Advent v Salzburku - neděle
Ráno bylo snad ještě mrazivější než to včerejší a jasné a průzračné jako sklo. Alpské štíty za oknem vystupovaly jasně a ostře jako na propagační pohlednici a zdály se tak blízko, že by se snad na ně dalo sáhnout, pokud by člověk jen natáhl ruku. Až teď jsme si všimli, že pod nimi jako domeček pro panenky na nízkém kopci stojí středověký hrad.
Sešli jsme dolů na snídani a zopakovali svůj nálet kobylek na švédský stůl v jídelně. Dnes nebyla domácí vajíčka, zato byl domácí jogurt a cosi na způsob domácího perníku. Pochutnali jsme si stejně jako den předtím. Erszébet zpanikařila celou jídelnu prohlášením, že na Hellbrunnu zapomněla peněženku. Pokoušeli jsme se ji vyhnat nahoru do pokoje, aby se raději nejdřív podívala, jestli ji nemá někde pohozenou, ale vedla si svou. Když už se hotovila výprava, která by do zámecké kavárny zavolala a případně dojela, šla se Erszébet přeci jen podívat do apartmá. A ejhle, peněženka byla na světě. Já jsem tedy panikář, ale tohle byl i na mně husarský kousek.
A pak už se pomalu blížil čas k odjezdu. Účastníci zájezdu se rozprchli balit, my se Stáňou a Lenkou byly zaplatit paní domácí za ubytování a já a Stáňa ještě za mléko, které jsme si vezly domů a náš Milan těsně před odjezdem jako už tradičně zalezl do sprchy. Staří harcovníci po akcích a výletech ví, co to znamená. Že se příští hodinu nikdo do koupelny nedostane a že zatímco všichni už budou čekat připravení ke startu se zabalenými batohy u aut, Milan beze spěchu po hodině vyleze ven a s bohorovným klidem se bude s cigárkem potulovat okolo a velmi pomalu a beze spěchu skládat věci do tašky. Nezklamal nás. Všichni už byli dávno dole, bagáž naloženou v autech, když jsem hlásila z terasy dolů na čekající, že Milan je bohužel stále ještě v koupelně. Ale co, tak se prostě odjede později a všichni už to od Milana čekáme.
Nakonec jsme se šťastně sešli dole a rozloučili před cestou. Ale zatímco ostatní jeli rovnou domů, nám přišlo líto zahodit zbytek tak přenádherného, azurově jasného zimního dne. Jsme přeci v srdci Alp, tak se někam pojeďme podívat, shodla se jako jeden muž (tedy jako dva muži a dvě ženyJ) naše posádka. Pokus dotáhnout je do prastarého a velmi romantického městečka Hallstattu mi nevyšel, ale nakonec Milan navrhl příjemný výlet k největšímu místnímu jezeru Attersee a o něco menšímu Mondsee. A jelo se. Po cestě, jen pár set metrů za zástavbou jsme vyskákali ven z aut a fotili místní panoramata rozeklaných zasněžených štítů objímajících Salzburg jako zubatá majestátní koruna a pak už jsme svištěli na Mondsee. Jezero ze tří stran obklopené horami bylo světlounce, až nepravděpodobně modrozelené. Vzduch okolo byl teplý jako zjara a voněl rozmoklou půdou, čistou vodou a ozvěnou zimy. Nízké, bledé slunce kreslilo po modravé hladině zlaté stezky a hřálo do vlasů a pálilo v očích, když se člověk podíval moc přímo. Mírný větřík rozháněl po hladině drobné vlnky, které s tichounkým pleskáním narážely do kamenitých břehů. Prostě idyla. Stáli jsme na břehu a jen naslouchali těm tichým zvukům přírody. Pleskání vody, vzdálenému zavřísknutí ptáka, praskání větru v holých větvích keřů a stromů. Jen neradi jsme se obrátili zpátky k autu, abychom pokračovali dál.
Attersee bylo daleko větší než Mondsee a zakusovalo se do krajiny v několika zátokách v šíři celého údolí mezi vysokými hřbety. Bylo stejně světle modré, jen kopce okolo nebyly zakulacené a porostlé stromy, ale vysokánské, tiché, kamenné štíty, pocukrované sněhem. Posadili jsme se na lavičku kus nad jezerem a jen pozorovali lehce zamlženou krajinu. A pak jeli zas o kus dál, k volné vodě přímo na břeh, k místu, kde bylo jezero nejširší. Tady byl vzduch jasný a čistý a až daleko u paty hor na druhé straně nad jezerní hladinou pluly nadýchané, bílé chomáče mlhy. Jak do nich svítilo slunce, vypadaly jako stříbrný hedvábný šál, který zmuchlaný nad vodu pohodila horská víla. Vítr čechral vlasy a byl tu ostřejší a studenější. Z jezerní vody táhl chlad. Jeden by tu vydržel celé odpoledne. Ale to jsme bohužel neměli, čekala nás dlouhá cesta zpátky. S vánočními písničkami v rádiu, zpěvem, dobrou náladou a s Alpami po pravici jsme zamířili směr Čechy. Hned za hranicemi jsme zajeli k motorestu, protože jsme měli hlad jako vlci. A co na parkovišti nevidíme. Červenou dodávku s libereckou značkou. Marcel. Byli hodně překvapení, když jsme nakráčeli dovnitř. Chlubili jsme se jim s fotkami od jezer, ale byli jsme nepěkně nařčeni, že jsme si někde na kraji Salzburgu jenom vyfotili nějaký propagační billboard. V takto přátelském hovoru jsme si naobědnali jídlo. Už zapadalo slunce, když jsme se konečně vybatolili z hospody. A pak už čekala jen cesta stmívající se krajinou domů. Náš výlet za Vánocemi skončil a já bych ráda věřila, že si to snad ještě někdy zopakujeme.