Pohádka Nepohádka
Na hradě nad řekou,
Širou a proslulou,
Žila kdys princezna,
S velikou odvahou.
Smutná je princezna,
Prince má ve věži,
Slzy proň prolévá,
Když den se sešeří.
Přes zákaz královský,
Do věže spěchala,
Pro lásku ke „zrádci“,
Smrti jej vyrvala.
Král je pak potrestal,
Přísně a bolestně,
Jej zakul do želez,
Ji provdal nešťastně.
Osud přál lásce však,
A Bůh se slitoval,
Pro něho milost měl,
Z ní vdovu udělal.
A tak se potkali,
Na hradbách větrných,
Do rána nad lesy,
Bylo pak slyšet smích.
Když to král zjistil,
Strašně se rozzuřil,
Že prý ji neprovdá,
I kdyby sto let žil.
Statečná princezna,
Zviklat se nedala,
Všem záštím navzdory,
Svatba se konala.
A než zas na zemi,
Dopadl války stín,
V kolébce zaplakal,
První i druhý syn.
Budeš zas vládcem svým,
Pravil mu jeho král,
A spolu s dalšími,
Ho do války povolal.
Daleko za lesy,
Pod zimní oblohou,
Přes velkou přesilu,
Dobil on zemi svou.
Se svojí rodinou,
Na trůn se posadil,
Nic zlého netuše,
Konečně šťasten byl.
Nešťastná sudba,
Však vytáhla drápky,
Než zima přeběhla,
Byl nepřítel zpátky.
Zas vyjel do pole,
Připraven bojovat,
Dosud však netušil,
Že měl by se strachovat.
Zrada ho čekala,
Podlá a strašlivá,
Uprostřed bitvy,
Čepel ho zabila.
Šílená želem,
Zoufalá princezna,
Prchá teď ze země,
Jež je tak líbezná.
V klášteře pod sněhem,
On věčný svůj spánek sní,
A pro ni lásky zpěv,
Nikdy už nezazní.