Graenino útočiště

Za svítání mě probudilo bučení krav a zvuk čerpadla. Odkudsi zpoza domu párkrát zaštěkal pes. Prostě venkov. Navyklá na stáda věčně bečících ovcí za zahradou u nás na chalupě jsem se jen otočila a spala dál jak zabitá.

Ráno nás přivítalo sluncem vykukujícím ze zamlženého oparu mraků přímo k nám do oken a neznatelným cinkáním nádobí zezdola z kuchyně. Z vyhřátých peřin se vůbec nechtělo, ale vidina bohaté selské snídaně byla jednoznačně lákavější než lenošení v posteli.

Na chodbě vládlo domácké přítmí plné teplých béžových a okrových tónů a odkudsi z hloubi domu se zatlumeně ozývaly občasné výbuchy smíchu dokazující, že minimálně část výpravy už vstala a plení zásoby jídla.Vzduchem neznatelně voněla čerstvá káva a jehličí a dole u dveří plápolaly tři ze čtyř červených svící na obrovském adventním věnci. Člověk by bezmála ten klid a pohodu mohl cítit přímo fyzicky, podobně jako koupel v příjemně teplé voňavé lázni. Jako odpočinek mezi tím vším předvánočním běsněním naprosto dokonalé.

Dole ve snídárně se ukázalo, že nadpoloviční většina už je nejen vzhůru, ale i téměř po snídani. Na bufetovém stole to bylo zcela patrné na první pohled. Naštěstí ještě zbylo dost i pro další později příchozí a srdce se i přes ten poloprázdný stůl  zatetelilo. Nebo to byl spíš žaludek? Salám, šunka, čerstvý chléb, máslo a sýry, uvařená domácí vejce, domácí med a mléko, marmelády, džus, nutela a samozřejmě konvice s horkou kávou a čaj. Jen zasednout a začít nikoliv snídat, ale hodovat, protože obyčejné slovo snídat by tenhle svátek pro tělo i duši nevystihlo ani v nejmenším.

I hodovalo se, hodovalo se bohatě a hodně, až to skoro vypadalo, že od východu přiletělo hejno vyhladovělých kobylek a na poslední ospalce už se dostanou jen drobky od stolu a skořápky od vajíček. Naštěstí paní domácí vyžrané zásoby hbitě doplnila a ještě se stihla usmívat a přát nám dobré pochutnání, nedajíce najevo lehké, či dost možná až středně těžké zaskočení nad naším apetitem.

Všeobecné mezinárodní pobavení nastalo v okamžiku, když dorazil Marcel a na otázku, zda si zum Frühstuck přeje Kafee oder Tee, po pečlivém a poctivém přemýšlení odvětil, že přece čaj.

Příjemně plní a unavení z hostiny jsme polehoučku začali plánovat, kdy vyrazíme.

Do snídárny se pomalu, tiše a lehce ustrašeně začali trousit další hosté, které průvodní jevy naší hostiny, totiž halas a hodně hlasitý smích, zřejmě poněkud zaskočily a dost možná i předčasně vzbudily ze spravedlivého spánku.

Vespolek jsme se shodli (po Silvestru byl tento termín pro společné rozhodování nahrazen úslovím „závodní rada rozhodla“– kdo tápe po smyslu, ať se na příští schůzi zeptá předsedy závodní rady soudruha Karla), že jedenáctá hodina je pro začátek naší adventní pouti ideální.

A skutečně úderem jedenácté valná většina z nás postávala v mrazivém alpském dopoledni před domem, podupávala, pokuřovala, lehce vyjeveně nahlížela do dlouhých chlévů dýchajících senem a kravskou mrvou a  těžce vyjeveně zvedala oči k nebi (alespoň tedy já), kde se mezi sluncem prosvícenými prstenci mlhy velmi nesměle rýsovaly zasněžené alpské štíty, které někteří zpočátku považovali jen za poněkud tmavší mraky v pozadí (prásknu to, byl to náčelník). Když jsme se po pár minutách překvapivě rychle sešli opravdu všichni, vyrazili jsme pátrat po nejbližší stanici trolejbusu, který nás měl zavézt přímo do Starého města.

Cestou jsme stihli obdivovat úpravné usedlosti lemující silnici, zamžené vrcholky hor i roztomilá telátka ve výběhu u jedné z farem. Po chvilkové dezorientaci při vyhlížení nejbližší trafiky na okraji zábavně průmyslové zóny Stáňa s Renčou a Lenkou vyrazili kamsi mezi budovy, kde se podle nenápadné šipky měla ona hledaná trafika nacházet. Buď zabloudily, nebo je něco sežralo nebo se nemohly dohodnout či domluvit, každopádně jejich výprava trvala docela dlouho a zbytku zájezdu začalo být zaprvé zima a zadruhé jsme se začínali nehorázně nudit. Co dělat? Nápad přišel hned a po pár vteřinách už měli okolo projíždějící řidiči aut, autobusů i ostatních vozítek skvělou možnost poučit se o tom, čemu se u nás v Čechách říká „hrát na babu“ a sledovat bandu dospěláků okolo třiceti, kterak za huronského smíchu běhá všude okolo a tak vůbec se chová jakoby průměrný věk ve skupině byl okolo deseti let.

Tahle kratochvíle nám vydržela až do doby, kdy se konečně za rohem domu objevily holky. Rozdali jsme si jednodenní lístky a vyrazili na trolejbus, který měl zastávku u zcela nového multikina. Jel téměř hned, posedali jsme si po skoro prázdném vozidle a všechny zachvátilo zjevné těšení. Projížděli jsme čtvrtí s Imbissy a prostitutkami, které tu v tuhle denní dobu pochopitelně nebyly, čehož ovšem někteří členové výpravy srdečně želeli a se slzou v oku vzpomínali hlavně na slečnu v červených kozačkách, která u nich večer předtím zvítězila v soutěži o nejklasičtěji vypadající kurvu Salzburgu. Pár minut poté, co jsme projeli hlavní nádraží, centrální bod setkávání všech zdejších autobusových i trolejbusových linek, nám hlas v reproduktoru zahlásil zastávku Mirabell a bus nás vyvrhnul v široké secesní ulici za rohem slavného náměstí a zámku, želbohu přímo před Starožitnostmi. Než jsme se stihli otočit, byl Marcel i s příbuzenstvem uvnitř a už bystře šmejdil po obchodě, oči rozzářené jak děcko před vánočním stromečkem.

Chvíli jsme stáli před obchodem a polohlasně brblali, že teď ho uvidíme tak nejdřív za hodinu, a po Karlově hlášce o tom, že prý paní uvnitř už postavila na kafe, jsme se jali přes výlohy nahlížet dovnitř a snažili se tvářit vražedně. K jejich vlastnímu štěstí se Procházci po několika minutách kolektivně vyhrnuli ven.

I vyrazili jsme směr světlé velké náměstí s dominantou gotického kostela na jedné a zámkem na druhé straně, kde jsme si u zahradní zdi už před chvílí, když nás okolo vezl trolejbus, všimli tmavě zelených bohatě nazdobených stánků a stoupajícího kouře od kotlů s kaštany a roštů s klobáskami.

Ačkoli obvykle první běžíme lovit jídlo, tentokrát jsme tak nějak samozřejmě zamířili ke kostelu stojícímu přesně na opačné straně od těch chutí, vůní a barev. Po krátké prohlídce, kdy si někteří stěžovali na nevolnost a prsty spálené od svěcené vody (inu, já vím, proč do kropenky nešahám), jsme konečně zahnuli napříč náměstím uspokojit prvotní lidské potřeby (Najíst se a napít, samozřejmě, co jiného by se asi tak dalo dělat uprostřed adventních trhů na náměstí plném lidí? I když určitě se mezi námi najdou tací, které by něco napadlo).

Mezi stánky postávala a popocházela spousta lidí, hovor šuměl němčinou, češtinou, italštinou, ale párkrát od některého ze stolků, kde se v červených hrníčcích popíjel svařák, vylétl i útržek  francouzštiny a ruštiny. Ve vzduchu vonělo jehličí, kterým byly stánky slavnostně ověšeny a jeho vůně se mísila s vůní vánočních františků, pečených kaštanů, svařeného vína, sladkého pečiva a čokolády a na velkých roštech pečených klobás. Pulty přetékaly vánočními ozdobami, sladkými preclíky všemožných chutí velkými pomalu jako střední míč s nejmíň tuctem různých polev, ovocem obaleným v horké čokoládě, váženými bonbony včetně slavných Mozartových koulí, zvonečky, betlémy, svícínky z jehličí a tunou dalších starosvětsky vánočních věcí. A nad tím vším se náměstím nesly koledy. Prostě čistá esence starých dobrých klasických Vánoc, sladká jako maminčiny vanilkové rohlíčky a ukolébavá jako plameny svíček na svátečním stole.

Po krátké prohlídce jsme neomylně po čichu zamířili ke stánku na svařák. Co na tom, že nebyl nejlevnější, ale už zdálky voněl pomalu jak božský nektar a za zálohu 2 euro vám ho ještě nalili do bytelného keramického červeného hrníčku s logem salzburských vánočních trhů (A opravdu chutnal božsky, vím, že to zní hloupě, ale v Čechách jsem takový ještě nepila).

Když jsme si po občasných drobných  zadrhnutích způsobených jazykovou bariérou (Zuzančina objednávka „Einmal to samý..“ byla jednoduše geniální) horké plné hrníčky konečně donesli ke stolečku s mohutnou lucernou s červenou svící uvnitř, zjevil se odkudsi Marcel s kornoutem pečených kaštanů. Povídali jsme, upíjeli slaďoučké víno, loupali horké kaštany, ochotně si při tom pálíc prsty a bylo nám náramně. Karel přinesl od preclíkového stánku jeden obrovský preclík z vánočkového těsta a bylo nám ještě líp. Okolo jako družice obíhal Aleš, náš dvorní kameraman a věren své funkci točil a točil.

Vzhledem k tomu, že ani jeden z nás neobědval, cítili jsme se po vypití vína lehoučcí jako pírka. K zemi nás ale velmi rychle vrátila další ze základních lidských potřeb, která se začala hlásit o slovo. Pustili jsme se tedy do intenzivního pátrání po nejbližší toaletě. Objevili jsme ji na kraji parku za zámkem, a jak je dobrým zvykem všude na světě, s ukrutnou frontou na dámách. Zatímco kluci už se nudili venku a chytali lelky, my ještě frontily.

A pak už nás čekaly zahrady Mirabell. Dlouhý francouzský park táhnoucí se okolo celého barokního zámku, ve kterém sídlilo velmi nenápaditě…. Muzeum baroka. Zahrada, jak se na správnou francouzskou zahradu sluší, byla plná  fontán, monumentálních barokně rozevlátých soch a sousoší, dokonale sestříhaných keříků a dokonale sestříhaného trávníku, ve kterém se v klasických obrazcích (kdo by tápal, tak je to například heraldická lilie) kupily záhony s dosud kvetoucími maceškami. Jemně nadrcené kamínky tiše drhly pod podrážkami našich pohorek a zatímco jsme se tou nadýchanou barokní atmosférou prokousávali směrem ke Starému městu a pevnosti nad ním, z průvodce jsme se poučili, že zámek nechal postavit jeden ze salzburských arcibiskupů své milence, se kterou zplodil 9 dětí. Tedy přesněji, 9 z jeho dětí se dožilo dospělosti, skutečný počet tak teoreticky mohl být klidně i jednou tolik. Vida ho, pana arcibiskupa.

Když jsme se z té rozevláté barokní krásy vymotali, stanuli jsme na malém náměstí s (jak také jinak) barokním kostelem v levém rohu, odkud byl malebný výhled na Kapuzinenberg s klášterem a křížovou cestou strmě stoupající vzhůru. Přímo naproti přes silnici, kudy sem tam prosvištěl trolejbus, se tyčil světle béžový rokokový dům s nápisem Mozarthaus. Poučeni z průvodců jsme věděli, že Mozartův rodný dům je jednou z hlavních atrakcí, a stojí v jedné z uliček Starého města, kam jsme ovšem ještě zdaleka nedošli. Logicky jsme usoudili, že tohle zřejmě byl dům, kde v dospělosti bydlel a protože nevykazoval ve svém okolí žádné známky turistického šílení, nechali jsme dům domem a úzkou uličkou prokráčeli konečně na nábřeží. Přes Salzach, který se jako průzračná, světle zelenomodrá zářivá stuha vinul městem, vedl visutý most, po kterém proudily davy lidí.  Když na něj člověk vstoupil, cítil, jak se pod náporem těch stovek a stovek nohou most lehce pohupuje…žaludek též. Raději jsem vykročila. Uprostřed mostu stojící Lenka se snažila popohnat hlemýždím krokem se courající účastníky zájezdu, ale konec naší karavany nejen že dosud nevstoupil na most, ale dokonce se ještě nevynořil z uliček na nábřeží.

Ponechali jsme je svému osudu a pustili se Starému městu, hlavním adventním trhům a ostatním turistickým lákadlům vstříc. Za řekou v první uličce nás naštěstí doběhli. Před náměstím s trhy se část odpojila s tím, že se vydá pomalu k hradu. Zbytek namířil směr Dómské náměstí s trhem, nakonec jsme se ale rozhodli nechat rejdění mezi stánky až na večer, až to bude všechno svítit a blikat a bude to mít tu nejhutnější vánoční atmosféru. Před katedrálou nás doběhl Aleš, který usoudil, že v naší skupince je větší koncentrace památkových šílenců a že jsme tedy pro tuto chvíli jeho srdci daleko bližší. Obešli jsme náměstí i monumentální barokní salzburský dóm, v malé trafice jsme se zeptali na adresu nejbližších toalet, zakoupili pohledy a vydali se podél dómu směrem, kde nás starší a nastydlé měly čekat ony místnůstky poslední záchrany. Pak, cítíc se o mnoho lehčeji a pohodlněji jsme konečně zahnuli do uličky vinoucí se okolo městského hřbitova mírně vzhůru. Jeho prohlídku jsme se s ohledem na maximální efekt rozhodli nechat až půjdem zpátky, kdy na město už bude pomalu padat soumrak a na raně středověké katakomby, stařičký kostelík, hřbitovní arkády i hroby ulehne šedomodré sametové šero.

Od hřbitova ulička prudce uhýbala pod masivem skály doleva a začala zprudka stoupat. Druhou možností jak se dostat k hradu byly schody šplhající do svahu. Rozhodli jsme se pro schody a Salzburg v zamlženém oparu prosvíceném sluncem se nám s každým krokem vzhůru odkrýval jako na dlani. Vyšplhavše po strmě stoupajících stupních, jsme se pak kus pod pevností napojili na uličku, kterou jsme dole za hřbitovem zavrhli. Statečně jsme se pustili do dalšího stoupání až k první bráně, kde se nacházely pokladny. Obrovská románsko-gotická pevnost na bílo omítnutá se nad námi zvedala jako nedozírný spící drak a člověk musel hodně zaklonit hlavu, aby celý dlouhý oblouk hradeb, hlásek, věží a vysokých paláců přehlédl. Za vstup do areálu bylo pět euro, pokud bychom chtěli dovnitř do hradu na prohlídku, stálo by nás to dalších deset.

Za branou nás čekalo stoupání k další bráně a za ní jako v pověstech a pohádkách ještě jedno. Šplhali jsme písčitou cestou parkánem nahoru, po levici mohutnou hradbu, po pravici dovysoka se zvedající palácové zdi s malými okénky a za trojicí bran nás nečekal ani poklad, ani zlá čarodějnice (já jsem totiž teprve přišla),ale pouze malé nádvoří sevřené nízkými, snad původně hospodářskými budovami a zadní stranou jednoho z paláců, s barokním domem v jednom okraji a kamennou věží v okraji druhém. A v koutě pod  palácovou zdí stánek, odkud sladce vonělo svařené víno. Podávali ho tu v poměrně ohavných fialových hrnečcích s logem salzburského hradu a bylo tu ještě o něco dražší než dole ve městě na Mirabellplatz. Aleš se Stáňou se odpojili a vydali se do hloubi pevnostního areálu na průzkum. Zbytek ostatních (na druhou část výletníků, která se před drahnou dobou odpojila už dole před Dómským náměstím jsme doposud nenarazili, automaticky jsme tedy předpokládali, že to zapíchli v nějaké hospodě, která se jim během cesty na hrad připletla pod nohy) postával u stolečku se svařákem a tlachal, dokud víno nedošlo (ne ve stánku, jen v hrnečcích, nejsme přece notorici) a následně se vydal do bludiště nádvoří, parkánových cest a hradebních ochozů – tedy na prohlídku hradu. Hned zkraje na hradbách jsme narazili na Aleše se Stáňou. Prohlížejíc město v mlhavém, poloslunečném oparu po chvíli některým z nás došlo, že ty mraky nad Salzburgem jsou mraky jen způli. Tu druhou půlku tvořila temná silueta hory, která se v té hře mlhy, slunce a stínů skoro nedala rozeznat. Ale když už člověk věděl, kam se má kouknout, byla tam. Untersberg. Štít tyčící se nad městem, který je na každé druhé pohlednici. Nám se sice schoval, ale my ho přesto objevili (i když dodnes možná existují lidé, kteří jsou přesvědčeni, že to, že ten tmavý mrak je hora, jsme ostatním se Stáňou nakukaly z čiré škodolibosti). U rozjímání nad otázkou, co je mrak a co ne, jsme se pak v mrazivém odpoledni vypravili na toulky po hradbách. Město jsme měli dole jako na dlani (eee…vím, že se opakuju, ale jak jinak to říct, když se vám hluboko pod vámi pokládá celý Salzburg k nohám), na koruně hradebních zdí zůstával sníh a v pozdně odpoledním slunci jiskřil jako křišťál. Z ochozů jsme zamířili do nitra pevnosti. Nejdřív jsme prošli chodbou se střílnami a děly, pak  narazili na expozici marionet a nakonec dorazili do muzea. Ano, čekáte správně – přesně tady se mé šílenství mohlo ukázat v plné síle. Dobový nábytek, dobové zbraně a vrchol všeho, odkryté pozdně románské fresky nad stejně starými pestře malovanými arkádami. Nad tím nezvítězila ani kaple s pozdně gotickou klenbou (na mé fotce je celá ta gotická krása obohacená ještě Slávkem – schválně si ji prohlídněte, určitě ho najdete), ani expozice keramiky od pravěku až po novověk (trpěla jsem v té době akutní nevolností ze své diplomky, která se právě keramiky týkala). I když je pravda, že zatímco zbytek frontil na toalety, já běhala okolo vitrín a fotila jako šílenec (takže zas tak hrozný to s tou keramickou averzí nebylo). Po téměř povinné zastávce v místním Souvenir shopu jsme se pomalu začali chystat k sestupu dolů do města, když jsme na hlavním nádvoří náhle skoro vrazili do Karla. Vynořil se právě z hradní krčmy, hledajíc toalety. Zatímco on šel pátrat, my jsme se zanořili do útrob hospody, z které se vynořil. Jak se stíny v hradních zdech začínaly pomalu dloužit, dala se do nás totiž zima a byli jsme vděční za možnost jít se na chvilku ohřát.

Sotva jsem si otřela teplým vzduchem zamlžené brýle, spatřila jsem obraz míru a pohody (čti – stůl plný teplých nápojů a chutně vypadajícího jídla). Zbytek zájezdu seděl okolo kulatého stolu a sypal a lil do sebe všelijaké dobroty. Posedali jsme si všude okolo, na zbylé židle i na schody za naším stolem. Obsluha tu buď nebyla nebo se rozhodla nás ignorovat, nikdo nám nic nenabídl. Hlavní ale je, že jsme byli v teple a všichni. Když ti, co už měli jídlo a pití na stole, dojedli a dopili, vydali jsme se konečně opravdu dolů. Bylo něco málo před čtvrtou, když jsme stanuli před branou městského hřbitova. Předpoklad načasování v rámci co největšího efektu byl přesný. Slunce pomalu zapadalo a osvěcovalo už jen vrcholky kopců okolo města. Na Salzburg pomalu sedal modravý, mrazem voňavý a do rukou štípající soumrak. Starý hřbitov s bílými arkádami hrobek po stranách, s kostelíkem z tmavého kamene a drobnýma temnýma očima katakomb ve skalách nad námi byl přesně takový, jaký jsme si ho přáli mít. Šedavě modrý, tichý, s tmavě rudými a vínovými květy zimního vřesu na rovech, červenavým světlem hřbitovních svíček a šepotavým vánkem. Vykročili jsme mezi ztichlé hroby a v tu chvíli se nad městem rozezněly zvony klekání. Duněly nad hlavami a rozechvívaly celý prostor okolo nás. S každým krokem úder zvonu. Snad i ten vánek ustal a spolu s mrtvými naslouchal těm rozhoupaným kovovým srdcím.

Za vyzvánění zvonů jsme došli k bráně katakomb a pokladně. A čekala nás studená sprcha. Oni opravdu mají jen do čtyř? To je sakra za pět minut! I jali jsme se vyjednávat. Paní v pokladně se sice moc ochotně netvářila, ale za slib, že katakomby jen rychle proběhneme, nás pustila dovnitř. Jakkoliv byly chodby ve skálách nádherné, skoro nic jsme z nich neměli. Proběhli jsme je klusem s pár zastaveními ve dvou skalních kaplích a na ochozech ozdobených dřevěnými věžičkami, které vedly ven uprostřed skalního masivu nad hřbitovem.. I takhle krátký běh chodbami mě ovšem potěšil. I když jen na pár minut, měla jsem možnost stanout v raně středověkých salzburských katakombách z 9. století (ano, jsem šílenec, kterému povolání vlezlo až do morku kostí a jsem na to hrdá!).

Z katakomb jsme vyběhli skoro závodně (tedy jak kdo, osobně jsem se vypotácela, ohromená způsobem, jakým zakutali chodby do skály nad hřbitovem – zjevně to vrtalo hlavou i ostatním, co měli (přiznávám dobrovolně) stejně jako já představu katakomb jako něčeho hluboko vykopaného v podzemí.).

Nechali jsme mrtvé mrtvými, ti zvědavější z nás ještě nahlédli do svatopetrského kostela, a zamířili směr Dómské náměstí a adventní trhy. U barokní brány na okraji Dómského náměstí jsme se dohodli, že se tu v půl páté sejdeme. Na trzích už byl pěkný dav lidí. Obcházeli jsme stánky a zjišťovali, co krásného a jak krásně předraženého tu mají. Jak se šeřilo, rozsvěcela se po celém městě adventní výzdoba a Salzburg se oblékl do vodopádů zlatých světel. Celé náměstí vonělo klobásami, špekem, cukrovím, pečenými kaštany a svařeným vínem. A taky vánočními františky, jejichž kořeněná vůně ty ostatní vůně zastřešovala a spolu s koledami tvořila vánoční atmosféru tak vánočně hutnou, až to bylo skoro příliš i na takového romantika jako jsem já. Dav houstnul. Tak, že protáhnout se bez obtíží by znamenalo pořídit si do ruky něco pořádně ostrého a poťouchle s tím dloubat všude okolo. Erszébet si u stánku s cukrovím koupila strašlivě předražený balíček Mozart Kugeln a já se zas pořád vracela ke stánku s vánočními ozdobami uvažujíc, jestli mi ozdobný zvoneček stojí za 5 euro a nemohla odtrhnout oči od masného krámku s domácími klobásami, šunkou a slaninou (jo, nejsem líná se nažrat, to je všeobecně známo).

Poněkud vyčerpaní jsme stanuli v půl páté pod barokní branou na okraji náměstí. Rozhodli jsme se dát si ještě jednou rozchod, ať s volným časem každý naloží jak uzná za vhodné. Sraz byl v šest u vánočního stromečku. Aleš se Stáňou bleskurychle zmizeli v šeru nejbližší uličky s plánem podívat se ještě alespoň na pár pamětihodností. Já s Renčou a Milanem jsme se vydali směr toalety a zbytek bůhví kam (ale nejspíš za nějakým dobrým jídlem a pitím). Ačkoli ti dva trvali na tom, že potom zapadneme do nejbližší hospody, kterou uvidíme, přeci jen se nechali přesvědčit o tom, že kdo byl v Salzburgu a neviděl Mozartův rodný dům, tak v Salzburgu vlastně ani nebyl. Vydali jsme tedy se svátečně rozzářeným večerním městem tak trochu nazdařbůh jen podle malé a poněkud nepřehledné mapičky v mém průvodci. Když jsme se uličkami se spoustou světel, lidí, otevřených obchodů a již oné zmíněné téměř hmatatelné koncentrované adventní atmosféry konečně domotali k cíli, na průsečík dvou ulic s nadýchanými a nazdobenými rokokovými domy, narazili jsme na Aleše se Stáňou.  Využila jsem příležitosti a od Milana s Renatou se odpojila, vedena správnou dedukcí, že pokud někdo bude ochoten pobíhat po městě jako blázen od jedné pamětihodnosti k druhé, zalézt do každé uličky, každého průchodu a možná ještě dál, a hledat i tu nejmenší památkovou zajímavost, bude to právě Aleš se Stáňou.

A byla to samozřejmě pravda. Po prozkoumání alespoň průjezdu Mozartova domu, litujíce, že už mají zavřeno, pustili jsme se salzburskými uličkami dál, směrem od centra.  Tady ve ztichlých, zšeřelých ulicích už nebyly žádné davy lidí, vánoční výzdoba tu byla domácky skromná a decentní, občas ulicí přeběhl místní, spěchající na poslední chvíli pro něco do večerky, sem tam prošel někdo se psem, ale jinak tu vládlo sobotní maloměstské ticho a klid. Až by se tu jeden bál. Salzburg je ovšem město s jednou z nejnižších kriminalit v Rakousku a tak jsme se bez bázně pustili prázdnými ulicemi ještě dál a dál od centra. Na malém náměstíčku s alejí stromů jsme si se Stáňou nakoupily plnou náruč Mozartových kuliček za cenu téměř poloviční ve srovnání s Domským náměstím a s pohledem na hodinky se urychleně i s Alešem obrátili zpátky. S lítostí jsme minuli ztemnělé schody kamsi vzhůru pod hradby pevnosti, které se nenápadně skrývaly na konci jedné z uliček a jakoby z oka vypadly našim pražským zámeckým schodům a i když nás čas tlačil, neodolali jsme se zastavit na Mozartplatz pod Amadeovou sochou u velkého kluziště. Slíbili jsme si, že se sem ještě vrátíme později a zabruslíme si.

V šest pod stromečkem se ukázalo, že valná většina účastníků zájezdu trpí akutním vyčerpáním a jediné, co si přeje, je jet domů na farmu, otevřít si lahev nějakého dobrého schnapsu a relaxovat. Opět ovšem naštěstí (stabilní historií postižené jádro party nezklamalo – ani nemusím jmenovat, myslím, že všichni tušíte) vykrystalizovala skupinka nezdolných vytrvalců a památkových bláznů, kteří se rozhodli, že si tuhle rozkošnou barokní perlu ještě neužili dostatečně a že se ještě pustí do toulání po nočním městě a nasávání atmosféry. Rozloučili jsme se tedy a nás pět statečných se vrhlo zpět do hustého davu mezi stánky. Sice jsme nezdolní blázni, ale jíst potřebuje každý, a tak jsme se svorně postavili do fronty ke stánku, odkud se jako příslib z ráje linula vůně pečených klobás a piva. Z několika druhů jsme si jako jeden muž (nebo taky žena – ostatně byly jsme ve skupince v přesile 3 ku 2) vybrali světlou klobásku s hořčicí, znechuceně odfrkávajíc, když si rodilí Rakušáci před námi i za námi dávali místo hořčice kysané zelí.

Uklidili jsme se trochu stranou a i přesto, že jsme večeřeli stylem - komu to neupadne na zem vyhrává, pochutnali jsme si náramně. Plní nové energie jsme prošli okolo stromečku na druhou stranu dómu, abychom se dostali z centra, když se ze ztemnělé věže katedrály rozezněly trubky a lesní rohy. Na osvětlené tržiště a dav se jako sníh shora ze tmy snášely tóny Mozartových skladeb. Zastavili jsme se a ztichli stejně jako celé náměstí. Trubači na katedrální věži skončili. A pár vteřin poté se jasný hlas trubek vznesl z další věže na druhém konci náměstí. A vzápětí ještě jednou, ještě na opačném okraji. A pak znovu z katedrály. Mozartova hudba několikrát obkroužila náměstí a protkala ho zvláštním kouzlem. Jakoby se člověk na chvíli propadl do doby, kdy Wolfgang Amadeus se svou ženou Konstance ještě chodil salzburskými ulicemi. V duši jsme se cítili o něco lehčí a bohatší, když jsme poté zahýbali na Mozartplatz a jednomyslně jsme se shodli, že nápad zůstat déle se víc než vyplatil. To jsme ovšem ještě nevěděli, že zlatý hřeb večera nás teprve čeká. Zrovna jsme se opírali o zábradlí u kluziště pod Mozartovou sochou, mudrovali, jestli si půjčíme brusle a trochu si zařádíme a já právě opět propadla znovu svému zlozvyku blábolení o historii a vysvětlovala zbytku, že ta socha má jednu historickou nepřesnost a to tužku v ruce, i když v té době tužky ještě nebyly, když na nebi s prásknutím vykvetla barevná světelná kytice. A po ní druhá, třetí. Nad městem se rozburácel ohňostroj a noční nebe vybuchovalo záplavou barev. Nelenili jsme a zahájili poněkud neorganizovaný úprk směrem na nábřeží spolu s valnou většinou náměstí. Na nejbližším mostě jsme si vyboxovali ideální místo a kochali se podívanou. Sice z toho celého představení bylo hodně čmoudu a celkově byl ohňostroj jen takový komorní, v kombinaci s místem a časem to byl ovšem dokonalý zážitek. Totálně nadšení, kdy jsme jeden přes druhého opakovali, jakou obrovskou chybu udělal zbytek, že jel domů a tak přišel hned o dva superzážitky, jsme se vydali ještě dál po městě. Konečně jsme měli čas pustit se nahoru po těch tajemných „zámeckých“ schodech. Nebylo jich zrovna málo a už v půlce jsme je proklínali. Tedy přesněji, já proklínala schody a Milan proklínal nás, dodávajíc si sílu neustálým přísunem cigaret. Stáně s Alešem zdá se schody nevadily a Erszébet se pro jistotu pověsila na Milana a nechala se kus cesty táhnout, takže nás chudák začal proklínat ještě víc.

Naštěstí schody nebyly tak dlouhé jako ty naše v Praze a za  plíce vyplivané na bundách se nám Salzburg odměnil širokým výhledem z terasy přímo těsně pod hradbou pevnosti. Tady nahoře bylo ticho, že člověk slyšel i vlastní srdce. Zezdola jen slabounce šuměl provoz dopravy na nábřeží a řeka, nad hlavami vrzaly holé větve stromů. Na okraji terasy stál velký vánoční strom a spolu s bílým, zářícím hradem v pozadí tvořil ideální námět na pohled nebo vánoční kalendář.

Už dole pod schody jsme se rozhodli, že se zajedeme podívat ještě na adventní trhy na zámku Hellbrunn na okraji města. Jali jsme se tedy po hodné chvíli kochání a focení sestupovat setmělou cestičkou mezi stromy zpátky dolů. Našli jsme si zastávku a zjistili, že bus pojede během několika minut, když tu na stanici zastavil bus bez čísla, zato na displeji nahoře mu svítil nápis Adventbus. Zkusmo jsme nasedli a Stáňa bleskově provedla krátký informační průzkum. Hurá, bus jel přesně tam, kam jsme měli namířeno a za chvíli už nás vyplivl na opuštěné ulici mezi vilkami. Rozumně jsme zahnuli za ostatními cestujícími, kteří mířili po silnici kamsi mezi stromy. Po pár krocích už jsme jistě věděli, že jdeme dobře. V tmavém parku se vzadu rýsovala ještě tmavší bytelná zeď a velmi decentně nasvícená patrová budova zámku. Vešli jsme otevřenou branou a ocitli se znovu přímo v centru Vánoc. Ale tady to bylo celé takové jiné. Taky tu sice hrály koledy a voněly kaštany a svařák, ale atmosféra nebyla tak hutně sladká, tak monumentální, ačkoli to tu bylo daleko větší než trhy v centru. Bylo tu daleko míň lidí, a celé to tu bylo domácké, vřelé a uklidňující jako sladká ohřátá medovina. Toto bylo místo, kam na trhy chodili salzburčané. Odpovídal tomu i sortiment. Žádné nablýskané pozlátko, ale spousta dobře odvedeného poctivého uměleckého řemesla. Domácí ozdoby, suché květiny, ručně dělané šperky. Na zatemnělých oknech zámku se v odlescích světel matně blýskaly čísla adventního kalendáře. U vchodu dovnitř byl turniket, počítající a hlídající počet lidí v interiéru. Milan jim škodolibě natočil ještě o pár osob víc, pak jsme ho zarazili. Jsme přeci slušně vychovaní (tedy alespoň občas nás to popadne).

Sortiment uvnitř byl podobný jako venku, ručně dělané šperky,doplňky, ozdoby, v zadní místnosti dokonce i stánek s lustry a lampičkami z vyřezávaného materiálu, který se nám nepovedlo určit (ale shodli jsme se na tom, že by to klidně mohl být i modurit).

Když jsme konečně vylezli ven, ještě jsme nakoukli do kaple, kde bylo také pár stánků a pak jsme jednohlasně usoudili, že je nejvyšší čas na něco dobrého. Ukázalo se, že v jedné zřejmě původně hospodářské budově na nádvoří zámku je útulná kavárna s víc než sympatickým výběrem káv, čajů a dortíků. S úlevou jsme shodili zimní bundy a nad horkými nápoji a zákusky si dopřáli zaslouženého odpočinku v teple, sledujíce ztemnělý park a vánoční hemžení za sklem terasy. Debata o dětských zlozvycích nás zavedla do nečekaných zákrut, když převzala slovo Stáňa. Milan byl natolik okouzlen, že si z ní pak po celý zbytek večera utahoval (neptejte se, oni vám to asi zřejmě nepoví, ale pro alespoň nějakou představu doporučuju pozorně poslechnout útržky hovoru na videu z kavárny.)

Když jsme velmi neochotně, protože kavárna zavírala (prostě nám zhasli a vrhali tak významné pohledy, že by to pochopil i necvičený pavián), vylezli po osmé ven do mrazu, ukázalo se, že stánky už mají zavřeno. Předtím vlídné nádvoří teď vypadalo lehce přízračně. Nikdo nikde, zabedněné stánky, vánoční osvětlení a my.  Vydali jsme se podél nízkých budov dlouhou, pískem vysypanou cestou k druhé bráně. Milanovi se zdálo, že courání bylo už dnes dost a že to přeci jen poněkud přeháníme a zmizel ve tmě. Když jsme se konečně vyloupli ze zámeckého areálu a doloudali se na zastávku, ukázalo se, že na nás čeká na rohu s nezbytnou dýmající cigaretou v ruce. Měli jsme štěstí, autobus nám jel skoro hned. Kdybychom se jen o pár minut opozdili, strávili bychom na vymrzlé ulici velmi prokřehlou půlhodinku. Inu, ani v Salzburgu po osmé večer nejezdí autobusy každých deset minut. Výhodou na druhou stranu ovšem je, že všechny jedou přes centrální nádraží. Tam nás však dostihlo katastrofální poznání. Nemáme alkohol. Co ale budeme celý večer dělat? Navíc k tomu všemu jsme zjistili, že trolejbus, kterým jsme chtěli jet, jel poslední někdy okolo šesté večer. Horečně jsme se rozeběhli po nádraží a naštěstí za chvíli objevili další linku do Wallsu, která jezdila i v tuhle relativně pozdní hodinu. Uklidněni tím, že nebudeme muset přes půlku města pěšky, vrátili jsme se k prvotnímu problému. Kde tady a teď sehnat něco slušného k pití. U nádraží sice bylo obchodní centrum s hypermarketem, ale v tuhle hodinu byl otevřený akorát Macdonald a Bowling bar. Se slzou v oku jsme si vzpomněli na všechna ta česká Teska, co mají nezřídka i non stop a jali se pátrat dál. Stáňu napadlo, že by mohl být v prostoru nádraží otevřen nějaký obchod s novinami a bagetami a že tam by mohli mít i nějaké víno. Ale ouha, žádný obchod jsme nenašli a odvážná Stáňa, která neváhala zeptat se i domorodců, přinesla informaci, že jedině na benzince. Milan si vzpomněl, že pár bloků odtud si z trolejbusu všiml čerpací stanice Shell v jedné z postranních uliček. Bus nám nicméně jel už za patnáct minut. Moc jsme se nerozmýšleli a indiánským během vyrazili směr benzínka. Než jsme si vybrali a dostali se k pokladně, zbývalo nám jen sedm minut. Tentokrát tedy žádný indiánský běh. S lahvemi vína a pytlíky chipsů pod paží jsme vyběhli ostrým závodním klusem. Někde v půlce jsem začala plivat plíce, ale běžela jsem dál. Šlo o půlhodinu strávenou na mrazu na nočním nádraží a to si každý rozmyslí, a raději ty plíce, případně další orgány, obětuje.

Doběhli jsme jen tak tak. Trolejbus nás vyhodil před zábavním centrem, kde jsme dopoledne nasedali a za chvíli už jsme otvírali dveře našeho apartmánu. Když jsme se ohřáli, vyrazili jsme na inspekci spočítat padlé. Kupodivu většina seděla u stolu a mastila karty. Velká lahev Becherovky, kterou chtěl Marcel věnovat paní domácí, stála prázdná v koutě a všem se tak pěkně leskly oči. Podělili jsme se s nimi o zážitky, ale evidentně na nich bylo vidět, že by hráčskou vášeň a dobře vychlazené karlovarské tajemství za trubače ani ohňostroj nevyměnili.

Rozloučili jsme se a zalezli k sobě, k našim velmi milým lahvím bílého vína a půlce lahvi medoviny, otevřeli si brambůrky a bylo nám fajn.

Pak přišel na zdvořilostní návštěvu Karel. Mělo nám být podezřelé hned, jak se točil po pokoji jako korouhvička a jak zvlášť hypnotizoval naše flašky na stole a plácal takové pitomosti, jako  jak se máme a co děláme (každý by přece viděl, že chlastáme). V nestřežené chvíli jako hádě skočil po jedné z našich lahví a než jsme se vzpamatovali, byl pryč. Vyběhli jsme za ním, ale dveře jejich apartmánu byly samozřejmě zamčené, jenom se odtamtud z hloubi pokojů ozýval škodolibý chechot. Což o to, ty dveře bychom dokázali vyrazit, ale to bychom museli být jinde, například u Karla domaJ. Zklamaně jsme se vrátili k nám a začali přemýšlet o pomstě. Jenže jak, když se tam zbaběle zamkli a my nemůžem vzít dveře útokem. Asi za půl hodiny se Karel vrátil, v ruce poloprázdnou flašku, že prý si dali jen trochu a zbytek nám vrací. Není přeci zloděj, ale poctivý pirát, který se rád podělí o kořist s těmi, kdo to potřebují. Kdo zná Karla trochu líp, pointu už jistě tuší. Vrátit nám půl lahve s omluvou, že si dali jen trochu? Vážně se vám tohle zdá jako Karel? Ne? Správně! Ti lotři ji během 20 minut vyzunkli celou a prázdnou flašku dolili do půlky vodou z kohoutku. Teď už se ovšem pomsta stala věcí cti!:)

Tiše se jsme se se Stáňou začaly dohadovat, co provedeme. Cesta k plánu byla prostinká. Co je nejvíc naštve? Když uvěří, že máme ještě nějaký alkohol, který si s pomlaskáváním vypijeme bez nich, zatímco oni už dávno budou na suchu. Rozlily jsme si zbytek medoviny, ať jsou sklenice plné a s patřičným nápadným nakrucováním, aby si jako první všimli právě plných sklenic, nakráčely k nim do apartmánu. Karel nás sice podezříval, že máme jen čaj a planě provokujeme, ale když jsem mu dala přivonět k pití, úsměv mu ztuhnul. A zřejmě mu ztuhnul ještě víc, když jsme se blahosklonně rozloučily a já se za dveřmi schválně dost nahlas obrátila ke Stáně: „ Čas vytáhnout tu tvojí vodku, co máš schovanou v batohu.“

Zamkly jsme za sebou a za vteřinu už našlapovaly po chodbě kradmé kroky válečné výpravy za kořiští. Zvenku někdo prudce zarumploval klikou a byl slyšet tichý hovor. Plán se dařil.

Všechno se ale pokazilo ve chvíli, kdy se Stáňa s naším plánem začala chlubit v chodbičce. Zvenku se ozval řehot a zvolání: „Jé, voni sou taky na suchu.“

Prozrazeno. Karel stál venku ještě dobré tři minuty a řehtal se na celé kolo. Odhadovala jsem podle druhého smíchu, že společníkem na válečné výpravě mu byl Jirka. Odemkly jsme s pocitem, že tohle jsme projely. A vlastní vinou. Vše bylo ale rychle zapomenuto, protože byl okamžitě nalezen nový druh zábav\. Dělání blbostí na chodbě se spoustou smíchu a pobíhání z pokoje do pokoje. Tak dlouho a tak hlasitě, až se zezdola ozval rozmrzelý hlas, že toho máme nechat. Nerady jsme zapadly dovnitř a Milan nám sebral klíče a zamkl. Karel s Jirkou za chvíli znovu brali za kliku, zjevně si z varování nic nedělali. Neoblomný Milan ovšem klíče schoval, takže vzájemnému pošťuchování byl definitivní konec. Trošku zklamaně se celé osazenstvo všech apartmánů odebralo spát.