Jdi na obsah Jdi na menu
 


Budapešť a Visegrád - den první

Bylo nebylo, za sedmero horami, sedmero pražskými čtvrtěmi, jednoho podzimního čtvrtečního dne…

Nad pražským sídlištěm okolo stanice Rajská zahrada vstává šedivé, zamlžené ráno. Pospíchám v poklusu, protože mám jako obvykle zpoždění. A zrovna dnes mě to mrzí obzvlášť, jelikož je před námi další z mých vysněných dobrodružství, další z mých cest do minulosti a historie, cesta do Budapešti.

Když s jazykem na plicích dobíhám k autům, na nic nečekáme (až na Denisu, která se rozhodla zkrátit si čekání na mou maličkost výletem do nejbližších potravin) a téměř bleskově provedeme naloďování. Však nás taky čeká cesta dlouhá víc než 500 kilometrů, kterou musí odřídit naši dva stateční Renča s Alešem, jelikož zbytek účastníků vlastní buď řidičské průkazy, na kterých ještě nezaschla barva, nebo naopak za volantem seděli naposledy někdy za Marie Terezie.  Aleš zapíná svou milou, tak trochu cáklou navigaci jménem Boženka a vyrážíme. Než dojedeme k Jihlavě, ocelově šedé dopoledne se změnilo na slunečné. Vida je, Moraváky, hezké počasí si tu suší a do Čech nám je nepustí. Kdesi u Brna si dáváme pauzu na benzínce na návštěvu toalet a na kávu. Bohužel na toaletách potkáváme zájezd, ve kterém zjevně převažují korpulentní dámy středního a důchodového věku, takže se hodnou chvíli nudíme ve frontě a připadáme si jako někde na tržišti mezi drbnami. Nakonec nám nezbývá, než to brát s humorem.

„Bacha, jedou tanky,“ utrousí suše s vážnou a zachmuřenou tváří Renata, když několik zájezdových dam vychází z toalet. Diana se ovšem zřejmě myšlenkami toulá někde zcela jinde, protože na toto vcelku jasné oznámení odpovídá otázkou: „Cože, kam že jedeš?“

Nu, chechtáme se ještě když o chvíli později konečně vylézáme z hajzlíků do restauračky na Alešem avizované „dobré kafe“. Nedávám si nic, ale zjevně o nic nepřicházím. S tím Dobrým kafem se podle výrazu ostatních poněkud pohoršili.

Na parkovišti za benzínkou uspořádáme jako správní Češi svačinový dýchánek s chleby a smaženými řízky. Co bychom to byli za turisty, kdyby nebyly řízky. Ještě chybí vajíčka a čaj v termosce, smějeme se.

A vyrážíme dál. Nikdo z nás si vlastně ani pořádně nevšimne, že už jsme přejeli slovenské hranice. Cestou přes Slovensko, nemajíce lepší zábavu, debatujeme s Alešem o tom, jestli kdybychom zavolali do druhého auta, že se ujišťujeme, jestli všichni mají pasy, protože je Maďaři budou požadovat, podařilo by se Dianu zpanikařit. (Aleš tvrdí že ano a já mu věřím, přeci jen holky už asi docela dobře zná.) Chvíli dokonce uvažujeme, že to opravdu uděláme. Jo, jsme dobráci od kosti.

Projíždíme Bratislavou. I z té rychlosti a pouze pohledem z dálnice mi připadá jako nic moc. A Aleš mi to potvrzuje. Těsně před maďarskou hranicí na nás červenou plácačkou mává slovenský policista. A jéje. Že by kontrola od bratrů Slováků? Ale naštěstí jen chce vidět naši dálniční známku, kterou ovšem Aleš i s tou maďarskou prozíravě koupil už v Čechách. Policista důležitě koukne na přední sklo, spokojeně pokývá a odmávne nás, že můžeme jet. Vjíždíme do Maďarska. Jsem zvědavá, kde má Aleš dálniční známku pro Maďarsko a čekám, kdy zastaví, vyskočí a bude lepit. Jenže ouha..maďarská dálniční známka je obyčejný canc papíru velikosti A4 s razítkem a vypsanou dobou platnosti. Chvíli si ji nevěřícně prohlížím, ale pak se rozhodnu nedivit se ničemu. Však jedeme na východ a tam, jak už z vlastní zkušenosti vím, funguje svět trochu jinak.

Protože nám nehraje cd přehrávač, nemůžeme si pustit speciální mix na cd, který pro tuto příležitost vypálila Kristýna. Zuřivě tedy každou chvíli ladíme rádio. Někde u Bratislavy jsme chytili stanici Viva a zdá se, že nás provede i většinou Maďarska. Čas máme báječný, sluníčko svítí, vypadá to, že nás čekají nádherné čtyři dny.Naše idealistické těšení, že ještě odpoledne stihneme delší procházku po městě, poněkud zmrazí kolona na silnici. O kus předtím sice byly značky, že máme očekávat semafor a práce na silnici, ale tak nějak jsme doufali, že se to obejde bez větších front. No, tak neobejde. Posunujeme se krok sun krok a k tomu všemu jsme ještě ztratili signál slovenského rádia a musíme proto definitivně přeladit na maďarské. To nám ovšem přinese hlubokou studnici nečekané zábavy. Hlavně u reklam mám pomalu problém se nadechnout, jak se šíleně směju. Kdo neslyšel, nepochopí. Střídavě mezi záchvaty smíchu se nudíme. Naštěstí pro nás stojíme a posunujeme se v přenádherné krajině plné bílých skal a oblých, velmi fotogenických kopců. Jak svítí slunce, skalní útvary jsou bělostné téměř jak padlý sníh a lesy na vrcholcích a na úpatích září v odstínech zlatavé, okrové a rudé. V kombinaci s azurově modrým nebem je to obrázek jak z pohlednice. Kocháme se tedy. Po téměř čtyřiceti minutách v dáli před námi konečně vidíme konec kolony. Semafor ale nikoliv. Maďarská verze semaforu totiž v tuto chvíli znamená chlapíka v oranžové reflexní bundě s plácačkou, který se tváří nadmíru důležitě, jak tam tak stojí uprostřed silnice. Pousměju se, když projíždíme okolo. Inu východ. Stýskalo se mi.

Tak a teď plnou parou vpřed. Ten anděl strážný, který bdí nad naším výletem se ovšem rozhodl nám připravit ještě jednu zkoušku trpělivosti. Po pár kilometrech se zarazíme v další koloně. I teď se pokoušíme kochat krajinou, ale už koukáme na hodinky daleko častěji a netrpělivě vyhlížíme konec fronty. Podle značek by měla být dlouhá asi tři kilometry. Na zahnání nudy mi Aleš navrhuje zahájit konverzaci s automobilovou posádkou z rumunské Kluže, která se posunuje ve vedlejším pruhu. Na můj argument, že umím akorát pozdravit, zeptat se, kde je nádraží a počítat do sta, Aleš s kamennou tváří prohlásí: „No, tak jim budeš počítat…“ a začne spouštět okénko. Rumuni asi skutečně čekají, že se na něco zeptáme. Minimálně vypadají docela zvědavě. Rychle Aleše donutím znovu okénko zavřít.

Tahle malá strkanice nám ukrátila hodně času, už vidíme konec kolony. A pak se už se s větrem o závod řítíme pozdním odpolednem zvlněnou maďarskou krajinou a modlíme se, abychom do třetice nepotkali kolonu. Náš anděl strážný se nad námi ovšem smiloval a tak sluníčko ještě ani nezapadlo, jen se začalo teprve pomalu sklánět k západu, když konečně vjíždíme do Budapešti. Řeknu vám, nebýt Boženky, asi se tam motáme ještě teď. Budapešťský okruh mi přijde zmatený, nepřehledný a totálně nečitelný. My ale naštěstí jedeme najisto, Boženka se tváří sebevědomě, jako kdyby tu byla doma. Do centra je to ještě pěkný kus cesty, docela dlouho projíždíme kole sídlišť a průmyslových částí města, ale pak nás najednou magistrála zavede mezi domy starší zástavby, zahneme vpravo, vlevo a pak to uvidíme. Dole pod námi. Panorama klasicistních a secesních domů za neuvěřitelně širokou řekou, řetězové mosty. To bude Pešť. Jsme tedy v Budíně. Ačkoliv jsem tu nikdy nebyla, automaticky prudce otočím pohled vlevo. Je tam. Přesně, jak jsem si představovala. Budínské královské sídlo. Povědomá silueta Vídeňské brány, kudy se odedávna vstupovalo dovnitř, kamenné hradby, nová honosná rezidence, která vyrostla na místě bývalého hradu a daleko za ní bílé krajkové věže Matyášova chrámu. A na okraji srázu sic novodobá, ale neskutečně půvabná bílá silueta Rybářské bašty, plná balustrád a věžic, jako vystřižená z Pána Prstenů. Jak sjíždíme dolů, můj pohled neomylně zajme monumentální komplex budov Parlamentu v novogotickém slohu na druhém břehu. Les fiál a opěrných sloupců, světlý, téměř smetanový, lehoučký jako vzor na bruselské krajce. Představím si, jak v podvečer zapadající sluníčko všechen ten  kámen barví do fantastických odstínů růží a pomerančů. To budou fotky! Zítra se určitě půjdeme podívat a zdokumentovat.

„Já nevím, kam se mám koukat dřív,“ povídá Denisa a může si hlavu vykroutit. Po moderním, obrovském visutém mostě, o kterém se později dočtu v průvodci, že se jmenuje Erzsébet híd, přejíždíme Dunaj. Je opravdu neskutečně široký. Takhle nějak jsem si představovala Velikou řeku, když jsem jako malá četla Eduarda Štorcha.

Čtvrť, kterou projíždíme, připomíná královské Vinohrady. Široké bulváry, nádherné činžovní domy s balkony, sloupovími a sochařskou výzdobou, z nichž většina by sice potřebovala opravit, ale i tak je opadaná a sešlá směs klasicismu, novorenesance, secese a bůhví čeho ještě svým způsobem krásná a romantická. A tady, v té atmosféře rakousko-uherské monarchie, mezi všemi těmi obchody a kavárnami, Boženka poprvé znejistí. Na mapě jsem si nastudovala, že hotel by od Dunaje neměl být až zas tak daleko. Ale my se proplétáme ulicemi poněkud podezřele dlouho. Několikrát podle mne poněkud nesmyslně zahneme a za pár minut už musím konstatovat, že jsem zcela ztracena.

„Boženo!“ houkne zostra Aleš na navigaci. „Kudy nás to táhneš?“ A světe div se. Ono to vypadá, že to funguje. Uhýbáme z hlavního silničního tahu do vedlejší ulice, ještě několikrát zahneme a jsme tu. V tiché ulici, s alejí stromů, s omšelými starými činžáky. Skoro naproti je ještě jeden hotel, ale my parkujeme hned na první pokus u toho správného. Toho našeho. Budova má poněkud divokou, tmavě okrovovínovou fasádu a vypadá alespoň zvenku docela slušně a pěkně. Z hlubin batohu lovím ubytovací voucher a jdeme se zeptat na recepci. Recepce je vyvedena v tmavém mahagonovém dřevu a poněkud pochmurně vypadá i jídelna s černou tapetou s bílým vzorováním.

„Tak trochu jako v hrobce, ne?“ vrtí s despektem hlavou Renča. Mně se ovšem lehce chmurná jídelna moc líbí. Je…taková stylová.

Dostáváme pokoje, jak jsme si objednali. Recepční umí perfektně anglicky, takže nemáme žádný problém. Dává nám mapu, ochotně nám vysvětluje, kde je nejbližší stanice metra a jedním dechem nám nabízí i koupi budapešťské karty, což s díky odmítáme.

 „On je u vás nějaký svátek?“ překvapí nás vzápětí otázkou.

„No, inu..je,“ reagujeme.

„Pomalu všichni hosté tento víkend u nás jsou Češi, tak jsem byla zvědavá,“ usmívá se. Jdeme se ubytovat. Bydlíme ve druhém patře a ačkoliv je tu výtah, rozhodujeme se zavazadla vytáhnout po schodech. Však nás neubude.

Pokoje jsou na karty, takže chvilku laborujeme s otvíráním, ale velmi rychle zjistíme, že je to neslutečně pohodlné. Pokoje jsou velmi jednoduché a je citelně znát, že tenhle hotel své lepší časy už zažil. Minimálně náš pokoj by potřeboval znovu vymalovat a je vidět, že některé kusy nábytku drží pohromadě jen na dobré slovo. Navíc to u nás vypadá, že se tu nad rok nevětralo a navíc tu možná někde něco chcíplo, například pokojská. Okamžitě otvírám okno dokořán.

Jdeme na obhlídku. U holek vedle to zas je cítit, jako kdyby tam personál chodil pravidelně na kuřácké pauzy. Nejlíp dopadli Aleš s Renčou. Jejich pokoj vypadá nejnověji, nic tu není cítit, ale zas jako jediní mají oddělené postele. Vzhledem k tomu, že jsou tu mezi bandou singlů jediný pár, to je docela paradox. Ochotně se nabízím, že si to s Denčou s nimi vyměníme, ale jim už se nechce krámovat zavazadla jinam. Chvilku povídáme, ale protože je venku docela hezky, rozhodujeme se pro malou procházku. (My dva s Alešem samozřejmě víme, že budeme chtít dojít až k řece, takže to zas tak malá procházka nebude, ale samozřejmě to nebudeme vytrubovat nahlas a děsit zbytek zájezdu). Protože polštáře jsou tu z peří, ještě rychle s Alešem vyběhnu do auta pro spacák. Na zpáteční cestě zkusíme použít výtah. Tedy…takovéhle zařízení by slušelo spíš strašidelnému domu, než hotelu se třemi hvězdičkami. Pár vteřin se na sebe ve výtahu koukáme, když se to šílené zařízení se skřípotem a hučením velmi váhavě rozjede a pak ze mě vypadne: „Co myslíš, do kolika vteřin spadneme?“, načež se oba rozchechtáme jako blázni. Nahoře pak zbytek zájezdu varujeme, že zdejší výtah je o nervy a možná taky o zdraví.

Lehce zamženým, nazlátlým podvečerem konečně vyrážíme. Vzduch voní podzimem. Studivě, s ozvěnou slunečního svitu a tlejícího listí. Dostáváme se na hlavní ulici a téměř neomylně míříme směr nábřeží a Dunaj. Cestou se pečlivě rozhlížíme po stanici metra, ale ačkoli jsme si téměř jistí, že minimálně na jednu už jsme museli narazit, žádnou jsme nenašli. Až u jakéhosi moderního pokusu o umění na malém prostranství před velkou křižovatkou je vchod dolů pod zem.

„To bude podchod,“ vrtí hlavou Kristýna.

„Kdepak, to bude metro,“ trvám paličatě na svém já. A opravdu, je to metro. Zvenku absolutně neoznačené. Vestibul je otřískaný a zašlý až běda, v temných koutcích mají svá chatrná obydlí místní bezdomovci. Maličko nevěřícně se rozhlížíme a po krátkém přemýšlení, jestli teď večer shánět lístky na mhd, rychle zase vyběhneme ven. Podvečer se zatím překlonil do sychravého modrého soumraku, který rychle přechází v tmu. Po nekonečně dlouhé době chůze nás na druhé straně velkého bulváru, po kterém jdeme, zaujme zdobná, nádherně nasvícená budova. Vypadá tak trochu jako klášter, tak trochu jako galerie, ale klidně by to mohla být i stará secesní tržnice. Vysoké zelené střechy zdobené mosazí, vitrážová okna. Nejsme si úplně jisti, nedá se tu pořádně přejít, takže funkci budovy odhadujeme jen z druhé strany ulice a nakonec se shodneme, že je to zřejmě galerie. Jdeme dál a budovy kolem nás jsou čím dál zdobnější. Evidentně zacházíme hlouběji do centra Pešti. Na velké křižovatce, prostranství tvořeném třemi sbíhajícími se bulváry s obchody a restauracemi, pátráme po správném směru k řece. A za chvilku už před námi vidíme tmavé prázdno a až daleko předaleko rozsvícené budovy vypovídající o tom, že Dunaj je jen pár kroků před námi. Po levé straně je cosi, co považujeme na staré nádraží, po bližší prospekci ovšem zjišťujeme, že se jedná o nádhernou secesní tržnici, která už je bohužel v tuto večerní hodinu zavřená. Vycházíme na nábřeží. A zůstáváme beze slov. Jen stojíme a díváme se. Rozsvícené mosty přetínají černou blyskotavou hladinu dunajského veletoku jako oblouky živého světla, oranžový Řetězový most a most Erzsébetin, bělavý most Vítězství s nádhernou zelenkavou kovovou secesní kostrou. Nalevo za řekou se zvedá vrch Géllert, kde na vršku ze tmy lesa vyrůstá osvětlená socha, a dál po řece se tyčí panorama královské pevnosti, budínský hradní vrch zářící jako královská koruna. Napravo na našem břehu trůní obrovská hmota budov Parlamentu, osvětlená důmyslnou hrou světel a stínů. Vejdeme na most Vítězství a fotíme. Snažím se nevnímat, jak se konstrukce mostu pod námi lehce zachvívá. Naše fotografické nadšení poněkud vyrušují cyklisté, kteří pořád sem a tam projíždějí po mostě a na rozdíl od těch precizně vychovaných holandských vůbec nezvoní, takže člověk netuší, že je má za zády, až dokud se bleskurychle neprosmýknou těsně vedle.

Holky už jsou utahané a nejraději by se okamžitě obrátily nazpátek. Naopak já s Alešem bychom nejraději došli až pod hradní vrch. Bohužel jsme v menšině a tak jen ještě zbytek skupinky umluvíme jít si vyfotit ozdobný novorománský vchod na schodiště pod vrchem Géllert a obracíme se zpátky. Abychom nešli stejnou cestou, volíme trasu po nábřeží. A tady objevujeme další budapešťskou raritu. Podzemní stanici tramvaje. Právě tady se staví čtvrtá trasa budapešťského metra, vestibul je dokončený, ale nalevo se pilně pracuje na hloubení tunelu a napravo se ještě nezačalo. A tak je prozatím na budoucí nástupiště metra svedena jedna z tramvajových tras. Neodoláme a uděláme pár fotek. A pak už opravdu pospícháme domů. U naší staré známé neoznačené stanice metra na křižovatce se tentokrát dáváme doleva, protože jsme z mapy vyčetli, že bychom se tudy také měli dostat do hotelu. Kus za křižovatkou zaslechnu velmi vzdálený ale povědomý zvuk. Vytí. Osamělé a plačtivé. Otáčím se sem a tam, snažím se určit směr, ale jak se zdá, všimla jsem si nepatřičného zvuku jediná. Zní to totiž opravdu dost zdaleka. Už jsme zjistili, že ve dvorcích a zahradách mezi činžáky, kam lze nahlédnout alespoň na kousíček, přes stařičké, mnohdy neuvěřitelné nádherně zdobené mříže, mívají budapešťští obyvatelé psy. Zřejmě tedy některý z nich vyvolává svůj psí smutek a žal do říjnové sychravé noci. Je to maličko strašidelné, ale k tomuhle městu to sedí.

Aleš se nás mezitím snaží zamotat a opravdu se mu to daří. Procházíme ulicí Moritze Benyovského. Matně si povědomé jméno snažím připomenout, kdysi hodně dávno o něm běžel v televizi seriál, ale ať přemýšlím jak chci, nemůžu si vzpomenout, v jakém období se to celé odehrávalo, jen jistojistě vím, že to byl nějaký slavný člověk uherské historie a že mi tehdy herec, který ho hrál, připadal neskutečně hezký. A pak ještě jednou zahneme a jsme doma. Když vlezeme do pokoje, zjišťujeme, že se u nás větrá na ventilačku. Jistě, snaží se napravit ten zatuchlý pocit z pokoje. Je to o něco lepší než odpoledne, ale pořád mám pocit, že máme zřejmě v některé skříni chcíplou rodinku hlodavců. Denča mizí v koupelně a já jdu hbitě znovu pořádně větrat. Rozrážím okno do budapešťské tmy. Večer voní vlhkou mlhou od Dunaje, spadaným listím a uvadlou, mokrou travou. Ve vzduchu zachytím vzdálenou ozvěnu houslové melodie. Vykloním se daleko nad parapet a soustředím se, jestli se mi to nezdálo. Nezdálo. Zadržím dech. Noční vánek přináší říjnový chlad a sametovou temnotou se odkudsi z jednoho z těch ponurých otřískaných dvorků, které jsou tu všude okolo, nese tesklivý pláč houslí smutný jako ztracená láska. Opřu se a poslouchám. Je to tak trochu zvláštní pocit. Jako uvítání starého známého. Najednou jsem si jistá, že tahle dovolená bude dokonalá, a nám se splní všechno, nač pomyslíme.

Z nějakého záhadného důvodu, jakýmsi záhadným losem připadl první společenský večer na náš pokoj. A tak je ve chvilce najednou u nás plno ruchu, lidí, smíchu a křiku. Housle kdesi ve tmě zmlkly. Ale co, kouzlo je stejně pryč. Sesedneme se všichni do kroužku, jak a kam se dá, otevřeme chipsy a medovinu a začneme plánovat, kam se zítra vydáme. Protože já si tuhle uherskou anabázi vymyslela, házím do placu návrhy, na kterých se tak nějak vespolek shodneme. A pak už jen tlacháme, povídáme, cpeme se a pijeme, než nás okolo jedenácté přemůže únava a spořádaně se rozejdeme spát.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář