěl.

Jako poslední lezeme nahoru na zvonici. Schody jsou tu otevřené do prostoru, takže s tím mám se svým sklonem k závratím poněkud problém, ale nakonec to dám. Jen chudáka Marka nezvládnu vyfotit jeho mobilem, protože ruce mám poněkud nestabilní. Z věže je nádherný výhled na náměstí s Bogdanem Chmelnickým a za ním na svatomichalský chrám a z dalších stran pak pod námi a před námi rozevírá svou náruč celičké centrum Kyjeva.

Když se dosyta pokocháme, vede nás cesta opět dál. Teď pátráme, kudy se dostat ke Zlaté bráně, jedinému pozůstatku kdysi mohutného obranného opevnění hlavního města staroslavné Kyjevské Rusi. Nakonec je to snadné – po širokém bulváru od sv. Sofie pořád rovně. Zlatá brána, neboli Zolota Vorota se před námi vyloupne až nečekaně, když vyjdeme z bulváru na křižovatce na malé, ale příjemné náměstíčko plné stromů a zeleně. Obhlížíme tu mohutnou stavbu se ztajeným dechem, vjezd brány má na délku dobrých deset metrů a zdá se, že hradby Kyjeva byly jen o málo tenčí. Brána se ježí hned několika patry dřevěných obranných ochozů a jako koruna na vrchu brány trůní malý pravoslavný kostelík.

„Tedy já být Pečeněg, tak se tu obrátím a se slovy, hele, chlapi, tohle nemá cenu, jdeme domů, prchám zpátky do stepi,“ povídám, hlavu vyvrácenou k vršku brány. Marek jen souhlasně kýve. Jdem si koupit vstupenky. Zajímavostí je, že pokladna je tu tak nízko, že i já se musím zlámat v pase do pravého úhlu, zatímco vyšší návštěvníci tu jdou rovnou do podřepu či rovnou klekají. A tam dole u země, v ultramaličké kukaňce sedí pokladní a vůbec nevypadá, že by jí malý prostor a divné umístění pokladny nějak rozhodilo.

Jak zvenku působí Zlatá brána naprosto úchvatně, tak vevnitř, zblízka, už to takové terno není. Teprve teď si kriticky všímáme, jak málo toho zbylo z původní brány, jak moc a jak nešikovně je to dostavované, že je vidět každý přechod z nového na staré. Vylezeme až nahoru ke kostelíku, alespoň je tady pěkný výhled na další část města, debatujeme o problematice detektoringu v archeologii.

Když vylezeme ven, trochu marně hledáme stanici metra Teatralna, která by měla být podle mapy tady, u Zlatých vrat, jenže stále u všech východů z metra narážíme na nápis, že tady je stanice Zolota Vorota. Nakonec se dovtípíme, že na stanici Teatralna se přechází zřejmě právě ze Zlatých vrat a to kyjevským podzemím. A tak si kupujeme směšně levné plastové žetony za 4 hřivny a Marek, který tu už metrem jel, mne poučuje, kterak zacházet se zdejšími turnikety. Nevím proč, ale v tu chvíli jsem si vzpomněla na Jen počkej zajíci (už si to nepamatuju, ale nějaká scénka s metrem tam být musela, když mi na mysl vytanul zrovna tenhle seriál).

Hodíme žetony do otvoru, turnikety se otevřou…a my vstupujeme na u nás dávno zapomenuté superrychlé a hlasité eskalátory, které bývávaly i v Praze. Přiznám se, že do té doby jsem to nevěděla, ale kyjevské metro je jedno z nejhlubších na světě. Když jsme sjeli jedny předlouhé schody, dozajista delší než ty u nás na náměstí Míru a před námi padají a hučí do hlubiny další, možná ještě delší, začíná ve mně hlodat podezření, které mi Marek vzápětí potvrdí. Zatímco jsme jeli, vzduchem poletovala hlášení o tom, že černé pasažéry bez servítků předají milicím. Když mne dole schody vyklopí na stanici, zcela buransky otevřu hubu dokořán a upadlou dolní čelist pár okamžiků hledám mezi davy. Krásnější stanici metra jsem prostě a jednoduše v životě neviděla. Mramor, křišťálové lustry, kopie byzantských mozajek, jako kdyby je ukradli z ravennských katedrál nebo ze svaté Sofie. Omámeně cupitám za Markem a mohu si hlavu ukroutit. Znovu sjíždíme další schody, ještě hloub.

Teatralna je o trošku méně okázalá než Zolota vorota, ale i tak je krásou o několik řádů výš, než všechny stanice pražského metra dohromady. Míříme na stanici Pečerskaja.  V duchu blahořečím tomu, koho napadlo dát k názvům stanic i přepis latinkou. Bez ní bych například já jezdila po Kyjevě metrem dodnes.

I Pečerskaja je moc hezká, i když nablýskaností pořád vedou Zolota Vorota. Vycházíme ven, jdeme po (jak jinak, že?) širokánském bulváru alejí stromů, míjíme stánky se vším možným (jenom to proslulé ukrajinské cukroví, které tu chci sehnat, nikde není), s nevírou chvilku stojíme a civíme v teploučkém vytápěném podchodu plném obchodů od knihkupectví přes keramiku až po celkem luxusní oděvy. Jsme tak uchváceni, že obhlídkou tohoto místa trávíme nějaký čas.

Když vylezeme na druhé straně, v krásném parku nad řekou objevujeme kamenný obelisk a v dalším navazujícím parku cosi, o čem Marek říká, že je to památník hladomoru. Vzadu za památníkem se za bílou zdí vypínají k modrému nebi pyšné zlaté báně Kyjevskopečerské lávry. V parku jsou vodotrysky a korzuje tu spousta nastrojených Kyjevanů, co si užívají slunného dne. Sedělo by se tu krásně.  My ale musíme dál, neboť chceme do Muzea vojenské techniky a k soše Matky vlasti.

Dlouhou rušnou ulicí jdeme podél klášterních zdí lávry a jen s údivem zíráme, jak neskutečně obrovský areál to je. Komplex kostelů, dormitáří mnichů, kapliček, parků a katakomb, kde navěky spočívají zdejší bratři již od doby zakladatelů kláštera, kteří sami spí svým věcným spánkem v té nejhlubší a nejstarší části chodeb pod lávrou, kam mají přístup pouze mniši a pravoslavní věřící. Veřejnosti jsou tyto nejposvátnější prostory s ostatky svatých otců zakladatelů uzavřeny.

Až si prohlédneme tanky a letadla a matku vlast, chceme tomuhle výjimečnému místu věnovat celý zbytek dne. Marek tam chce především do muzea Historie, kde se nachází údajně jedna z nejkrásnějších sbírek skythského zlata z archeologických nálezů na celé Ukrajině. Já Skythy chci samozřejmě vidět taky, ale jsem notně zvědavá i na katakomby pod klášterem, kde prý jediné světlo, které návštěvník má, je svíce v jeho ruce.

U jednoho ze vchodů do kláštera vidím stánek s gruzínským občerstvením. Protože Marek už má hlad a já také něčím k zakousnutí nepohrdnu, manévruju ho k pultíku a doporučuju chačapuri, placky z kynutého těsta plněné vším možným. Po mém ujištění, že tohle jídlo je moc dobré, si oba objednáváme chačapuri se sýrem a kuřecím. Pár vteřin trochu trnu, aby mi Marek nenabančil, když to nebude k jídlu, protože sama jsem to nikdy nejedla a chválu jsem slyšela vždy jen od druhých, ale opravdu je to výborné. Horký aromatický ovčí sýr se šťavnatými kousky kuřete a kopr – ten by si tedy možná mohli odpustit, ale i tak je to mňamózní. Po očku zašilhám po Markovi, ale jeho rozzářeně spokojený výraz mi odpoví, že i jemu to chutná.

„Je to vynikající,“ potvrzuje mi hned vzápětí.

Přesunujeme se od lávry do dalšího parku, nad kterým se ve své monumentální mohutnosti vysoko, převysoko tyčí Matka vlast. Matka vlast je sovětským pomníkem národní jednoty, přesto ji Ukrajinci po rozpadu SSSR nenechali strhnout. Proč? Prostě proto, že se za ta léta stala neodmyslitelnou součástí města, symbolem pro Kyjev typickým podobně jako je pro Paříž Eifelovka. A tak si ji nechali, i přesto, že na jejím štítě se skví erb bývalého Svazu sovětských socialistických republik.

Na kraji parku je výstavka vojenské techniky, nejedná se ale ještě přímo o muzeum, do kterého míříme. Tahle expozice se skládá výhradně z bojových vozidel ukořistěných při konfliktu na východní Ukrajině. U každého vozítka je pečlivě uvedeno, kde, kdy a které ruské jednotce separatistů bylo ukořistěno. Prokousáváme se teplým chačapuri, výstavkou a posléze promenádou zkříženou s parkem, plnou monumentálních budovatelských sousoší. Tak drsné dívčiny od pluhu se samopalem v ruce lze zvěčněné v tunách kamene asi vidět jen tady a v Moskvě (no dobře, možná ještě v Minsku nebo jiném velkém městě bývalé SSSR, ale neberte mi pro tuto chvíli mé bezbřehé nadšení).

Kousek před Matkou vlastí je konečně ono námi hledané muzeum. Vstupné stojí směšných 5 hřiven, s fotovstupenkou o nějakou tu hřivnu navíc. Jelikož své přání lámu česko/rusko/ukrajinsky a mixuju do toho anglická, německá a dost možná i pár rumunských slovíček, dostávám nakonec ke vstupenkám povolenku na focení jen jednu. Rozhodneme se to neřešit a fotíme oba. Nikomu to zdá se nevadí. Ačkoli se ve vojenství moderní doby pranic nevyznám, udělá na mne sbírka tanků, vozítek, letadel, transportérů a bomb, z nichž o jedné Marek tvrdí, že musí být atomová, dost velký dojem. Malinko absurdní a možná proto dokonale autenticky ukrajinský je obrázek, který se nám naskýtá před muzeem. Dva ukořistěné ruské tanky a proti nim jeden ukrajinský ve výhružném postoji, a aby nikdo nepochyboval, o čem to tu je, tak je nabarvený v národních barvách v žlutomodré.  Po všech těch třech tancích se s výskotem šplhají kyjevské děti a tatínkové je s pýchou fotí, kterak sedí obkročmo na palebné hlavici. Ano, to je Ukrajina, kozácký národ, který vydrží, i kdyby je měly okolní národy vybít do jednoho.

Zblízka si prohlížíme Matku Vlast, a že věru musíme zaklánět hlavy tak, že pomalu přepadáváme na záda. Uvnitř je další muzeum a také se dá výtahem vyjet až k ruce sochy držící štít s erbem. Na Ukrajinu je tu nezvykle drahé vstupné a tak necháváme Matku vlast Matkou Vlastí, prohlédneme si panorama druhého břehu a široké, šedomodré vody Dněpru jen tady zezdola z terasy a zamíříme konečně do lávry.

U vchodu si ve stánku kupuju lahev s pitím a chvilku prodlím nad myšlenkou, koupit si místní perník se svatými motivy, který tu místní mniši pečou. Nakonec odcházím jen s vodou. V bráně si přes vlasy přehazuju vyšívaný šátek a hle, kouzlo. Od té chvíle na mne všichni automaticky mluví ukrajinsky, popřejí dobrý den, pousmějí se, kývnou na pozdrav. Jako bych sem dokonale zapadla. Ale co bych taky chtěla s mým slovanským obličejem a vyparáděná jako Kyjevanka.

Necítím se být členem jakékoli konfesní církve, ale rozhodně nemohu říci, že jsem ateista. Prostě věřím, věřím ve všepřesahující moc a církev mi k tomu netřeba. Přesto, pokud bych si měla vybrat, v jakých kostelích je mi dobře, klidně a tak zvláštně nezemsky, byly to, jsou a vždy budou kostely a chrámy svatého pravoslaví. Lhostejno, zda jde o zapadlý klášter na úpatí karpatských hor, monumentální ukrajinský chrám, nebo polorozbořenou větrem vyfoukanou svatyňku kdesi v horách Gruzie.

Kyjevskopečerská lávra je zevnitř ještě spletitější a větší, než se zdála být za zdí. Celá městská čtvrť by se do ní schovala. Na dvou kopcích celé bludiště budov, uliček, zdí, sadů a zahrad klesajících pod modrou oblohou až dolů k velikému Dněpru. K nebi se vzpínající velké i malé báně kostelů, chrámů i kapliček, všechny zlaté, oslnivě zářící v odpoledním zimním slunci. Bezděky si vzpomenu na svou milovanou Krásu nesmírnou, sbírku nádherně barvitých i krutých ruských pohádek. Přesně takhle se v ní popisují města princů a careven.

Nejprve se zkusmo vydáváme směrem, kde tušíme tzv. Horní lávru, část kláštera, kde stojí hlavní chrám a také komplex muzeí. U pokladny ale poněkud tápeme, kam že to vlastně jdeme a cože to vlastně chceme vidět – tedy, my to víme, chceme na Skythy v muzeu v Horní lávře, ale mezi jednotlivými variantami vstupného se tak trochu (dobře, vlastně úplně) ztratíme. Navrhuji, že pozdější odpoledne moudřejší večera a že se nejdříve půjdeme podívat do Dolní lávry na veřejnosti přístupnou část jeskyní. Jeskyně jsou tu dvoje – horní a hluboké. Zatímco v horních je veřejnosti přístupný celý okruh, v dolních je zpřístupněna jen osekaná část trasy a zbytek katakomb je pouze pro mnichy a poutníky. Tam turista nesmí vkročit.

Vcelku bez problémů najdeme nádvoříčko s kostelem, pod kterým jsou horní jeskyně. Vytahuju zavinovací sukni, kupuji svíci a jdeme dolů. Všechno, co se psalo v průvodci, se ukáže být pravdou. Opravdu tu není žádné osvětlení, jen svíce, které sestoupivší pod zem drží v rukou. Chodbičky tu jsou nízké a úzké, po stranách tančí věčná světélka na skleněných sarkofázích mrtvých mnichů zahalených ve zlatohlavech. Je tu teplo a nedostatek kyslíku. Chodby se vlní a proplétají jako samotná střeva země, vzduchem se line vůně vosku a kadidla, plamínky tančí přízračně po stěnách, v absolutním tichu se nese jen šepot…. měkkou zpěvavou ukrajinštinou šepotané modlitby k Pánu. Občas se chodbička rozšíří a strop o něco zvedne a člověk se ocitne v kapli. Tmavém prostoru se spoustou mihotavých svic, a do tmy jen matně probleskujícím zlatem a drahokamy ikonostasu. Vlastně ta cesta není dlouhá, jen pár desítek metrů, přesto je neskutečně intenzivní. Vypotácím se z podzemí zpocená, ale s rozbušeným srdcem a tak podivně rozechvělá. To bylo tak zvláštní. Tohle je něco, co jsem naposledy zažila, když o půlnoci zpívaly mnišky v Dragomirně chvály a oblékaly novou sestru do klášterního roucha.

Marek z toho bohužel žádné takové pocity nemá. Zjevně je trochu klaustrofobik a tak se tváří poněkud vyděšeně a je rád, že je venku. Sedneme si venku na nádvoříčko před kostelem na lavičku a zpracováváme ten zážitek. Pozorujeme dění okolo sebe, sem a tam spěchající mnichy i věřící, staré, ale i dost velké množství mladých i mladistvých. Vypulírované kluky ve svátečních kabátech a nastrojené dívky v šátcích. Tady víra ani přes léta sovětské represi svou váhu a opravdovost neztratila.

Když nabereme dech, vydáváme se z kopce ještě dál dolů, k dolnímu kostelu a hlubokým jeskyním. Ve vchodu se ke mně hrne mnich s erární zavinovací sukní, s úsměvem a  gestem na něho mávám svým dlouhým vyšívaným hadříkem, že mně půjčovat netřeba, já vím, co se patří. Kupuji svíci a chystám se vstoupit na schody dolů. Marek je kousek přede mnou. Kde se vzal, tu se vzal, stojí u mne tmavovlasý a tmavooký mnich, maximálně tak v mém věku, spíš mladší, a zářivě se na mne usmívá.

 „Počkej,“ uculí se a vezme mne za ruku. Druhou mi vytáhne ze sevřené dlaně svíci. „Tak ne…“

Narovná mi prsty a naznačí, že mám svíci sevřít mezi prostředníkem a prsteníkem, nikoli v pěsti, jak jsem ji držela doposud. Asi nejspíš instinktivně mi ruka křečovitě ztuhne. Přeci jen, kolika z vás se stalo, že vás uprostřed svatého místa bral za ruku mnich a něco vám u toho vykládal.

Dojde mu to a tak se zas tak nebesky usměje a řekne: „Neboj se,“ a vsune svíci do prstů. „Tak a teď můžeš jít,“ zatváří se spokojeně a s širokým zvoucím gestem se mi mírně ukloní. Jde mi z toho hlava kolem. Zas se opravdu tohle děje? Měla jsem za to, že takováhle setkání se mi přiházejí jen v Rumunsku. I když, poté, co jsem loni o samotě v zapomenutém skalním klášteře v Bosně debatovala s mladičkým mníškem o Bohu, lásce a běhu světa, už bych se neměla divit vůbec ničemu.

V celé dlani se mi svíce držela daleko lépe, mezi dvěma prsty je tak trochu nestabilní. Když udělám z prstů kolébku, jde to lépe. Ještě pořád jsem u vytržení. A taky trochu nervózní, protože jsem ztratila Marka. Na křižovatce chodbiček se samozřejmě automaticky dávám na tu kratší, veřejnou, směrem doleva. Z přítmí pravé chodby se vynoří mnich. Tenhle je starší, možná o dost víc než vypadá, s bezvěkýma modrýma očima. „Kampak,“ houkne na mne.

„Tam,“ pípnu nesměle.

„Ty ne tam,“ zamítavě velitelsky pokyne mnich. „Ty tam,“ ukáže do tmy za sebou.

„Ja turist,“ zaprotestuju chabě. Mnichovi blýskne v očích.

„Ne, ty patříš sem,“ rozhodne rezolutně a za ramena mne otočí do chodby pro poutníky. „Jdi, jdi děvočka,“ pobídne mne a razantně mne postrčí do tmy. A zmizí v ohybu chodby, spokojen se svým snažením. Neodvážím se vrátit se a tak se nořím do horkých, vydýchaných krtčích tunelů hlubokých jeskyní, do nejposvátnějšího místa ukrajinského pravoslaví, do míst, která viděl z nepravoslavných jen málokdo.

Hluboké jeskyně jsou hlouběji v zemi a daleko starší než ty cele veřejnosti přístupné horní. Také jsou daleko menší, stísněnější a temnější. Posunuji se krok sun krok zástupem věřících, snažím se nezapálit šátek holčině přede mnou a modlím se, aby můj šátek nezapálil ten, který jde za mnou.

Kráčím tak blízko podél skleněných sarkofágů, že se v nich zrcadlí můj dech. Tmou probleskují zlatem a stříbrem tkané brokáty, drahokamy vyšívané čepice, v mihotavých stínech vystupují ze tmy tváře světců na ikonách a celý vzduch voňavý oleji a myrhou vibruje šepotáním modliteb. Je to tu stejné jako v prvních katakombách, a přesto ne. Tady v tom horku, uprostřed skal hluboko pod povrchem jako v lůně matky je všechno ještě intenzivnější. Temno, svit i pocit Boží přítomnosti. I tady jsou ve spleti chodeb vykopány kaple, větší a prostornější než v horních jeskyních. Přesto tajemnější. Tam, v prvních katakombách, byli i turisté. Tady ne. Tady jsou jen ti, kteří si v neskonalé pokoře přišli něco vyprosit od všehomíra. Bez dechu míjím u ikonostasu babičku na kolenou, hlavu u země, jak si pro sebe šepotá. Slovům nerozumím, přesto mi v zádech zatrne. To mladičké hezké dívčině o kus dál rozumím velmi dobře a zde mne vyloženě zamrazí. Klečí u strany kaple, pláče a dokola šeptá: „Pane Bože, vrať mi ho, vrať.“

Za víčky to zabolí. Vymotám se do další kaple se sarkofágy, jejichž obyvatelé jsou oděni obzvláště bohatě. Cedulky nad rakvemi , ačkoli je nepřeložím, mi napoví, že právě hledím do dávno mrtvých seschlých tváří samotných otců zakladatelů celé kyjevské lávry. Dál už si to po pravdě pamatuju jen matně, zbytek cesty mi splývá jako voňavý, tmavý, světlem svíček protkávaný sen. Co si pamatuju docela ostře a jasně byl ten pocit bez starostí, pocit bezpečí, pocit, jako když jsem byla docela malá a věděla, že ne naši ochrání. Podivné.

Když vylézám na schody, Marek už na mne čeká. Je celý vytřeštěný, ještě víc, než po návštěvě horních jeskyní.

„Víš, co se mi stalo?“ povídá mi s očima navrch hlavy. „Jdu si tak po trase pro turisty a najednou se za mnou přižene takový starý mnich, a že prý jdu špatně. Tak jsem se bránil, že jsem turista. A jestli prý jsem tedy Polák. Ne, Čech, dím já. A víš co on udělal?“

„Co?“ ptám se, ale koutky mi cukají, protože už vím, jaká je tajenka.

„No, vzal mně a doslova odtáhl na trasu pro poutníky. A pak spokojeně zmizel. Teda, Černobyl hadr, tohle pro mne byl šílený zážitek. Ty úzké chodby, moc lidí, skoro žádný kyslík, vedro. Já myslel, že dostanu záchvat. Už mne tam nikdo nikdy nedostane,“ Chrlí ze sebe Marek a opravdu vypadá značně ztrhaně. No jo, udělal chlapec tu chybu, že se do pravoslavného svatostánku vydal zrovna se mnou, protože mně se tyhle věci stávají naprosto běžně.

„Tak jdem na Skythy,“ mrkám na něho a stoupáme opět vzhůru, k pokladně Horní lávry. U pokladny opět, stejně jako před pár hodinami mudrujeme, která varianta vstupného je vlastně která a nakonec se nějak rukama, nohama, anglickými, ruskými a českými slovíčky dobíráme k výsledku. Ještě jsou tady lidi tak trpěliví a milí.

Platíme 40 hřiven a za to bychom měli mít přístup nejen do všech muzeí Horní lávry, ale i do chrámu a ještě na nějakou vyhlídku. Procházíme nahoru cestou dlážděnou kočičími hlavami, nad hlavami se nám klenou oblouky opěrného systému. Na nádvoří Horní lávry je méně lidí než dole, šikmo sem dopadá pozdně odpolední slunce. Odkudsi, pravděpodobně právě z hlavního chrámu se nese zpěv liturgie, nádherný čistý a měkký, kolébající. Je zvláštní, že pravoslavní vždycky vybírají neomylně k přednesu modliteb ty, kteří mají ten nejčistší a nejkrásnější hlas, nikdy to netahá za uši, jako se to stává u katolických nebo protestantských mší, kde občas bývá celebrující těžce mimo rytmus i tón. Možná proto mám pravoslavné pobožnosti raději než jakékoli jiné.

Uděláme pár fotek nádvoří a zátiší s chrámem a jdeme hledat Muzeum národní historie, kde se nachází expozice skytského zlata. U pokladny si nechávám v šatně kabát i kabelku s foťákem, abych toho po zbytek prohlídky těžce litovala. Sice se tu asi fotit nesmí, ale nikdo to také moc nehlídá. Marek si s sebou vzal mobil a tak fotí a fotí. A že je věru co. Tolik zlata jsem snad v archeologické expozici neviděla ani v British museum. Vlastně jsou tu dvě patra od podlahy po střechy nacpané přenádherně vyvedenými zlatými artefakty od prstýnků přes nádoby a části zbroje, vše nádherně tepané, leptané a jinak zdobené, z doby Skythů, Sarmatů i dalších kmenů, které kdy územím budoucí velké Kyjevské Rusi prošly. Před mými zraky defilují rostliny, zvířata i lidé, až mi z toho jde hlava kolem. Zhruba v půlce prohlídky se k nám přižene paní a Markovi, který u každé vitríny dělá snad desítky fotek na mobil, cosi naléhavě povídá. Pochopíme, že si přeje, aby Marek fotil méně, ale možná, že chce, aby nefotil vůbec. Těžko říct. Marek fotí dál, trochu se hlídá a paní se zdá být upokojená. Varianta první byla tedy správná. Kousek před námi je malá skupinka o pár lidech, kterou vede sympaticky vyhlížející muž středního věku, který skupince u každé vitríny obsáhle vykládá.

„Hele, to bude Tvůj kolega,“ drcá do mne Marek, ale já dnes nemám dostatek odvahy, abych se šla zeptat, zda je upovídaný pán taktéž archeolog jako já. Když po skoro dvou hodinách vycházíme z muzea ven, na nádvoří už se dlouží stíny, jen zlaté kupole chrámu jsou ještě pozlacené podvečerním slunkem. Jdeme se podívat okolo kostela, mše, či pobožnost tam stále probíhá a tak nechceme rušit a dovnitř tedy nejdeme. V dolní části krásného rokokového hávu chrámu zbylo několik fragmentů starého, snad ještě románského zdiva. Tohle bohužel nedovedu posoudit dobře, východní byzantský styl sakrální architektury zas tak mnoho nastudovaný nemám a tak trochu v něm tápu. Uprostřed nádvoří se tyčí torzo, které má být úplně posledním pozůstatkem úplně prvního svatostánku lávry. fotíme, ale rychle postupující šero už nám nedělá dobré světlo a fotky jsou tak nic moc. Vycházíme ven jednou z bran a pěšky, klidnou procházkou, se dáváme na pomalou cestu zpátky k Majdanu, tak abychom zhruba na sedmou byli v Porter pubu, kde bychom se měli sejít s těmi, kteří se teprve dnes vrací z Černobylu. Míjíme obrovskou budovu Parlamentu, procházíme stanovým městečkem, které na první pohled vypadá ještě jak z doby revoluce před dvěma lety, ale podle toho, jak je ověšené plakáty, jde spíš o místo jakési předvolební kampaně. Když už jsme dole, kousek od Majdanu a míjíme monumentální, v bílomodravých tónech nasvícenou bránu stadionu Dynamo Kyjev, ještě není ani šest večer. Zapadneme tedy do nejbližší sympatické kavárny, kde mají free wifi. Dávám si heřmánkový čaj a Marek brouzdá po internetu a kouká, zda se na Ondrově FB neurodily nějaké nové informace.

Před sedmou zvedáme kotvy a míříme do Porter pubu. Část lidí už tu je a tak si sedáme a dáváme si pivo. Dřepíme v pohodlném teplíčku a upíjíme ledově vychlazenou Oboloň a kecáme. V pozadí nám do toho hraje juke box. Až po hodné chvíli, kdy se všehochuť změní na příjemný jazz říznutý sem tam tvrdým rockem, mi dojde, že to není juke box, ale že se v salonu naproti uhnízdila živá kapela. A že jsou sakra dobří!!! Basáka a hlavního zpěváka jim dělá chlapík, který trpí hormonální nemocí – jde o nekontrolovatelný růst končetin i součástí obličeje, nazývaný akromegalie. Dotyčný tak díky tomu vypadá tak trochu jako neandrtálec – má nadměrně velkou bradu i nadočnicové oblouky, ruce má jako lopaty, ovšem své basové kytary se dotýká jako nejjemnější chirurg. Jeho hlas má nádherný basový tembr připomínající kombinaci Luise Armstronga a Leonarda Cohena.

Posloucháme téměř zasněně a zatím marně čekáme na zbytek Kopretiny, o kterých jsem myslela, že se tu zastaví hned po návratu z Černobylu. A tak zatímco ostatní z dvoudenních černobylských už se trousí, kopretinští nikde. Až po dalších dvaceti minutách se dozvídáme, že šli do Puzaty Chaty na večeři. Byla jsem přesvědčená, že půjdem společně, no nic, půjdeme tedy taky a snad se tu sejdeme po večeři, abychom se domluvili na ubytování. Já bych měla zas bydlet s Věrkou a Radkem a Marek také potřebuje sehnat svého spolubydlícího, který tu také ještě není. Navíc si někdy musíme ještě pro kufry, které máme v pokoji, jež nám půjčil onen pár, co byl v Černobylu dva dny. K dovršení komplikovanosti ještě mají kopretinští věci v Kopretině a od té máme klíče my s Markem.

Jdeme na večeři a po cestě sbíráme ještě na první pohled ztraceného, nervózního a dosti zpanikařeného chlapíka, který se představuje jako Petr. Také bydlí v hotelu a také tu nemá svého dnešního spolubydlícího.

Venku se ještě na chvilinku zastavujeme s Jurim a jeho parťákem, který mudruje, že jim Ondra slíbil lepší hostel než dům hrůzy na Majdanu, a že nakonec navzdory předpokladům (plán byl jedna noc v hotelu, jedna v Černobylu a lepší hostel) mají spát zas v té myší díře a že tedy znovu půjdou do hotelu. Zdají se být oba docela naštvaní a já se jim ani nedivím. Rázujeme s nadávajícím Petrem směr Puzata Chata a ani si nevšimneme Vojty, který nás prý míjel a něco na nás volal (že to byla obrovská jobovka ohledně ubytování, to ještě nevíme).

V Puzatě Chatě si opět hojně nakládáme na talíře – bliny, varenyky, kyjevské kuře, já zkouším cosi s kroupami, což se ukáže být nejvíce podobné našemu českému Kubovi. Marek mne opět obětavě zve na pivo a tentokrát zas přichází s malou a velkou sklenicí – pro mne velké tmavé, on malé světlé. Nejenže se opakovala včerejší šaráda s velkým a malým pivem, ale tentokrát to bylo ještě obohacené o fakt, že jsem evidentně dostala poslední tmavé. Chudák Marek gentleman mi opět věnuje velkou sklenici a sám usrkává z malého. Petr se ukáže být hodně v panice, že pořád nemá svého spolubydlícího a že je navíc stále oblečený v radioaktivním oblečení ze Zóny, které by rád shodil a neustále opakuje, že se sebere, dojede na Boryspil a ještě dnes odletí domů. Nakonec ho uklidňujeme, že každý problém má řešení. I dobré jídlo ho hodí trochu do normálu a tak vcelku klidně míříme zpět do Porter Pubu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář