Graenino útočiště

Neochotně vysunu ruku zpod peřiny a típnu budík. Dneska bych ho ani nepotřebovala. Celou noc jsem se převalovala a budila, jako kdyby mě někdo chodil pravidelně burcovat. Naštěstí těšení se na Visegrád únavu z napůl probdělé noci utluče spolehlivě. Je mi trochu mdlo, ale hlavu mám přesto krásně jasnou. To půjde, říkám si. Dám si hodně oslazenou horkou kávu, teplá míchaná vejce a něco sladkého a bude dobře. To je moje prokletí, že špatně spím a trápí mě to už celé roky. Tak trochu z konceptu mě ovšem vyvede Denčina otázka: „Hele, taky ses v noci pořád budila?“ ptá se. Vypadá hodně unaveně. Taky prý se převalovala a neustále budila z divných, těžkých snů. Že by v hotelu byly nějaké patogenní zóny? Každopádně ještě na snídani scházíme dolů obě poněkud pocuchané a u mě to spraví, přesně jak jsem předpokládala, až královská snídaně a horké kafe.

„Vůbec jsem se nevyspala,“ stěžuje si Denča ostatním.

„Já taky ne..“ krčím rameny. „Třeba u nás v pokoji straší,“ plácnu z legrace mezi soustem šunky a housky s máslem.

„No, v tom případě se ten dotyčný ale stěhuje,“ uzemní mě Kristýna. „Protože my se nevyspali předevčírem.“

„A my včera,“ přilije poslední kapku Renča. Tož tak.

Je něco po osmé nového času, když stojíme sbalení před hotelem, připraveni vyrazit Visegrádu vstříc. Jen neradi dáváme Budapešti sbohem, rozhodně jsme nestihli projít úplně všechno a tohle město jsme si stihli zamilovat. Chvíli se proplétáme mezi ulicemi a pak vjedeme na dálnici. Slunce máme ale na špatné straně, napadne mě po chvíli jízdy. To už ale zpozorněl i Aleš.

„Boženo, Boženo, tohle se mi nějak nezdá,“ brumlá si potichu. A taky že jo. Za chvíli míjíme velký dálniční ukazatel se směry. Serbia… Beograd, ukazují šipky směrem, kterým jedeme. Sakra. Kolektivně klejeme. V tuto chvíli se navíc ke všemu ztrácí Boženka  a tvrdí nám, že jsme uprostřed pole. Její aktualizace map zřejmě ještě nemá zaznamenanou tuhle fungl novou dálnici. Úpěnlivě vyhlížíme nejbližší sjezd, abychom se mohli obrátit.

„Ale co, tak v Bělehradu jsem taky ještě nebyla,“ podotýkám s mírně poťouchlým úsměvem.

„Až příště,“ vrčí Aleš. Za chvilku se před námi objeví kýžený exit. S úlevou sjíždíme, a po chvíli se vracíme na dálnici už správným směrem. Zpátky k Budapešti. Do města ale už nevjíždíme, Boženka se naštěstí zas našla, objevila nějakou šikovnou cestu a vede nás okolo města pryč. Tentokrát zdá se správným směrem.

Projíždíme lesnatou krajinou. Po nějaké době se napojíme na Dunaj a podél něho uháníme oroseným ránem. Nad řekou se zdvíhají prudké kopce a skály, proudící veletok se tu hluboce zařezává do krajiny. Nad vodou pluje pomalu se rozpouštějící mlha a celý dunajský kaňon je zlatostříbřitý, lehce zamžený, jako sen za svítání. Kocháme se. Zahneme od řeky kus do barevného listnatého lesa a po chvíli se zas otočíme zpátky k řece. Už tam budem, napadne mě. Ještě kousek pojedeme podél řeky, jen párkrát zatočíme, pak se řeka narovná a v dálce nalevo nahoře na koruně kopce bude Visegrád. Nikdy jsem tu nebyla, ale v duchu to vidím. Až mi zaskočí, když to tak opravdu je. Vyjedeme z meandru a strašlivě daleko nad rovnou stuhou Dunaje, úplně u nebe, se tyčí zubatá, tmavá silueta. Hrad. Visegrád. Zatím úplně maličký a miniaturní, ale velmi rychle se přibližuje. Jak ovšem slintám nadšením, nějak mi v první chvíli nedocvakne to nejdůležitější. Jsme na špatné straně řeky.

„Jsme na špatné straně řeky,“ vyhrknu hloupě, jak mi to zpožděně až za několik vteřin dojde.

„Nóó..“ přisvědčí nepochopitelně vysmátý Aleš. Proč se sakra tak směje, široko daleko totiž nevidím žádný most. Jak se tedy dostaneme přes řeku? Tuhle otázku mám asi napsanou ve tváři dostatečně jasně, takže ještě než se stačím zeptat nahlas, Aleš mi odpovídá: „Dole je přívoz.“

Přívoz. Super, Pojedeme i s auty přívozem. Bude dobrodrůžo. Jen Renata nás asi zabije. Aleš zjevně myslí na to samé, protože otevře okénko a významně ukáže široce napřaženou paží ven, tak aby to těm v druhém autě bylo jasné úplně jednoznačně. Je to tam. Na druhé straně. Cháá, už se bojíte, že poplaveme?

Další posádka škodolibý podtext gesta pochopila a teď na nás divoce hrozí. Přijíždíme do vesnice. A opravdu je tu přívoz. Bohužel nám právě ujel.

„Vy jste se asi zbláznili. Oba,“ přihrne se Renča na mě a Aleše, sotva zastavíme.

„To se jako se svým autíčkem mám trefit na tamhletu lodičku?“ máchá rukou za odjíždějícím trajektem.

„Asi vás zabiju,“ dodává jedním dechem přesně tak, jak jsme čekali. A my dobráci se samozřejmě zcela nekolegiálně válíme smíchy. Jdeme koupit lístky a pak se kolektivně nudíme. Dlouhé minuty stojím na kamenné navigaci a kochám se siluetou hradu na předalekém  kopci za šedozelenou řekou. A pohled mi stále sklouzává skoro úplně dolů k břehu, kde se mezi chundelatými korunami stromů rýsuje hnědavé zdivo Šalamounovy věže. „Co to je tam nalevo? Vypadá to jako silo,“ dumá Aleš, který se přesunul vedle mě a taky se kochá. Vrhnu po něm rozhořčený pohled.

„To je Šalamounova věž. Uherské proslulé vězení pro politické a prominentní vězně,“ odpovídám.

„Hmm..ale takhle zdálky je to úplně jako tamto na to obilí,“ nadhazuje Aleš parafrázi na známou Donutilovskou historku, která se samozřejmě nabízí. Nezbývá mi než se začít smát.

Jdu se projít po písčitém břehu Dunaje. Je překvapivě čistý a s klidem bych se v něm odvážila vykoupat. Koukám po nějakém pěkném říčním oblázku, který bych si přivezla na památku, když mi do očí blýskne povědomá barva a tvar. Shýbnu se. Ne, opravdu se mi to nezdálo. Nebyla to pracovní halucinace. V ruce držím krásný glazovaný okraj raně novověkého džbánu. „A pak že nerostou,“ zamumlám si v duchu okřídlenou větu jednoho našeho profesora z katedry a začnu pečlivěji slídit okolo. A za chvíli už mám střepů plnou hrst. Ostatní chvíli bloumají nahoře, ale pak scházejí ke mně dolů, taky se projít. Když jim pyšně ukazuju svůj úlovek, připadá jim to kdovíproč strašlivě vtipné. Pokrčím rameny…já se za to nestydím, že jsem pracovně deformovaný magor a začnu hledat dál. Ostatní se za mnou chvilku koukají a pak..začnou hledat taky. A už po dunajském břehu rejdíme všichni.

„Hele, mám,“ ozve se co chviličku. Zdá se, že improvizovaný archeologický sběr je docela nadchnul. Když už mám střepů plné obě dlaně, necháme toho. Od Renči vyžebrám prázdný pytlík od svačiny a schovám úlovky jako svátost. Za námi se mezitím nakupila řádka dalších aut. Pěkná mezinárodní směsice. Slováci, Němci, Poláci a Maďaři.

„To bude v černé kronice krásně vypadat,“ rozplývá se poněkud morbidně Aleš.

„Myslíš něco jako multinárodní nehoda na přívozu v Maďarsku? Jo, úplně ty palcové titulky vidím,“ přitakávám.

„Hele, nechte toho..“ prská Renča. „Já se s tím autem ještě musím trefit na tu loď. A vy tu takhle.“

Konečně se předaleko na druhém břehu přívoz odlepí od betonové navigace. Jak tak pluje tou tmavou, líně si ubíhající vodou dunajského veletoku, Renča ho hodně, hodně podezíravě pozoruje.

„Hele, já se tam snad fakt netrefím,“ kroutí pochybovačně hlavou.

Plošina pro auta je na remorkéru taženém motorovou lodí. Okamžitě si vzpomenu na naše plácání se na hausbotu v Holandsku a nezbývá mi než obdivovat umění zdejších lodníků. U břehu zakotví naprosto hladce jak s malou kánoí.

Když vynavigují ven všechna auta, mávají na nás, že můžeme začít najíždět. Naštěstí, či naneštěstí?, jsme úplně první na řadě.

„Měla jsem vás ráda. Myslete na mně v dobrém..“ loučí se se srdceryvným výrazem Renata, když nasedá do auta.

„Neboj, budeme ti nosit kytičky na hrobeček,“ ujišťuji ji vřele.

„Kdepak, ani si na tebe nevzpomeneme,“ zahlásí zezadu škodolibě Aleš.

Samozřejmě, že Renata se bála zbytečně. Na přívoz najíždí zcela bravurně a s jistotou.

Vyplouváme. Na otevřené vodě fičí vítr tak ledový, že mám v mžiku z obličeje rampouch. A tak chtě nechtě natahuju kapucu, i přesto, že vítr ve vlasech zbožňuji nade všechno na světě. Renča zjišťuje, že zapomněla zatáhnout ruční brzdu.

„Copak, chceš vyzkoušet, jestli autíčko umí plavat?“ tropím si z ní maličko nejapnou legraci.

Než se nadějeme, už stojíme pevnýma nohama na pevném druhém břehu. Hlavy máme kolektivně vyvrácené vzhůru k vrcholu kopce s korunou hradní zříceniny a mudrujeme, jak a kudy se tam nahoru dostaneme.

„No, doufám, že tam nahoru nevede jen pěší cesta. Protože to bych se vám na celý Visegrád víte co….“ oznámí nám Renča.

Tentokrát bezvýhradně souhlasím, pěšky by se mi tam taky moc lézt nechtělo. Jsme úplně dole u řeky a na kopec je to velmi optimistickým odhadem nejmíň pět kilometrů. Než bychom tam vysupěli, ztratili bychom celý den a já chci za každou cenu stihnout ještě dolní rezidenci, rozsáhlý komplex pohodlných paláců a zahrad, mistrovské to dílo přechodu gotiky a renesance, které nechal přestavbou staršího sídla vybudovat král Matyáš a taky Šalamounovu věž.

Kristýna s Denčou vyběhnou naproti do hotelu vyptat se, kudy tudy na hrad. A přiběhnou s dobrou zprávou. Až nahoru vede dobrá silnice, navíc prý s fantastickými výhledy na dunajský kaňon. Jsme nadšeni. Stihneme obojí. Hrad, i novou rezidenci. Pustíme se lesem prudkými serpentinami vzhůru. Recepční v hotelu měla pravdu. Výhledy, které se občas vynoří mezi stromy, berou dech. Celý kaňon tone v jemně zlatostříbrném oparu, skály jsou tmavé, lesy divoce barevné a zářivé v podzimním slunci, širokánská řeka hluboko dole blýská v paprscích jako posypaná křišťály.

Bohužel není tu kde zastavit. Kochat se tedy budeme až na visegrádských hradbách. Parkoviště je v podstatě hned těsně u hradu. Je tu taky pár budek se suvenýry a toalety, kam se okamžitě rozběhneme. Chvíli se ještě placatíme okolo pohledů a turistických tretek, ale pak už konečně zamíříme k hradu.

Smetanově světlá omítka a světlý kámen hradních zdí se krásně doplňují s chrpově modrou oblohou. Prostě obrázek jak z turistického propagačního letáku. Vyšplháme k bráně, já se poškorpím s nerudnou pokladní, která po mně požaduje drobné a za pětitisícovou bankovku mi odmítá lístek prodat (zachraňuje mě Diana, která mi rozmění) a pak, pohrouženi v debatě o dobývacích strojích, které jsou tu vystaveny, se pomalu posunujeme dál. Rozhlížím se a nevěřím, že jsem tady. Visegrád. Stoupám pomalu nahoru parkánem k vnitřní bráně a cítím se prapodivně. Nejasný pocit povědomosti a domáckosti mi usedl do srdce, sotva jsem překročila brány tohoto hradu. Jako archeolog se zaměřením na středověk se ovšem v jakémkoli středověkém prostředí cítím jako ryba ve vodě. Nijak tedy pochody svého podvědomí nepitvám. Když ale vyhlédnu z bývalé strážnice dolů k řece na legendární Šalamounovu věž, pocit povědomosti zesílí. Hodně zesílí.

Tak trochu náměsíčně se toulám dál. Přes vnitřní nádvoří, do lovecké expozice a expozice zbraní, které jsou v prostorách bývalého hospodářských místností v přízemí. Ostatní už jsem dávno ztratila někde daleko vepředu. Nemůžu se odtrhnout, studuju každý detail, každé zákoutí. Prostě učebnicová profesionální deformace. Zastavím se na malém nádvoří dlážděném kamením a zahledím se nahoru. Hmmm…dvoupalácová dispozice… naskočí mi automaticky kastelologická typologie. Až po hodné chvíli se konečně drápu nahoru do patra. V prostorách bývalých komnat a hodovního sálu, z kterých zůstaly jen světlé zdi otevřené do modrého nebe a nádherná renesanční okna se cítím jako u mě v obýváku a vůbec se mi odtud nechce. Posadím se na sedátko do okenního výklenku a nejraději bych tu zůstala napořád. Hrad dýchá čímsi tak neskutečně známým, až se mi svírá srdce. Ten poslední impuls ovšem přijde až v okamžiku, kdy z ochozu vnitřní brány vyhlédnu dolů. Pode mnou se vine v prudkém svahu postavený trojitý systém parkánů a napravo daleko dole se leskne Dunaj. A já najednou jistě vím, že právě tady už jsem jednou stála, byť jen ve snu. Ať si říkám co chci, o tomhle hradě se mi kdysi zdálo. Natolik živě, že si to pamatuju dodnes  Můžu nad tím mudrovat, tisíckrát si říkat, že to není možné, ale nezměním tím, že je to prostě fakt. Šmytec. Deja vu jak vyšité. Shlížím dolů, vítr mi fouká do vlasů a nemůžu si to nějak srovnat v hlavě. Ostatní už se trousí dolů a tak se velmi neochotně loudám za nimi. Ještě nás čeká Matyášova „dolní rezidence“, jeden z nejhezčích maďarských skvostů přelomu gotiky a renesance.

U parkoviště se zas notnou chvíli motáme okolo pohledů a suvenýrů. Neodolám a nakupuju. Věnec sušených papriček pro mamku a pálivé paprikové pyré pro tátu do jeho vyhlášené domácí gulášovky.

Je něco po poledni, když parkujeme u nádherné aleje obrovských pestře zbarvených platanů nedaleko dolního sídla. S mírnou nechutí zjišťujeme, že i tady se platí, ačkoliv v průvodci se tvrdilo, že vstup je volný.

Vstupné je ale zcela namístě. Komplex Matyášovy rezidence je naprosto a neskutečně úchvatný. Spletitý, neuvěřitelně rozlehlý, plný nádherných architektonických detailů. I teď, po všech těch staletích, kdy z celého obrovského komplexu zbyly jen trosky, je vidět, jak okázalé, pohodlné a neskutečně luxusní a moderní to bylo sídlo. Ať už býval Matyáš jakýkoli, vkus tedy měl.

Na budovách ze světloučkého kamene či omítnutých smetanovou omítkou se v dokonalé souhře mísí ta nejkrásnější křehká pozdní gotika s roztančenou něžnou ranou renesancí. Na kamenickou výzdobu si musel Matyáš objednat nějakou sakra dobrou a vyhlášenou huť. Provedení je dokonalé. Prolézáme desítky komnat a pokojů, s údivem obdivujeme zahrady a terasy s růžemi (kdepak se Matyáš asi inspiroval pro tenhle nádherný růžový sad kaskádovitě klesající od královských komnat?). Vnitřní, už čistě renesanční patio s bohatě zdobenou kašnou a několika patry vzdušných arkád nám na hodnou chvíli vezme dech.

Ve vnitřních prostorách paláce je v současné době zjevně nově instalována bohatá archeologická expozice nálezů objevených při rekonstrukci sídla a tak se opět posunuju jen velmi, velmi zvolna, ostatní mě nechávají daleko za sebou. Jinak jim mé courání ale nevadí, už si za ta léta, co se známe, zvykli.

Nakonec jako poslední vydržíme my dva s Alešem. Holky svorně zničeně sedí dole u pokladny na lavičce a my dva prolézáme ještě i ten poslední zbytek prostor, které jsme ještě neviděli. Je něco po třetí odpoledne, ale slunce už se pomalu kloní z pozdního odpoledne do raného podvečera. S platanovým obrovitánským listem v ruce, který mi říjnový vánek přivál na horním nádvoří přímo pod nohy, spokojená a příjemně unavená scházím k pokladně. Ještě bych ráda k Šalamounově věži, ale tuším, že na to už nebude čas. Odhaduju správně. Ač neradi, musíme se obrátit k domovu. Trochu mě to mrzí, že to slavné vězení neuvidím..no, ale na druhou stranu, jsou temná místa a temné věci, které je někdy lepší nechat spát.

Podél Dunaje uháníme v teplém večerním světle směr Česká republika. Je těsně před západem slunce, když přijíždíme do Ostřihomi. Poslední sluneční paprsky osvětlují monumentální chrám a středověkou změť domů pod ním na rozeklaném skalním ostrohu vysoko nad Dunajem. Aleš je tak neskutečně ochotný, že mi na mostě přibrzdí, abych si tu scenérii mohla vyfotit. Vjíždíme na Slovensko, abychom se za chvíli zas obrátili do Maďarska. Takhle je to nejkratší a nejpohodlnější, když nás nesvazují žádné celní kontroly. Alespoň k něčemu ta Evropská unie je. Večer přešel v soumrak a soumrak pomalu přechází v tmu. Jsme unavení, podřimujeme. Obdivuju naše řidiče, jak to dokážou kočírovat, já už bych spala za volantem.

Kdesi u Jihlavy se zarazíme v koloně. Paráda..takže plán být do sedmi v Praze definitivně padá. Když konečně ze zácpy vyjedeme, svorně se shodneme, že teď už je úplně fuk, kdy dorazíme a tak stavíme na jídlo. Po něm už jsme mrtví úplně. Nebo alespoň já ano. Alešovi i Renče bych dala metál za to, že jsou ještě pořád schopni řídit a že nakonec před devátou zcela bezpečně dojedeme do Prahy. Loučíme se na Rajské zahradě a svatosvatě si slibujeme, že se zas někam musíme vydat. Snad nám to vyjde.